Jak jsem nedodržela svoje předesevzetí a proč mi to neva

Před rokem jsem se pustila do už téměř tradičního novoročního seznamu předsevzetí. Stejně jako při psaní jakýchkoliv podobných seznamů jsem měla velké oči. To už jsem prostě já. A tak jako v závěru každého dne nemám výčet povinností kompletně proškrtaný, nestačil mi ani rok na to, abych proškrtala svých letošních osmačtyřicet položek.

Nedělá mi to ovšem vrásky ani netrhá žíly. Znám se a věděla jsem, že nesplním všechno. A taky jsem věděla, že mi to nebude vadit. Cíl těchto předsevzetí k sobě samé je jiný - zaznamenat, co je pro mě na přelomu roku důležité, a ujasnit si, co od života chci. Navíc jak už to tak s životem zbývá, občas přinese do cesty neočekávané věci, které jsou nakonec stokrát  lepší a významější než to, co jste si prvního ledna napsali na seznam...

Co jsem letos nedodržela:

Nedošla jsem si k zubaři, ale učinila jsem dva velmi nadějné pokusy.

Nezlepšila jsem svůj time management, ale vlastně myslím, že jestli já někdy budu zorganizovaná, zmizí tím kus mé osobnosti.

Nenašla jsem si školu ani práci, ale přesto jsem skoro celý rok pracovala, občas se i vzdělávala a hlavně mě to všechno bavilo.

Nebyla jsem měsíc veganem, ale snědla jsem víc veganských jídel než kdy dřív.

Nezačala jsem běhat mimo jaro-léto, dokonce jsem běhat úplně přestala, ale zase jsem zjstila, že nepotřebuju běh, abych byla šťastná a cítila se dobře.

Nenaučila jsem se plést, ale aspoň už jsem si koupila vlnu a jehlice.

Neprošla jsem si mediálním půstem, ale zato jsem většinu roku přežila bez používání mobilního telefonu.

Nevadí to i proto, že jsem...
... se zlepšila ve vaření.
... si dělala radost.
... si vpustila do života další skvělé lidi.
... překonala samu sebe.
... si vydělala psaním nějakou tu korunu.
... si splnila sen.
... překročila české hranice.
... udělala věc, které se bojím.
... se naučila něco nového.
... byla šťastná.

A ještě navíc jsem...
... upekla své první vanilkové rohlíčky.
... podpořila spoustu fajn projektů.
... zažila svělé léto.
... si našla nejlepší hostitelskou rodinu.
... uběhla půlmaraton.
... začala jíst víc zeleniny.
... rozesmála spoustu lidí kolem sebe.
... našla spřízněnou duši.

0 tipů na vánoční dárky pro partnera i mámu

V posledních dnech a týdnech jsem v internetových vodách narazila přinejmenším  na bambilion článků plných tipů na vánoční dárky. Já vám tipy na dárky nedám. Zaprvé to podle mě naprosto popírá smysl dárků, zadruhé pokud nějaké chcete, je jich všude až až (jako až moc). A víte, co je všechny spojuje? Vycházejí z naprosto chybných předpokladů.

Předpoklad číslo 1: Lidi lze snadno rozdělit na muže a ženy

Jako ano, lze. Stačí si exemplář letmo prohlédnout (v diskutabilních případech tomu stáhnout kalhoty) a je jasno, kam jedince zařadit. S dárky to ale zdaleka taková sranda není. (Respektive je, s dárky je velká sranda, ale víte, jak to myslím.) Ženu potěšit vůní, knihou nebo šátkem? Pro muže tričko, elektroniku, film? Když se jen letmo podívám na našeho Ježíška, je mi jasné, že to funguje trochu jinak. Čokoláda? Tu by dostal dost možná brácha. Silnější alkohol? Ten by brala rozhodně máma. Kalhotky? Ehm, ne... nemáme doma chlapa nosícího ženské prádlo (teda doufám!).

Předpoklad číslo 2: Ženy lze snadno rozdělit na matky, kamarádky a sestry, muže na bratry, partnery a dědečky

Jasně. A mámě dáte poukaz na masáž, kamarádce knížku, ségře lístek do kina, bráchovi kulicha, partnerovi vstupenku na koncert a dědovi ponožky. A promíchat to nelze. Jak může vhodný dárek vycházet ze vztahu k dané osobě? Já bych mohla dát mámě voňavku, ale od mé tety jakožto od její sestry by byla nevhodná? Co kdybychom jí prostě obě daly knížku, protože víme, že to jí udělá pod stromečkem největší radost? Troufalý nápad, vím.

Předpoklad číslo 3: Že kosmetika je vhodný dárek

Pomiňme to, že tím obdarovanému potažmo říkáte: Smrdíš, umyj/navoň se. Balíček kosmetiky je podle mě úpěnlivé a fakt hlasité volání: Neměl(a) jsem nejmenší ponětí co ti koupit... ale tak myjeme se snad všichni, ne? No právě. Nápaditost nula nula prd.

Předpoklad číslo 4: Že poukázka vše vyřeší

Darování nějakého voucheru či poukazu je takové šalamounské řešení mezi dárkem a penězi. A i když poukaz vypadá v té obálce tak nějak líp než peníze, ve výsledku v tomhle souboji spíš prohrává. Hodnota je na něm totiž stejně napsaná a navíc nemá obdarovaný zrovna svobodu ve volbě, jak peníze utratí.

Předpoklad číslo 5: Že ponožky jsou špatný dárek

Blázníte? My doma pod stromečkem ponožky milujeme a nadělujeme si je každý rok. Obyčejné, sportovní, teplé i huňaté. V každém případě jsou v párech, tedy přesně takové, o jaké je ve skříni vždycky nouze. Tedy pokud není zrovna po Vánocích.


Prosinec plný výzev? Díky, nechci


Kamarádka sdílela před pár dny 30 day ab challenge.
Při brouzdání internet jsem narazila na běhací prosincovou výzvu.
Na facebooku na mě blikla čtecí výzva na následující měsíc.
Já sama ve svých poznámkách narazila na zmínku o Dressemberu - ženské obdobě Movemberu (i když je vlastně úplně jiná), kterou jsem chtěla zkusit už loni a předloni.

Před pár dny se na mě prostě začaly valit všechny možné challenge. Nevím čím to. Zda lidi ten konec roku vyburcuje, aby ještě pohnuli, stihli, co dosud nestihli, aby jako měli za letošek splněno. Jestli budou mít lepší pocit, když u vánoční večeře budou sedět s pekáčem buchet (těch nepečených) a rok skončí s dvěma přečtenými knížkami navíc.

I já ty výzvy chvilku zvažovala. Dressember můžu zkusit i bez těch dvou prvních dní, které jsem prošvihla, vždyť o nic nejde. Čtení teď taky flákám, třeba by mě to nakoplo. Mému břichu by trocha (rozuměj sakra pořádná dávka) cvičení rozhodně prospěla. A bylo by super vrátit se k běhání. A hlavně - mě ty všemožné výzvy fakt ba!

Jenže pak se ozvalo mé racionální já (jo, fakt existuje!). Jak můžu nosit celý prosinec šaty, když tu mám s sebou jen dvoje? A nenutila jsem se letos do čtení už dost? A není právě prosinec měsíc, kdy se naplno rochním ve své lenosti a přesně takhle se mi to líbí? (Ve skutečnosti tohle zvládám v jakémkoliv měsíci.)

Navíc - není ten poslední měsíc v roce už sám o sobě docela challenge (jako že docela dost)? Pořídit všechny dárky, sehnat stromeček, kapra, udělat salát a aspoň jedno abyseneřeklo cukroví, a zároveň v tom všem najít dostatek času si to období užívat a nepadnout čtyřiadvacátého ještě před večeří - s prominutím - na hubu? Není fuk, jestli na konci roku bude počet přečtených knížek 17 nebo 20 a počet uběhnutých kilometrů o stovku vyšší? Mně teda jo. A k Vánocům si pořídím buchty jedině kynuté. Ostatně je s nimi míň práce, žejo.

Jak se naplánovaný výlet do Londýna proměnil v ne(na)plánovaný

Když podnikám nějaké výlety - ať už jen za humna, nebo přes půlku Evropy (no, spíš to první) - mám ve zvyku být připravená. Zjistit si zajímavá místa, podniky, ceny, omrknout mapu, mít svůj čas přiblizně rozplánovaný. Jenže znáte to - člověk míní a pánbůh/osud/náhoda/zastavený vlak/unavené dítě mění.

Takže hezky od začátku. Je pátek. Máme tady děti F. a C., mámu L. a mě... prostě mě. Dítě C. je malé, máma L. má o pátcích běžně volno a školou povinné dítě F. dnes výjimečně taky. Tak mámu L. napadne udělat si s dětmi výlet do Londýna do muzea. Souhlasím, že se k nim přidám. Neplánuju nic, předpokládám, že strávím čas s nimi, maximálně si z muzea odskočím někam opodál na kafe.

Plán je vyrazit nějak po déváté, o hodinu později už tedy opouštíme dům (konečně má někdo k času stejný vztah jako já). 2x dospělý 2x dítě, 2x kočárek. Za půl hodiny jsme na nádraží. Vlak jede chvilku nato, usedáme, já žel dál od ostatních, protože není místo. I přes těch pár řad ale slyším, že dítě F. zrovna neoplývá spokojeností. Asi po dvaceti minutách zastavujeme. A stojíme. A pořád stojíme. Co tři minuty se ozývá hlášení, ze kterého se však nedozvídáme v zásadě nic jiného než: Stojíme, ještě budeme stát, a nevím proč, ale až to vědět budu, rozhodně vám to hned oznámím.

Stojíme asi půl hodiny, dítě F. už vzadu fňuká a protestuje, že jsme měli zůstat doma. Asi má recht. Konečně přichází hlášení, ze kterého se i něco dozvíme, a to konkrétně že se vracíme do předchozí stanice. Dopředu to nejde, tak musíme vzad. Vystoupíme, zjišťujeme, jak se věci mají, ale nikdo vlastně nic neví a všichni vyčkávají. Máma L. se rozhodně zkusit děti trošku rozveselit jídlem. Chápu. Na mě by to zabralo.

Zatímco vybíráme v bistru něco k snědku, přijede na nástupiště nějaký vlak. Jdu ven a zkouším zjistit jaký, ale bez brýlí je to dost marný pokus. Když se otočím, vidím mámu L., jak vylítla se všemi čtyřmi kusy dětí i kočárků z bistra a řítí se do vlaku, který míří zpět domů. Přidávám se k ní, zatímco ona na mě chrlí, že nemusím jezdit s nimi a že to zvládne. Jak jako? Co bych tam dělala? Vždyť nemám nic naplánovaného, ani nevím, kde ten vlak staví. Jenže myšlenky letí dál. Ale zas už mám koupenou tu jízdenku. Tak není to škoda? Ideální situace pro mé nerozhodné já, které i nákup trička musí konzultovat s kamarádkou a týden si ho rozmýšlet.

Rychle se ujišťuju, jestli je v tom vážně můžu nechat, a máma L. rozhodně přikyvuje a ještě udílí rady, jak se do toho zpropadeného Londýna dostat. Moc to nechápu, takže se vracím k našemu původnímu vlaku a ptám se. Tímhle vlakem ne, slečno, ale tamtím, z tamtoho nástupiště, přes tamtu stanici se tam dostanete. Oukej. Jdu teda na tamto nástupiště a tamten vlak, abych zjistila, že kdepak, to jsme stornovali, musíte slečno zpátky do Readingu a odtamtud jet znova. Jak jako do Readingu? Jako zpátky do toho vlaku, ze kterého jsem právě vylezla? Toho, který byl před chvilkou poloprázdný, ale teď chytím jedno z posledních míst na stání těsně u dveří, protože je v něm odhadem polovina všech londýnských občanů? (Ano, jsem na odhady dobrá a nikdy nepřeháním.)

Takže se vrátím do Readingu, najdu v davu celé trio L.+C.+F. a aspoň kousek jim pomůžu. Pak se tedy obracím a jdu učinit druhý pokus o cestu do Londýna. Tentokrát už uspěju. Na místě jsem ve dvě odpoledne. Totálně nepřipravená. V místě, kde jsem nikdy nebyla. Paráda.

Naštěstí mají super britské vlaky wifinu, takže jsem si našla alespoň, kde mě ten vlak vyhodí a kudy se odtamtud dostanu do centra. Samozřejmě to vypadalo hrozně trivi. Když se pak vymotám z nádraží, absolutně netuším, kterým směrem se vydat. Takže si profesionálně stoupnu před McDonald, chytnu dvě čárky z jeho wifi a najdu na mapách sebe i cestu.

A dál? Dál je to hrozně super návštěva Londýna. Spontánně se vydám, kam se mi zrovna zachce, objevím příjemnou kavárnu, pošlu pohledy, vidím poprvé London Eye ve tmě a zůstanu jen tak dlouho, jak mám zrovna chuť. Občas je to hrozně super, být vyhozená z konceptu.

Kterak se mi dostal do ruky chytrý telefon

Jsem v podstatě normální průměrná Češka 20+. Najdou se samozřejmě věci, ve kterých jsem trochu mimo, ale nejsem žádný podivín, který se po večerech věnuje leštění své sbírky porcelánových panenek a má jednoho kamaráda. Imaginárního. I přesto teď píšu tenhle článek s titulek (a obsahem), který bych čekala spíš od své babičky. Tohle ale vnímám spíš jako souhru okolností než nějaké moje cílené rozhodnutí. Rozbil se mi mobil, já měla pocit, že peníze lze utratit lépe než za další krabičku, která mi bude žrát čas, a bylo.

Následovalo osm zábavných měsíců bez telefonu. Pak jsem ale byla vlivem okolností donucena se (minimálně dočasně) do mobilního světa vrátit. Naštěstí nebylo třeba nic kupovat a zařizovat, telefon mi půjčila rodina, u které jsem začala žít jako aupair. Na mně bylo jen se s ním a všemi jeho chytrými aplikacemi naučit pracovat.

Než začnu. Pár dní nechávám svého jablečného nepřítele kamaráda ležet bez zájmu na nočním stolku. Čeká, až posbírám dostatek odhodání postavit se téhle výzvě. A že bude obzvlášť vydatná. Hlavně ze začátku...

První den. Ok, otevřu si internet, to by měla být na začátek hračka. Kde je tu nějaký prohlížeč? Je možné, že tu není prohlížeč? Safari...? To zní povědomě, to by mohl být prohlížeč. Bingo! Tak se podívám na facebook. Že ho můžu mít jako aplikaci? Tak jo! Moment, ale nestojí to něco? Tak to radši nechám, jak to je. Jé a messenger! To chci. Moje Apple ID? Nevím, co je Apple ID. Natož to moje. Vlastně ten messenger stejně nepotřebuju, ne? Zabzučení. Co to je? Proč to zabzučelo, a nikde se mi nic neukazuje? Jak zjistím, co to bylo?

Druhý den. Proč nenatočit video, když ho teď můžu snadno poslat kamarádům. Tak. Natočeno. Teď ho pošlu. No jo, ale jak? Tak to nevadí. Aspoň se teda podívám, co v tom telefonu mám za aplikace. Fíha. Mapy. A předpověď počasí. A polovina věcí, kterým nerozumím.
  
Třetí den. Telefon zvoní! Hovor! První po osmi měsísích! Wooow. Nestihnu ho přijmout. Mám zprávu v hlasovce. Dostat se k ní mi trvá asi tak dlouho, jako průměrnému člověku uběhnout patnáctistovku. Můj foťák stále dělá zvuk při stisknutí spoušti. Činím druhý pokus o nápravu. Se stejným výsledkem. Jsem vůbec z tohohle století???

...

Update:  Trvalo to. Přijít na to, jak se zavírají spuštěné aplikace, a zároveň zjistit, že mám celou dobu otevřené .všechny, které v tom telefonu jsou? Týden. Prokousat se registrací a získat Apple ID? 2 týdny. Poslat někomu video? 4 týdny. Vypnout zvuk spoušti? 8 týdnů. A ještě stále objevuju něco nového... Život je fakt sranda.

První myšlenky Češky v Anglii

Tak jsem tu. Na ostrovech, jak jsem si přála. Aniž bych z toho chtěla dělat velkou věc, uznávám, že to není jen tak. Všechno je nové. I moje myšlenky. Občas pořádně zmatené z těch podivností kolem. Ale právě proto je to taková sranda! Koukejte...

Nalevo, nalevo, nalevo! Auta jezdí nalevo, kola jezdí nalevo, eskalátory jsou nalevo. Nalevo. Mysli na to. Nalevo. Hlavně když přecházíš. Nalevo. Proč ses zase na přechodu rozhlížela pětkrát na obě strany jak zmatená slepice?

Objednat si cafe latte nemůže být nic těžkého, to půjde v pohodě. Can I get cafe latte, please? Jo, jasně že cafe latte. Vždyť to říkám. Panebože co to je za divnou výslovnost? A mám nechat dýško?

Ježiš, proč se ten telefon vůbec nenabil? Jo, aha. Jsem zase nepřepla ten vypínač, sakra. Co to je vůbec za nápad mít zásuvky na vypínač? A má se to vypínat, když se nepoužívá?

Hlavně ať se mě nikdo na nic neptá! Prostě mi jen řekněte Hi, částku a hotovo. Nezkoušejte víc, nebo nahodím jeden ze svých přihlouplých výrazů a vy budete litovat, že jste se snažili začít přátelskou konverzaci.

Doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, přejít! Radši se rozhlédnout desetkrát než vůbec, že? Kór když nevím, na kterou vlastně stranu. Nikdy si na to nezvyknu.

Ehmm... Jó, jasně že chci založit věrnostní kartičku, proč ne. Vyspellovat moje jméno? Ééééé... Můžu si to s tou kartičkou ještě rozmyslet? OK... Kej... Ár... Ajbísídííefdžíejdžaj. Aj.

Jak jako že vybitý notebook? Vždyť ho mám v zásuvce! Nebo ne? Mám! Jo aha... Cvak.

Takže Google... Translator... C-a-f-e l-a-t-t-e... Výslovnost. Cože? Tak ještě jednou. Hmmm... Tak nahlas: Cafej latej. Ještě jednou. Cafej latej. Vážně?

Bože, takhle vážně chutná čerstvé plnotučné mléko? Mňam! To bych mohla pít po galónech. Až budu odjíždět, asi budu taky trochu plnotučná.

A když teda jezdí ty auta nalevo, na kterou stranu se mám rozhlížet? Ještě že to mají u těch přechodů napsáno. Zachránilo to jistě mnoho životů. Ten můj už několikrát.

Týden bez make-upu a celý život s ním?

Vždycky jsem chtěla být ta holka, co se moc nelíčí. Ne že by nechtěla, ale nemusí. Z mého pohledu já i kdybych nechtěla, tak musím. Nebo bych s ohledem na okolí aspoň měla. Holt nejsem ta květinka, která má hezky souměrný obličej, zajímavé oči a jemnou alabastrovou pleť (k tomu poslednímu bodu - k mé pleti ještě nedorazila informace, že mi už není sedmnáct, takže podle toho taky většinou vypadá).

S pomocí nějakých těch líčidel proto svému zjevu - a samozřejmě i sebevědomí - v drtivé většině dní pomáhám (teda pokud opouštím pohodlí domova - pokud ne, házím na to bobek a pak se jen stydím před pošťákem). Pravda je, že bez make-upu vypadám trochu jako teenager, trochu jako kluk, trochu jako po probrečené noci, trochu jako s kocovinou. V každém případě nevypadám ani trochu tak, jak bych chtěla.

Mívám pár záchvěvů, to ne že ne. Dní, kdy mám pocit, že je to dobrý a že není třeba s tím nic moc dělat. Jeden z nich si velmi dobře pamatuju. Přišlo mi, že výjimečně můj obličej tak nějak dává smysl. A rozhodla jsem se tentokrát vynechat linku - pro mě celkem typickou. Byl to nezvyk, to jo, ale i bez ní jsem si přišla koukatelná. Pak vletím k mámě do krámu a jako první slyším: Co je? - Co jako? - Tys brečela? Díky, mami!

Ale jak stárnu a víc o věcech přemýšlím (většinou o kravinách, to jen tak mezi námi), zamyslela jsem se i nad touto. Nad tím, že se mi tohle kosmetické divadlo vlastně nelíbí. Že nechci být obětí své kosmetické taštičky a cítit se nervózní, pokud se náhodou někde ocitnu nenamalovaná a bez možnosti to změnit. Že si chci zvyknout na sebe, jaká jsem, v ulicích plných lidí.

Tuhle svou výzvu jsem přesto absolvovala poměrně srabácky. Naplánovala jsem si ji s jistotou, že v některých dnech ani nikoho nepotkám. Taky jsem sama sobě dovolila dva kosmetické produkty (kategorie beauty - low), které mě v krásku rozhodně neproměnily, ale aspoň jsem měla pocit, že do ulic nevysílám tu příšeru, která se občas vzbudí v mé posteli. (Taky se někdy divím, co tam dělá, věřte mi.) Myšlenek mi hlavou prolétlo spoustu...

Pořídit si k nulovému líčení zároveň rýmu je super! Aspoň lze můj hrozný vzhled na něco svést.

Na ulici se po mě skoro nikdo neohlíží. Nedivím se.

Vypravit se ráno kamkoliv mi trvá neuvěřitelně krátkou chvilku. Teď vidím, kolik jsem promrhala drahocenných ranních chvil, které jsem mohla strávit lépe (rozuměj: spát o deset minut déle).

Promnout si svobodně oči je neskutečně boží pocit. Stýskalo se mi po něm.

Vzhledem k tomu, že rtěnku ani řasenku nepotřebuju, nemusím je ustavičně hledat po domě nebo po kapsách.

No a samozřejmě to bylo přínosné a v jistém smyslu osvěžující. Vím, že si tenhle režim budu ordinovat častěji. Proto, že si ráda mnu oči. Proto, že ráda dlouho spím. I proto, že ani den po skončení výzvy jsem se nenalíčila a trvalo dva týdny, než jsem na sebe znovu načmárala ten obličej co dřív.

Občas není nic problém (hostování)

Dost jsem se kroutila, nechybělo moc a skoro bych se i modlila, ale holt - jsem v Bruselu. A když pánbůh dá, budu tu další dva roky. (I když stát se může i to, že si tady po novým roce nevydělám ani na slanou vodu a pojedu dom nebo že mě tu znásilněj a rozprodaj na orgány - jak předpovídala babička). Zatím mám za sebou dva týdny.

Ještě v Česku jsem s předstihem dumala, co tady kristepane krom šprtání na státnice a panikaření budu dělat. A ukázalo se, že když vám nevadí začít od píky (a když si to můžete dovolit, to hraje zásadní roli, a já jsem moc vděčná, že si to dovolit můžu), tak stačí trocha slušného vystupování a vlastní iniciativy a ta píka je vážně k mání. Ta moje se jmenuje Česká škola bez hranic. Pár mailů, jedno osobní setkání a jsem součást týmu. Rovnýma nohama do vody hned první den. Nečekala jsem, že si tohle vůbec někdy pomyslim, a když už bych si to dovedla mlhavě představit, tak určitě ne v Belgii, ale - fakt asi budu muset přehodnotit svou životní filozofii, která od předmaturitních dob skálopevně stojí na tom, že všechno a vždycky je problém, který navíc musím jaksepatří vyhrotit.

Na vlně nabytého optimismu a sebevědomí jsem se pod heslem Já na to mám jednoho typicky podzimního dne vydala z naší periferie do centra. Na kole. Podle Google Maps 20 minut tam a 20 minut zpátky, a když si poradím na jedné větší křižovatce, vážně nejde zabloudit (podotýkám, že v Praze bych nejela na kole ani po 5 letech bydlení v ní, ale Brusel mi najednou připadal takovej vstřícnej). Takže cesta do města se protáhla na třičtvrtě hodiny. Nepatrně mi ji zkomplikovala grupa stávkujících dopraváků, která zacpala okolí mého cyklocíle, ale zase byli dost ochotní odnavigovat mě jinou trasou. Ztratila jsem se stejně, jen co jsem měla jejich petardy a megafony z doslechu.

Po bloudění do centra jsem sestoupila z růžového obláčku a řekla si, že cestu domů si zjednoduším a prostě sednu na tramvaj, která mě vyhodí až u našeho baráku (Nic není problém! Prostě pojedu mhdčkem, to není kapitulace, ale řešení!). Stávkující dopraváci? Význam tohohle spojení mi nějak ne a ne docvaknout… Takže jsem po procitnutí u zamčené podzemní stanice zase sedla na kolo (nutno podotknout, že můj rozkrok z přítelova sedla v úrovni, kde bych měla mít ramena a ne zadek, nebyl ani trochu nadšenej) a vydala se domů. Po hodině bloudění za nonstop mrholení už mě to přestalo bavit a padl mi zrak na mhd zastávku a mapu v ní! Rozhodla jsem se doskákat domu od zastávky k zastávce.

Co nás ženy nikdo nenaučí (ale měl by!)

Být ženou je zábava. Taková zábava, až je nám z toho občas do pláče. Vlastně myslím, že prvotní příčinou většiny ženských pláčů je prostě to, že nemáme penis. A všechno další, co z toho vyplývá. Potýkáme se spoustou věcí, které muži neřeší. Nejen že je řešit nechtějí, ale ani je řešit nemusejí. (Nebo jak často jste viděli muže, který se nemohl rozhodnout pro ideální velikost tampónu?)

Absolvujeme školu života a řídíme se heslem Neuč se, život tě naučí. Ale kdyby bylo na mně, šoupla bych od šesté třídy někam mezi tělocvik a chemii předmět PMS - Porod, muži, sakra!. A tam bychom se to všechno naučily. Vybrečených slz a zmatených mužů by pak bylo v našich budoucích životech mnohem méně. A nebo možná vůbec ne.

Nosit výraznou rtěnku. Nošení výrazné rtěnky není jen tak, předchází tomu dlouhý proces. Nejprve to zkoušíme jen doma a zvykáme si na novou podobu svého obličeje. Pak se dlouho odhodláváme, a když nakonec s rtěnkou na rtech opustíme dům, pravděpodobně ji nervózně setřeme za nejbližším rohem. Pokud ne, stejně se ke svému běžnému vzezření vrátíme o pár chvil později, kdy se nám rtěnka vlivem různých faktorů smyje (jako že třeba pijeme, nedejbože jíme a vůbec děláme věci, které protřelá nositelka rtěnek nedělá) a nám je prostě hloupé vytahovat zrcátko a začít se líčit na veřejnosti.

Manipulovat s kočárkem. Věřím, že nejsem sama, kdo měl někdy v životě představu, jak elegantně vozí svého potomka městem v kočáru. Tak nějak samozřejmě, ledabyle, třeba i jednou rukou. Pak jsem dostala možnost povozit si cizího potomka městem v kočáru. Jak jako ledabyle jednou rukou?! Vždyť je ten kočár skoro nezkrotitelný stroj, který jako by se občas chtěl vydat na jinou cestu a té naší se brání. A jak se s tím jede po eskalátorech? Kde je tady sakra výtah? A pomůže mi s ním někdo do tramvaje, nebo mi tři ujedou, než to náhodnému kolemjdoucímu vzteky nařídím?

Chodit v podpatcích. Zní to možná neuvěřitelně, ale fakt existují pohodlné boty na podpatku! Smutná zpráva však je, že život není tak dlouhý, aby se většině z nás poštěstilo na takové narazit. Jako bychom si snad chození na nich musely zasloužit. Jako by samy ty boty byly testem, zda to zvládneme, zda na to máme, zda jsme dostatečně dobré, abychom si mohly toto priviliegium užívat. Jako by si ho některá z nás snad chtěla užívat cíleně. Pravda, občas máme takové záchvěvy (spíš pomatení mysli), navíc víme, že podpatky dělají hezké nohy, a po pár krocích v obýváku máme pocit, že to vlastně není tak hrozné... A pak půlku plesu proskučíme, domů jdeme bosé, druhý den vyžadujeme masáž chodidel a lodičky házíme na dno botníku. Potvory si ale nějakým záhadným způsobem zase za pár měsíců najdou cestu ven.

Kojit na veřejnosti, aniž by nám to přišlo trapné. Za svého předtěhotenského života jsme - nebo aspoň většina z nás - ve veřejném odhalování prsou celkem břídilky. Občas něco málo ukážeme ve výstřihu, přes léto sem tam vytáhneme plavky, ale už při tom se řada z nás cítí trapně. Jak si pak máme připadat, když najednou tasíme celé naše ňadro bez okolků ven na denní světlo? Nemluvě o tom, když je na onom denním světle navíc jako naschvál někdo úzkoprsý (klidně i doslova), pro nějž je jedno takové prso z miliard hotovou životní katastrofou.

Čůrat venku. Prvním oříškem je už příprava, tedy nalezení vhodného místa (tady si představte největší uvozovky ever). To by mělo jednak zaručovat, že na nás není vidět ani z jedné strany, a zároveň by zvolená oblast měla být co nejchudší na výskyt kopřiv a bodláčí. Pravda je, že s přibývajícím věkem, sílící tmou a rostoucí nutností potřeby ze svých nároků dost snižujeme (čti: nemáme žádné). Druhým oříškem je samotný průběh. Dřepět na bobku - což je už sama o sobě fakt nepohodlná pozice - do toho si přidržovat kalhoty a zároveň se snažit: a) nepřepadnout dopředu, b) nepřepadnout dozadu a c) nepočůrat si nohu... To prostě vyžaduje ženský multitasking.

Rodit. To máme holt na první dobrou.

Jak jsem (ne)přečetla 3831 stran za měsíc

Supr trupr internetové knihkupectví Martinus (ne, neplatí mě) pořádá každý rok posledního srpna podobně supr trupr Den nepřečtených knih (konec infantilnosti teď). Každý rok k němu má navíc nějakou vychytávku na stránkách. Letos to byl supr originální kvíz, z nějž vám po deseti otázkách vylezlo, kolik jste za měsíc schopni přečíst stran.

Mně vyšlo 3831. Přišlo mi to hrozně moc. Tak jsem si to rozpočítala do dní a pořád mi to přišlo hrozně moc. Načež jsem se rozhodla, že když je to tak hrozně moc, musím to prostě zkusit. A tak jsem své září věnovala knížkám...

Hned první den je čtení spíš otrava, ale to je dáno špatnou knihou. Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) mi prostě nesedli, a protože nejsem schopná odložit nedočtenou knihu, tak se trápím, dokud těch 109 stránek nedolouskám. Denní limit (127,7 stránek) plním v půl jedné v noci a jen aby se neřeklo, o pár stránek přetahuju. Třeba se to bude hodit. V tu chvíli ještě netuším jak moc. (I když... Znám se, takže možná jo.)

Druhý den jdu na poštu. Nával. A já s sebou nemám knížku! Žádná volná chvilka nesmí přijít vniveč, takže upaluju do naší místní veřejné miniknihovny a s Hálkem v ruce se vracím zpět. (Ne, fakt tam nic lepšího nebylo.) Je z toho významných pět stran! Večer chci moc číst, ale místo toho u knížky usínám. Hned druhý den jsem tak o více než sto stránek pozadu. Ale to doženu... Aspoň v danou chvíli si to myslím. Ve skutečnosti budu dohánět spíš to spaní.

O pár dní později už jsem naučená nosit knihu opravdu všude s sebou. Všude. Myslela jsem si, že jsem to dělala už dřív, ale kdeže... Člověk totiž věčně někde čeká a takové chvilky nesmí přijít nazmar.

Osmý den se po bídě dní předchozích trochu vzchopím. Teprve podruhé plním denní limit. Navíc přetahuju skoro o 70 stránek. Cítím se znovu na koni, teď už to půjde!

Nejde to. Za další čtyři dny přečtu celkem 157 stránek. Sakra.

Následující den to aspoň trochu zachraňuju. Potřetí se vypořádám se svou denní dávkou. Ve čtyři ráno...

Jsem v půlce své šílené výzvy. Ze čtení se stává povinnost. Tak to nemá být, to je mi jasné. Ale jinak to nejde. Mám skluz přes tisíc stránek a stále ještě vůli s tím něco udělat. Chci se kousnout a prostě to dát. Ale povinnosti jsou přednější a mé přívírající se oči zpravidla silnější.

Sedm dní do konce. Za uplynulý týden jsem limit splnila čtyřikrát. Rekord. Mám za sebou superčtivé knížky, tak to jde lépe. Taky mám trochu víc času. Ale stejně je to boj. S Hálkem už to ani nezkouším. Absolventka české literatury, jojo.

V závěrečném týdnu mám splněno třikrát. I když teď už je cíl nedosažitelný, čtu, jak to jen jde a kdy to jen jde. Akorát už to občas fakt nejde.

Finální skóre? 2433 přečtených stránek. Zprůměrováno na 81 stran za den. Ano, nedala jsem to. Ale to je ve výsledku fuk. I přesto jsem totiž přečetla nejvíc stránek za měsíc v životě. A taky si potvrdila, že když se chce, všechno jde. I najít #vicecasunacteni. Teda... hned poté, co tuhle nálož vstřebám.

Co jsem četla: Tři muži ve člunu, Analfabetka, která uměla počítat, Marta v roce vetřelce, Dedečku, vyprávěj, Dobrý proti severáku, Na statku a v chaloupce, Muž jménem Ove, Nemesis, Mrtvá z Nevady, Svědkyně ohně, Miluj svůj život


10 dní bez kafe a dortu

Už pár let tvrdím, že vlastně kafe nepiju. Je to svým způsobem pravda. Piju totiž latté. A nestydím se za to! Teda... většinou. (Záleží, jak moc opovržlivě se na mě obsluha zadívá.) Na to, že vlastně kafe nepiju, trávím v kavárnách dost času. A dost ráda. Většinou si k sobě s lattéčkem přibereme do party ještě kus dortu a je nám tak setsakra dobře. Tak proč si to najednou z rozmaru nezakázat a nezkusit, jestli mi bez toho bude setksakra špatně, no ni? 

Den nula. To mi to pěkně začíná. Kavárna, v níž si chci dát rozlučkové kafe, je neplánovaně zavřená. V baru sice dostávám super pěnu, ale chuťově není bůhvíjaká, stejně jako celé kafe. Tu chuť budu mít na jazyku a na paměti celý... celých deset dní!

Den jedna. Celý den je mi tak špatně, že na kafe, natož dort, ani nevzdechnu. Jen houšť!

Den dva. Dostávám hned dvě pozvání na kafe. Mé srdce pláče. A chuťové pohárky mě nenávidí. Vlastně nejen ony. Já se taky nenávidím. A svoje nápady obzvlášť.

Den tři. Další pozvání na kafe! Celý svět se proti mě spikl!

Den čtyři. V lednici mě odpoledne vítá tácek plný dortíků z cukrárny. Mazaně se dopracuju k výmluvě, že moje oblíbená trubička s krémem není přece dort, ale zákusek. O vteřinu později už ji do sebe láduju. Kafe je všude. I v konverzacích s lidmi, kteří ho ani nepijou. Náhoda? Nemyslím si.

Den pět. Nevědoucí máma mě hned ráno vítá větou, že si asi udělá kávový den. Díky, mami!

Den šest. Budím se po čtyřhodinovém spánku a jediné, co chci, je kafe. Teda nejdřív umřít. Pak to kafe. A v nebi dort. Mají v nebi dorty? Jakože za odměnu? Doufám!

Den sedm. Nikde žádné kafe! Bůh mě miluje!

Den osm. Bůh mě nenávidí. Testuju svou odolnost v kavárně a objednávám si kakao, protože chutná skoro jako latté. Skoro. Kakao nemají. Dávám si horkou čokoládu. Je na ní šlehačka. Aspoň nějaká radost, říkám si. Šlehačka je zkyslá. Tragická jako mé dny bez kafe. Nechápu, jak jsem bez něj mohla dvacet let žít a myslet si, že žiju plnohodnotný život.

Den devět. Dostávám další pozvání na kafe. Za těhlech deset dní jich mám víc než za všechny předchozí roky dohromady. Fakt. (Nevěnujte pozornost tomu, jak smutné to pro mě a můj běžný život je.)

Den deset. Cílová rovinka! Snažím se myšlenkami popohnat čas. Ne, nefunguje to.

Den jedenáct. Hurá! Cesta ke kafi je volná. Na dosah ho mám už od rána, já si však masochisticky dopřávám ještě pár dalších hodin bez, klasika. Nakonec to vydržím až do pěti. A pak... mňam! Už nikdy jinak!

... Leda ještě s tím dortem.

Grammar nazi v plné polní

Jsem milá holka, abyste věděli. Podržím matkám s kočárkem dveře, usměju se na vás na ulici, pozdravím řidiče v autobuse a tak. Ale. Mám i opačnou polohu. To se pak mračím se, vrčím a mé oči dokážou zabíjet (nebo bych si to aspoň přála). Děje se to však jen výjimečně. Třeba když se ve mně probudí mé grammar nazi já. To pak dovedu být kápo všech zlosynů a královna nesnesitelnosti.

Nikdo není dokonalý, žádný učený z nebe nespadl, já vím, já vím. Platí to i pro mě. Ani já neznám všechny ty podivnosti našeho jazyka, to se totiž téměř nedá. Na druhou stranu mám náš jazyk tuze ráda, takže jako Pohlreich nesnese pohled na menu Ládi Hrušky, trpím i já při pohledu na některé jazykové výtvory. Kdyby alespoň těch pár následujících slov, která vídám tak často psaná špatně, všichni lidi znali, svět by byl o tolik šťastnější. Nebo aspoň já...

Ve slově bizarní není žádné d. Stejně tak ve slově samozřejmě. Spontánní zase neobsahuje žádné l. Fakt.

Shlédnout film nemůžete, jedině byste na něj koukali z kopce. Pokud však máte průměrný obývák, film lze pouze zhlédnout.

Výjimek a zvláštností je v naše jazyce mnoho. Tahle je jednou z nich. Tolik omílaná, a přesto stále problematická.

Hold si vzdávejte, komu chcete. Ale jestli ho chcete vzdát češtině, tak v případě, kdy jste jen holt něco zapomněli, pište na konci radši t.

a mně ve slovech dává zábrat, já vím. Tak tedy pro pořádek: zapomněl, rozumněl, vzpomněl, ale proti tomu: tamější. Jo, čeština je potvůrka.

Spojení by jste neexistuje. To se jen tak moc snažíte být spisovní, až jste hyperkorektní, tedy nespisovní. Nic se nemá přehánět.

Tip a typ jsou dvě různá slova, víme? Od prodavače tak můžete dostat tip (radu), jaký typ (druh) foťáku by se pro vás hodil nejlépe. Jako facka.

Ve slově standardní se píše d. Přísahám. Ono totiž nemá co dělat s prezidentskou standartou, ale se standardem, takže to vlastně tak divné není, že?


Tak vás pěkně prosím - vyvarujte se hloupých chyb (ne hloupým chybám!). A pokud byste napsali všechny uvedené případy dobře, hoďte mi do komentářů jméno a lokalitu, pošlu vám za odměnu vzdušnou pusu!

Nikdy nepochopím...

Jsem to člověk dosti empatický. Občas možná víc, než by se slušelo, ale jak říká moudře můj kamarád (v reakci na každou třetí větu v diskuzi): Každý je nějaký. Přes všechen ten galón empatie, co se kdesi ve mně skrývá, jsou věci, které mi nejdou na rozum. Věci, které se vzpírají mé snaze je pochopit, takže mi nezbývá než nad nimi mohutně kroutit hlavou. Tu jsou.


Proč si můžu brát do zkušení kabinky jen tři kusy oblečení. To jako že když si vezmu čtyři, tak tím objemem zmatu prodavačku natolik, že pak nepozná, jestli jsem zi jeden z nich nenacpala do batohu?

Hesla, která musejí obsahovat malé i velké písmeno, číslici a speciální znak. Pak se nedivte, že si před každým přihlášením restartuju heslo. Kdo by si taky Heslo123* pamatoval?

Lidi, co na záchodě neklepou! Chápete, že existují záchody, na kterých se prostě nejde zamknout? Máte nějakou potěchu v nečekaném přepadávání kadících babiček nebo jak?

Crop topy. Prostě.... prostě ne. Navíc moje ledviny úpěnlivě kvílejí už jen při samotné představě, že má tohle kdokoliv na sobě.

Obchody Vše za 39,-, ve kterých není vše za 39,-, mnohdy tam dokonce není nic za 39,-! Asi si otevřu obchod, na štít dám Řeznictví a budu tam prodávat podprdy (prsa jako prsa).

Lidi pouštějící si na veřejnosti hudbu nahlas. V tomhle případě to i moje nehynoucí tolerance vzdává.

Čokolády s uzavíratelným obalem. To jako že je někdo po otevření má ještě chuť znova zavírat? Od rozdělané práce se nemá odcházet a o čokoládě to podle mě platí dvojnásob.


... to be continued

Vše, co potřebuji znát, jsem se naučila v mateřské školce... Ve čtyřiadvaceti.

Práce ve školce je všelijaká. Náročná, vyčerpávající, únavná, mnohdy nevděčná. Ale je taky úžasně pestrá, zábavná, hrozně inspirativní, akční, plná radosti a člověk se v ní toho může spoustu naučit.


Že kouzelných slovíček není nikdy dost. A každé prosím a děkuju má svůj smysl.

Že k dorozumění nepotřebujete perfektní řeč, hlavní je touha se pochopit.

Že všechno jídlo na talíři bychom měli aspoň ochutnat.

Že když potřebujeme pomoc, stačí si o ni někomu říct.

Že po obědě by se mělo odpočívat.

Že neexistuje špatné počasí, v němž by se nedalo jít na procházku.

Že náplast s dinosaury dokáže zahojit jakoukoliv ránu.

Že po bonbonech se kazí zuby.

Že nepořádek si po sobě každý musí uklidit.

Že čas je relativní.

Že hrnek bylinkového čaje ještě nikdy nikoho nezabil. (Tyjo, doufám.)

Že Proč? není nikdy hloupá otázka.

Že jedno zaškobrnutí opravdové přátelství netrhá.

Že můžete být, kýmkoliv chcete, a že svět nabízí nekonečně mnoho možností.

Že před jídlem si myjeme ruce, po něm hlavně pusy.

Že Elsa je nejvíc.

Že vždycky je důvod k úsměvu. A je fuk, jestli jste si před chvilkou odřeli koleno nebo vám někdo sebral hračku.

Jak se žije půl roku bez mobilu

Když se mi letos v únoru rozbil mobil, byla jsem nejdřív trochu rozhozená. Ne tolik, jak byste asi byli vy, kdo jste zvyklí telefon fakt pořád používat. Ale stejně. Po pár dnech jsem si však uvědomila, že je to dar. A že ho můžu přijmout a zkusit, jestli to náhodou bez toho mobilu přece jen nepůjde. A jde.

Chcete vědět, jak se mi toho půl roku bez mobilu žije? Skvěle. Doopravdy. Užívám si každičký den, kdy ten pekelný přístroj nemusím nosit s sebou. Protože vím, že nastane den, kdy budu muset. Ale dokud nemusím, prostě ho nemám a strašně mě to baví a osvobozuje. Ale dobrá, řeknu vám o tom trochu víc...

Jsem terčem překvapených pohledů a spousty otázek. Lidé se diví, ptají, nechápou. A mnohdy i obdivují nebo závidí. Hrozně mě baví to jejich prvotní zaváhání, když prohlásím, že nemám mobil, a poté jejich opatrná otázka: Jakože vůbec? Když jsem to takhle v létě odkývala jednomu muži, okamžitě prohlásil: To jste šťastná žena!. A měl recht.

Jsem vynalézavá a moji kamarádi jakbysmet. Počítáme s všemi možnými situacemi a umíme si s nimi poradit. Ani jednou se nestalo, že bychom se někde s někým nepotkali. I když jeden nebo druhý přišel pozdě.

Častěji otevírám sms bránu a Facebook. Protože nejsem poustevník a se světem občas ráda komunikuju.

Zažívám spousty vtipných situací, které bych jinak nezažila. TOP je zatím okamžik, kdy se sama v cizím městě vydávám hledat telefonní budku. K samotnému hovoru nakonec k mé lítosti nedojde, ale věřím, že i to se mi časem poštěstí.

Nepřipojím se v Lublani k městské free wifi, protože mi nemá kam přijít potvrzovací smska. Nepošlu jedinou platbu přes internetové bankovnictví, protože ji nemám jak potvrdit (dokud si tam nenastavím mámy číslo). Nic si neobjednám a nikam se nezaregistruju, protože když nechám pole s číslem prázdné, dál mě to nepustí. Nepůjčím si ve Varech kolo, protože bez uvedení telefonu to prostě nejde.

Dnešní svět jednoduše s lidmi bez mobilu nepočítá. Aspoň ne s těmi, co počítají s dnešním světem. Ale o to větší je to sranda.

Nedělejte, co vás neba! Fakt.

Ójé. Pointu celého textu prozradit hned v titulku, to by mě pisálci hnali. Ale to je fuk. Komu stačí pointa, dál číst nemusí. Kdo chce navrch příběh, tady ho má: Bylo nejspíš jaro, rok 2011, já žila v Anglii a rozhodla se chodit běhat. Už ani nevím proč. První pokus, před kterým jsem si řekla Nebudu to přehánět, dám si jen takovou lehkou půlhodinku, skončil asi po patnácti minutách, kdy jsem měla pocit, že se pozvracím a omdlím najednou.

Nestalo se naštěstí ani jedno z toho a já postupně začala  běhat. Což byla vlastně dost sranda, protože já byla vždycky jsem antisportovec a běhání mě nikdy nebralo. (Velmi výmluvné je tvrzení mého bývalého spolužáka, který prohlašuje, že vidět mě při osmistovce o tělocviku doběhnout do cíle mezi prvními patří k jeho nejsilnějším sportovním zážitkům v životě.) Ani teď to nebyly žádné zázračné výkony, ale o to mi ani nikdy nešlo (aneb Běháte pomalu? Pak tvrďte, že běháte hlavně pro radost!)

No a tak se prostě nějak stalo, že jsem běhala. Celé jaro a léto v Anglii a pak i doma. A další rok zase. Začalo jaro, ptáci přilétli z teplých krajin, muži nadšeně komentovali návrat žen k minisukním a já začala běhat. Už to prostě k mému životu patřilo. Až do letoška.

Začátkem sezóny jsem si dala lehký trénink na půlmaraton, pak ho zaběhla a bylo to super. Nic potom už ne. Závod na pětadvacet kilometrů byly snad nejnudnější tři hodiny v mém životě (konkurenceschopné jsou jen hodiny chemie na gymplu, těch ale naštěstí nikdy nebylo tolik v řadě). I prázdninový běh po krásné stezce podél Lipna byl otrava. Bůhvíproč mě běhání přestalo těšit a dělat mi to dobře. A tak jsem ze dne na den přestala.

A víte co? Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Všichni pořád frfňáme, jak nemáme čas na to či ono, a přitom pak hromadu toho drahocenného času, který nám proplouvá mezi prsty, vyplýtváme na nesmysly. Na věci, které nás nebaví. Na věci, které neděláme rádi. Na věci, které nám nic nepřinášejí. Ale na věci, o nichž máme z nějakého důvodu pocit, že bychom je měli dělat. Neměli.

To že baví a naplňují někoho jiného, neznamená, že si je budeme užívat i my. Kolikrát se přistihnu, jak si nad něčí fotkou z ranního běhnu povzdechnu a pomyslím si Já bych chtěla taky!. Ale přitom vím, že takhle je to teď pro mě správně. Že najdu třiatřicet lepších věcí (minimálně!), jak strávit půl hodiny než běháním, při kterém si ani minutu neužiju. A je fuk, že sledováním seriálu, spánkem nebo zíráním do zdi nezhubnu ani si při tom nepořídím cool fotku na Instagram. Hlavní je, že mě to bude bavit. Protože nevím jak vy, ale já nechci žít život, který mě bude otravovat.

Co zjistíte, když si po 10 letech kupujete plavky

Při plánování letošního léta jsme se s mámou rozhodly, že vyrazíme na Lipno. A počasí se rozhodlo, že nám naservíruje tropy. Ideálka. Rozhodně pro někoho, kdo se rád vyvalí na celý den k vodě. Což já nejsem. A vlastně ani nemám plavky...

Dlouho jsem s tím bojovala a nákup plavek bojkotovala. Ale pak zvítězilo mé rozumnější já (nestává se to často) a řekla jsem si, že se té výzvě postavím. Že poprvé za svůj dospělý život odvážně vkročím do obchodu, proberu se hromadami příšerných kousků a najdu - no, dobře, alespoň zkusím najít - ucházející plavky. Pokud někdy absovujete podobný proces, zjistíte řadu věcí. Například...

Že už vám není dvanáct a že odteď budete mít vždycky problém s tím, že vám tady něco chybí a tamhle zase přebývá (ok, mně jenom přebývá, chybí mi leda sebevědomí na to, aby mi to bylo fuk).

Že nabídka plavek je otřesná, pokud za ně zrovna nechcete utratit tisícovku, což prostě nechcete, když se v nich třikrát vykoupete a pak se vám zas budou válet ve skříni pro takové ty coby kdyby případy.

Že zrcadla v kabinkách jsou prostě hrozně krutá a bezohledná stvoření, protože zatímco doma se to všechno tak nějak schová (a když ne, tak radši kolem toho zrcadla nechodíte, žejo!), tady máte pocit, že jste při pohledu do zrcadla jedna velká celulitida. Což nejste, samozřejmě!

Že kabinky nejsou žádné atomové kryty, které by vás uchránily před válečným atentátem, natož před zvědavým pohledem. Naopak to jsou dost podivně navržené kóje, jimž nejde pořádně zatáhnout závěs, mají mezi dveřmi centimetrovou škvíru nebo vám ty dveře sice sahají po hlavu, ale tomu dvoumetrovému chlápkovi, co jde kolem a náhodou loupne okem dovnitř, už prostě ne!

Že musíte být asi hrozný tlusťoch, když pod vaší velikostí existují ještě minimálně tři menší, přičemž tu nejmenší byste neoblékla, ani když vám bylo osm, tak kdo to jako nosí?!

Proč je léto boží... a proč ne

Léto má obrovskou fanouškovskou základnu. Všechny ty, kteří během zimy vyhlížejí teplé dny, plánují dovolenou a vzpomínají u prosluněných fotek. Není divu. Léto umít být skvělé a je snadné si ho zamilovat. Ale podobně snadné je mít ho už od začátku července plné zuby.

Zachumlaní do svetrů a nekonečných šál mudrujete, aby už konečně bylo léto a teplo. Protože je super, pohodlné a super pohodlné moct nosit jen trika, šorty, šatičky,... A pak je teda léto a je třicet stupňů a vy musíte do práce a větráky nepomáhají a vy máte celé to triko durch a jen si tak sníte, jak by to bylo skvělé, kdyby se už zase trochu ochladilo.

Léto znamená zpravidla dovolenou. Konečně čas zaslouženého odpočinku a nových zážitků, na což se těšíte celý rok... Pak teda konečně jedete, než se nadějete, tak to skončí, utratíte tam všechny peníze a se spálenými zády jste vmžiku zase doma a před vámi vidina dalších jedenapadesáti týdnů v práci. Paráda.

V létě dozrává spousta ovoce, což je super, protože konečně nemusíte jíst jen jablka a banány... Pak se vám najednou doma zjeví deset kilo jahod a vy nevíte, jestli z nich dřív péct koláče, dělat džemy nebo vařit knedlíky. A když je konečně všechny zpracujete, na týden si od nich odpočinete a dostanete na ně zase chuť, zjistíte, že už mají po sezóně.

Léto znamená teplo, teplo znamená koupání. Na koupalištích, v bazénech, v jezerech a řekách, zkrátka kdekoliv, kde si zamanete... Jenže pak si v červnu stoupnete v plavkách před zrcadlo a říkáte si, jak by bylo super, kdyby byla teprve zima a vy jste s tou celulitidou a madly lásky, které se vám zničehonic objevily, mohli (no, přiznejme si, že spíš mohly) ještě něco udělat.

Taky si v létě rádi dáváte zmrzku nebo nanuk? Kdo by ne. Je to skvělé ochlazení a tak nějak to dokresluje celou letní pohodu... Pak si pro toho nanuka teda dojdete a zjistíte, že vůbec nechutná tak dobře, jako když jste byli děti, a když už si dáte nějakou fakt dobrou zmrzku, v půlce jedení už nemůžete, ale je vám líto to vyhodit, tak je vám pak holt po zbytek dne blbě, no.

5 věcí, které nechcete zažít ve Varech

Na filmovém festivalu ve Varech je skvěle. Narváno, živo, hlučno, nepořádek, ale skvěle. Jezdím tam každoročně už nějakou dobu, pokaždé s jiným doprovodem a zatím se tam všem líbilo. Ale i karlovarskou filmovou užívačku může leccos narušit...

* Horko. A ve Varech je vždycky horko. Vezmete si nejslabší tílko a nejkratší sukni, a stejně vám bude horko. Ve stanu si ráno moc nepospíte, protože se s prvními paprsky promění ve skleník. Utratíte hrozně moc za studené pití, které vás ve výsledku ochladí stejně tak na dvě minuty. A pokud se nedejbože rozhodnete zkrátit si vzdálenost autobusem, pak přijměte mé pozvání do sauny první kategorie. Ale furt je to lepší, než když je ve Varech...

* Zima. Protože ve Varech je vždycky horko. Jakmile teplota spadne někam ke dvacítce, všichni mají tendence začít zoufale brečet, spínat ruce k nebesům a začít v krosnách hledat zimní bundy. Ty tam ale pochopitelně nejsou. Protože ve Varech je vždycky horko. Naštěstí má tenhle problém řešení. Stačí netrávit příliš času venku, vždycky se můžete schovat do hospody nebo lépe - do kinosálu. Pokud se ovšem nestane, že...

* Nejsou lístky. Stává se to. Prostě vytvoříte dokonalý plán s pečlivě vybranými filmy, který vám záhy prodavačka lístků svým nemilosrdným zakroucením hlavy rozseká napadrť. No a bez chození do kina se ve Varech přidáváte k těm ignorantům, kteří tam jezdí jen kvůli vydařeným party. Ale o nic lépe možná nedopadnete, ani když...

* Jsou lístky. Ne, kdepak, ani v takovém případě ještě nemáte vyhráno. Vybraný film totiž může být i navzdory ukrutně zajímavé anotaci pouhopouhá ukrutná kravina. A pokud jsou lístky ještě ve dvě odpoledne a vy po nich nadšeně hrábnete, vězte, že vás čeká upravdu výjimečný zážitek. Horší už to může být, jen když...

* Všude jsou lidi. A vážení, jste ve Varech na filmovém festivalu, takže všude jsou lidi. Pořád. Lidi na záchodech, ve frontách na lístky, festivalové předměty, jídlo,... vlastně na cokoliov, v autobusech, na jindy prázdných trávnících, všude tam, kde zbylých 355 dní v roce není ani noha. Sociální fobici by si na prázdniny měli raději naplánovat jiný výlet za zábavou...

Ale ve Varech holt prostě vždycky budou lidi. Stejně jako podivné i vyprodané filmy a počasí takové, jaké zrovna vyjde. Pokud tohle nechcete, tak byste asi neměli jezdit do Varů. Nebo možná vůbec nikam.

V co se proměníte při návštěvě ZOO


Navštívit ZOO není jen taková prostá legrace určená pro každého. Ani zdaleka. Když už si zaplatíte to namaštěné vstupné, chcete toho samozřejmě vidět co nejvíc. Jenže zoologická není zrovna parčík o několika stromech a třech lavičkách (většinou). Je to takový svět ve světě a na konci dne budete mít pocit, že jet místo do ZOO na Sněžku, budou vás nohy bolet stejně. Spíš míň.

A to je jen začátek. Nemluvím o tom, že se budete cestičkami proplétat s tisícovkami dalších lidí, kteří měli kupodivu také ten nápad, jet o slunečné neděli obdivovat zvířata. Nebo o tom, že několik dalších stovek v zoologické necháte, protože dva rohlíky se šunkou z domova vám prostě zdaleka stačit nebudou a protože vaše dítě bude hrozně nutně potřebovat pamětní minci, kterou nejdéle do týdne ztratí (aby ji mohlo při příští návštěvě požadovat zas).

Ale tahle zkušenost vás i něco naučí. Během jednoho dne objevíte spoustu svých, do té doby možná skrytých já a vyzkoušíte si řadu rolí, ve které se budete postupně proměňovat. Tak třeba...

V dítě. Budete nadšení z lachtaní show, i když jste ji viděli už minimálně třikrát.  Budete fascinovaně zírat na lemury během krmení. Budete se rozněžňovat nad rozkošnými surikatkami, dokud nespatříte i tu nejmenší a nejrozkošnější surikatičku, jak stahuje z kůže o nemnoho menší myš. Že už jste překročili míru dětského nadšení, poznáte, když začnete do potomka šťouchat s Hele na rtech a infantilním výrazem ve tváři a budete při tom ukazovat na močícího slona.

V zírače. Některé výběhy jsou holt prázdné. Leckdy je to na první pohled jasné, pumu v prázdném výběhu pět na pět metrů člověk běžně nepřehlédne. Pak jsou ale výběhy plné skrytých zákoutí, ve kterých navíc podle názvu vůbec nevíte, co máte hledat. Hlodavce, ptáka nebo sudokopytníka? Občas podezřívám, že tyhle výběhy instalují do ZOO schválně a z druhé strany umisťují skrytou kameru, aby měli pracovníci taky občas nějakou srandu.

V samozvaného odborníka. Pokud s sebou máte dítě, bude se ptát. Ne všechno je ale na informačních tabulích napsáno. Pokud má dítě kliku, nejste úplný pitomec a dokážete mu řadu otázek zodpovědět. Občas budete mít dokonce pocit, že se vám fakt rozbřesklo, že tohle přece víte a budete pak dítěti zaníceně vyprávět o tom, jak velbloud pochopitelně může žít na poušti, když má ty hrby plné vody, žejo.

Ve lháře. Pokud s sebou máte dítě, bude se ptát. To už víme. Ve chvíli, kdy vy budete mít jazyk na vestě, budete proklínat každý další výběh a přemítat, kolik sakra může ještě existovat zvířat a kde je nejbližší východ, se dítě stále bude ptát. Takže budete o masožravcích zatvrzele tvrdit, že to jsou býložravci, suverénně odpovídat, že jelen má bez diskuze na noze čtyři prsty, a o tygrech, kteří jsou až na druhé straně areálu, prohlásíte, že buď spí letním spánkem nebo utekli zpátky do džungle, ale rozhodně nejsou nikde, kam byste se na ně mohli jít podívat.

V hatera lidí. Protože lidi občas fakt dokážou být pitomci. Prostě budou těm zvířatům blýskat foťáky do obličeje, aby pořídili nepoužitelnou fotku, kterou budou pak nadšeně ukazovat zbytku rodiny, a prostě budou gorilám klepat na sklo, i kdyby tam těch cedulí Neklepejte na sklo viselo tři sta třicet tři nebo klidně o jednu víc.

V o to většího milovníka zvířat, těch úžasných fascinujících stvoření, která jednají na férovku. A která se dost často chovají jako zvířata mnohem méně něž my, víme.Vznešeně kráčející a pomrkávající žirafy, lvi budící svým pohledem respekt, roztomile poskakující klokani a konečně gorily, které vám názorně ukáží, že vás i s vašimi foťáky prostě mají u zadku. A ten si klidně vyfoťte a dejte do rámečku.

33 myšlenek ze školky v přírodě



Hned první den k obědu výpečky, to mě máma po příjezdu domů nepozná.
Nebo pozná, ale stejně se nevejdu do dveří.
Jo, jasně, že si ještě přidám knedlík.
Mmmm... Kde máme ty sladkosti, co jsme zabavily dětem? Dala bych si sušenku.
...
Jak dlouho je holčička s nejuřvanějším hlasem schopná nabízet podsedáky za jekotu: Kdó chce palačííínky?
Půlhodina není zjevně problém.
Aha, ona ani hodina není problém.
Ještě že je v šest večeře.
...
Nemohl by dneska výjimečně někdo přečíst pohádku mně?
No, stejně bych tak v půlce usnu…
...
Jéé, to je hezká procházka ve tmě, když dětem svítí ty lampiony.
A sakra. Slejvák, bouřka. Rychle do chaty!
Nevidím ani cestu, natož děti.
Snad jsme jich neztratily tolik jako těch lampionů.
Asi nebyl dobrý nápad vzít si jen jedny boty.
...
Jak může z tak malého dítěte vypadnout tak velký bobek?
O tom smradu ani nemluvě.
To ty výpečky…
...
Brát si s sebou knížku asi nebyl nejlepší nápad.
To jsem si mohla do tašky radši přibalit náhradní boty.
...
Jak snadno si člověk zničí hlasivky?
A přijde to dřív, než si stačí zničit nervy?
...
To je pohoda, být na hřišti a děti jen sledovat.
Kdó chce palačííínky?
Sakra.
Asi uplatím děti, aby všechny ty barevné podsedáky nenápadně zahodily do lesa.
Nebo snědly. Hlavně ať je klid.
...
Doufám, že se za utírání zadků dávají nějaké medaile.
A za zavazování tkaniček chci státní vyznamenání.
...
Fuu, to už je zas ráno?
Ale poslední!
A zdálo se mi o palačinkách!
Boží!

S kůží na trh = z ostudy kabát?

Vůbec nevím, jak to vzniklo. Teta mě už léta označuje za intelektuálku. Okolí si o mě myslí, že jsem chytrá. Kamarádi jsou přesvědčeni, že mám vytříbený filmový vkus. Nic z toho není tak docela pravda. Všechno jsou to zkreslené názory. Ale názory, které mě formují a ovlivňují natolik, že jen tak někomu nepřiznám, jak mě posledně nadchl béčkový, ne-li céčkový film a že bych mu z fleku dala pět hvězdiček.

Půlka z nás se sice holedbá, že máme názory ostatních bůhvíkde, pravda je však taková, že nám na mínění druhých ve větší či menší míře záleží. Všem. A těžko se ostatním přiznává, že ve skutečnosti vůbec nejsme tak dobří, jak si o nás myslí. Ono je prostě příjemnější být považován za chytrého než za hloupého (dosaďte jakékoliv protikladné vlastnosti).

Jenže mě poslední dobou přetvářka všeho druhu dost štve. Tak jsem si řekla, že bych mohla jít s pravdou ven. Odhalit své pravé já. Jít s kůží na trh. A další takové žvásty. Suďte mě, teď!   A nebo se mi taky k něčemu přiznejte.

- Mám fakt ráda Grinche i první tři Piráty z Karibiku, Kmotr mě nebavil, Matrix stejně tak. A nikdy jsem neviděla Hvězdné války ani Schindlerův seznam.

- Občas otevřu Extra.cz. Obzvlášť Novotného články si přečtu s chutí (a nadhledem), protože ho jakýmsi zvráceným způsobem obdivuju.

- Mám kalhotky s krávou a taky s nápisem Only you (růžové!).

- Napoprvé jsem nepochopila spoustu filmů, které ostatní, minimálně průměrně inteligenčně vybavení lidé, pochopili hned.

- Sledovala jsem všechny VyVolené i Superstar. Děsím se, kdy začnou vysílat další, protože pak vždycky přepnu na automat, pro který neexistuje nic jiného než si to díl po dílu pustit.

- Mám půlku skříně plnou Bravíček a Top dívek asi z roku nula a nejsem schopná je vyhodit (ale pracuju na tom).

- Občas si pustím Davida Guettu, Avicii nebo Rihannu.

- V jisté době (a nebyl to pravěk, nýbrž má nejlepší léta na vysoké) jsem sledovala Ulici. Pravidelně. Každý díl. A ještě jsme to se spolubydlící, taky vysokoškolačkou, probíraly.

- Stále ještě mám v pokoji vánoční stromeček. Vločky v oknech mám od Vánoc 2013.

- Když se mě zeptáte, co vím o druhé světové válce, řeknu vám tak akorát 1939, 1945, Hitler, Židé, komory, Mein Kampf, Terezín. Nejsem na to hrdá, ale moje hlava prostě historická fakta odmítá uchovávat.

- Četla jsem všechny díly Stmívání. A bavilo mě to.

-  Mám problém s pravopisem slov, kde jsou/nejsou za sebou dvě n, i několika dalšími češtinářskými zákeřnostmi.

Proč je super pracovat ve školce

Za možnost pracovat ve školce jsem byla od samého začátku vděčná a jen tak mě to nepřejde. Mám k tomu hromadu důvodů. Některé jsou racionální a jiné, jak už to u mě bývá, ne tak docela. Tu jsou!

Zažijete dinosauří masáž, zúčastníte se souboje o nevěstu, v němž jste hlavní trofej, a vyslechnete si nespočet absurdních rozhovorů. Tohle vám prostě jiná práce nedá.

Vždycky máte co dát do vázy, protože děti vám neustále budou trhat kytičky pro radost. A kdybyste se rozhodli udělat si na zahradě rybník a chtěli ho obsypat hromadou kamenů, stačí si prohrabat kapsy u všech mikin a bund a máte nasbíráno.

Objevíte v sobě studnici trpělivosti. Aspoň pokud ji máte. Protože hrát si dennodenně na kolovrátek bez ní prostě nelze.

Máte přístup k té nejlepší stravě. A kdyby vám přišlo, že je jídelníček plný luštěnin, zeleniny a ovoce až moc vyvážený, bonbony za odměnu to jistí.

Zjistíte, že dětská práce je vážně k nezaplacení. Děti vám nadšeně udělají masáž stejně jako vám cokoliv přinesou, když si zrovna budete na deset kroků připadat příliš unavení.

Nepřiberete. I kdybyste tu ukázkovou stravu, v níž se omáčkami moc nešetří, jedli za dva, naběháte se kolem dětí tolik, že si pneumatiku domů fakt nepovezete.

Můžete v práci spát. Oficiálně. A ještě vám za to platí. Kdo to má?

Nebudete si tahat práci domů. No vážně, kdo by si po celém dni s dětmi ještě přivezl nějakého toho pidižvíka domů, do místa svatého klidu bez dětského kvílení? Možná tak králíček sebevrah.

Hovno už s vámi nehne. Vážně. Utřete tolik zesr... pokaděných zadků, že už budete vůči smradu imunní a kamarádky, se zacpaným nosem přebalující vlastní prvorozené potomstvo, vám budou moct jen závidět.

V žádné jiné práci neposbíráte za den tolik úsměvů, objetí a upřímnosti. Tečka.

Co si uvědomíte díky hokejovému MS

Díkybohu, že existuje mistrovství světa v hokeji! Nebýt něho, byli bychom o dost méně chytří. Jsou totiž věci, které nám dojdou až během podobné události. Jako třeba...

Že kdo neskáče, není Čech. Vozíčkáři musejí skákat radostí.

Že finská jména nejdou ani o rok později líp vyslovovat.

Že když zrovna vedeme, jsme země plná patriotů.

Že Bob s Bobkem nejspíš jedou na tripu.

Že buďto musíte nenávidět Slováky nebo musíte být potichu.

Že hokej se hraje na góly, že na to se historie ptát nebude a podobný rozumbradoviny.

Že Robert Záruba je pořád ještě třída

Že půlka národa zrovna v květnu najednou nutně potřebuje české triko nebo vlajku na auto.

Že voda stále hučí po Llučinách a nad Tatrou sa furt ještě blýska.

Že Jarda Jágr je bůh. Kdybyste to náhodou od loňska zapomněli.

Že co Čech, to odborník na hokej. Oh wait... To už jsme vlastně věděli.

Tak určitě.

Co jsem zjistila na školním výletě 5 let po maturitě

Na gymplu jsme měli boží třídu. Hned druhý rok se tak nějak přišlo na to, že se hrozně nenávidíme a vzájemně šikanujeme, takže si nás vzala na paškál psycholožka, s níž jsme se plazili po zemi jako žížaly Julie a tančily irské tance. Což prostě muselo pomoct, rozumíte. Později jsme ještě stihli vydávat časopisy, v nichž jsme se navzájem pomlouvali, a před maturitou jsme se málem postříleli, když jsme se nemohli dohodnout na nápisech na stužky.

Pointa je, že jsme si díky tomu všemu vytvořili mezi sebou skvělé vztahy. Zatímco jiné třídy jsou rády, když se jednou ročně sejdou v počtu třinácti kusů, my máme třídní srazy několikrát do roka, a když zrovna nevyjde fakt blbý termín, potkáme tam většinu spolužáků. Ale nestačilo nám to, a tak jsme si řekli, že si zopáknem třídní výlet. Stejné místo, stejné lidé. Jen už nám je holt o pár let víc. A pár dalších věcí je jinak...

Jsme staří. Nejenom že jsme starší. Ale jsme fakt staří. Tenhle je už táta, tamta je těhotná a polovina z más má auto. Taky už nezvládáme pít bůhvídokolika, protože jsme unavení z toho, jak moc jsme přes týden pracovali, a zároveň myslíme na to, že pozítří už zase musíme být do té práce fit. Když jdeme na výlet, stěžujeme si na bolavé klouby. A k chatě přijedeme několika auty namísto vlaku. Ať je nám zase -náct!

Jsme nároční. Tytam jsou doby, kdy jsme brali všechno, co bylo. Tak jak to bylo. Teď remcáme nad snídaní, několik z nás si poručí vegetariánský oběd a kroutíme hlavami nad vším, co nefunguje jako na drátkách.

Máme smartphony. Ještě než dořekneme otázku, zda se budeme mít prvního května kde ve městě najíst, polovina z nás má v ruce telefon, aby to zjistila. O půlminuty později už to víme. Pryč jsou časy, kdy jsme prostě vyrazili a doufali, že někde bude otevřeno. Vždycky bylo. A i kdyby nebylo, stejně bychom byli spokojení.

Umíme pít. Teda... ne stoprocentně. Ale máme už dost rozumu na to, abychom nesahali po zelené a rumu jakožto nejlevnějších panácích, takže když sedíme u táboráku, koluje nám jedno dobré víno za druhým. Navíc víme, kdy si dát stopku, ostatně dost z nás musí ráno řídit auto a být v pondělí svěží do té práce, žejo.

Jsme každý jinde. Zatímco ještě před pěti lety jsme byli na stejné startovní čáře, teď je jasně vidět, že jsme z ní každý vyběhl jiným tempem i směrem. Jeden z nás je odborník na obchod, další na IT technologie, ten zase dokáže sáhodlouze hovořit o správních řízeních. A půlka z nás už zažila dost nepříjemné setkání se statistikou. Ta druhá stále ještě netuší, jak vypadá pravá noční můra vysoškolského studenta.

Ale i tady je pointa. Máme totiž stále skvělé vztahy. A příští rok nejspíš další školní výlet. S auty, chytrými telefony a dětmi. Jak už jsem řekla. Na gymplu jsme měli boží třídu.

Magie posledního sousta

Jednou jsem četla v časopise nějaký fejeton. Nebyl dobrý ani nikterak zajímavý, zaujala mě pouze pasáž, v níž autorka líčila historku, jak si její dědeček někde na vojně pochutnával na jídle. Výjimečně dostali maso, a tak si ho šetřil na závěr. Jenže pak byl zničehonic vyhlášen poplach a chudák děda měl po radosti. Znamená to tedy, že bychom si neměli schovávat to dobré, ale sežrat to hned z první? A je to tak dobře?

Jo i ne. Spíš teda ne. Není divu, že si necháváme to nejlepší na konec. Chuť dobrého posledního sousta nám totiž v puse ještě nějakou dobu, obzvlášť když nepoužíváme ty Banderasovy všemocné Orbitky, zůstává. Závěrečné sousto nás ovlivňuje v hodnocení celého jídla. Bylo zrovna přesolené? Pak jsou všechna skvělá předchozí sousta zapomenuta, smůla, kuchaři, to jídlo byl průšvih. A samozřejmě naopak. Prostě konec dobrý, všechno dobré.

Jsou dokonce taková jídla, která jdou této taktice naproti. Mým osobním favoritem je poctivý zmrzlinový kornout, který bych si byla schopná kupovat opakově jen pro tu božškou čokoládu, která se skrývá na samotném dně toho křupavého kornoutku... Podobně je to s ovocnou limonádou nebo fondánem.

Jako vždycky se ale i tady najdou ti, kteří musejí jít za každou cenu proti proudu. Čaj a kafe, které prostě nemůžete vypít až do dna, poněvadž tam vždycky něco plave. Dětská lízátka, v nichž se skrývají neforemné mega žvýkačky bez chuti. Všechny nápoje a poháry se šlehačkou navrchu, kterou vždycky s nadšením na dva hlty slupnete a pak už je to jenom zklamání. A skutečným šampionem je párek v rohlíku, která má na konci rohlíkového ďolíku snad lavor hořčice, na kterou jste s každým předchozím soustem marně čekali.

A to ještě nemluvím o přenechání posledního sousta (teda... už jo). Znáte to. Na talíři zbývá už jen ten nejšťavňatější kousek řízku s extra křupavou strouhankou a trocha kaše. A najednou máte někomu dát ochutnat... K čertu s natahováním na skřipec nebo trháním nehtů!  Tohle je to pravé mučení! Jsem schopná dát vám půlku svého jídla, ale na poslední kousek mi nešahejte!

Můj final statement? Když vám někdo přenechá svoje poslední sousto, můžete si ho s klidným svědomím vzít. A nemyslím to sousto, ale toho člověka. Za ženu/za muže. To je prostě true love.

Krade nám facebook naše štěstí?

Půjdu proti pravidlům a odpovím vám hned na úvod: Ne. Facebook nám štěstí nekrade. Ale je to nástroj, kterým si (vědomě!) štěstí krademe my sami. Nebo alespoň dost z nás to dělá.

Facebook je taková pěkná chlubílkovská sociální síť. Na facebook přispíváme, abychom se pochlubili a nechali pochválit. Minimálně polovina tamních příspěvků (soukromá odhadová statistika) by mohla mít podtitulek Heč. Jedu na dovolenou, heč. Mám takhle pěkný tělo v plavkách, heč. Tohle veledílo jsem uvařila, heč. Chodím s nej klukem ze školy, heč. Udělala jsem státnice, heč. Jsem prostě táákhle moc ultraskvělá. Heč.

Vložíme selfíčko a jen čekáme na pochvalné komentáře a sbírku lajků. (Kde jsou ty časy, kdy se sbíraly známky...) Kde se v nás tahle potřeba vlastně vzala? Nebo jsme se jen ovečkovsky přidali k davu, aby nám náhodou neujel vlak do stanice Trendy? A není to ještě horší? Hlavně že naopak už se nepochlubíme. Kdo z vás informoval virtuální svět, když vás vyhodili z práce, neudělali jste maturitu (já!) nebo se s vámi rozešel partner? Aha.

Na facebooku se totiž pravda a realita moc nenosí. Facebook je místem retuší a stylizace. Vytváříme si v něm jakési ideální já, člověka, kterým bychom chtěli v koutku duše být. Člověka, který nikdy není hloupý, naštvaný nebo nepříjemný, člověka, který vždycky vypadá dobře, všechno mu jde, miluje svou práci, má vztah bez mráčku, užívá si života a je jednoduše šťastný. A dokonalý. Podobnost s robotem čistě náhodná.

Přestože tuhle iluzi sami vytváříme, když jde o druhé, jako bychom na to zapomněli. A tak má facebook, respektive naši přátelé (a dokonce i "přátelé") moc nás jako lusknutím prstu nejen naštvat nebo rozesmutnit, ale taky v nás probudit naše ošklivá závistivá já, taková, která bychom si na facebookovou zeď rozhodně nepřipnuli.

Jenže ono se přece nedá svítit, když Iveta byla dneska zase běhat, zatímco já se akorát válim doma a ještě jsem měla k obědu 5 knedlíků. A nebo Honza, to je takovej pitomec neschopnej, a přitom ta jeho holka je fakt pěkná, sakra. No a Jana, ta je rovnou na dovolený v Karibiku, já sice taky měla skvělý prázdniny, ale to už je to měsíc, a ona má odtamtud beztak lepší fotky a hlavně je prostě až v Americe, to si ty prachy tiskne, nebo co?

A teď se mi přihlaste, kdo jste se v ničem z toho ani trochu nenašli. A zároveň máte facebook. Pokud se hlásíte, nechte mi povinně komentář nebo mi pošlete mail. Chci jít s vámi na kafe! Platim.

Jak jsem se připravovala na svůj první půlmaraton

Možná víte, že jsem loni uběhla pětadvacet kilometrů. Letos jsem se rozhodla uběhnout půlmaraton. Je to o něco míň. Ale zase víc do kopce. A na mě moc brzo z jara. A kdovíco ještě.

Jak to celé bylo? Takhle... On už ten titulek je dost nesmysl. Protože já a příprava, to je jak nebe a dudy... i když to asi ne, protože v nebi podle mě musí být dudy, jinak by to nebylo nebe, žejo... Ale prostě něco na ten způsob.

No, každopádně necelý měsíc před závodem mi vševědoucí facebook nabídne článek 'Jak na svůj první půlmaraton', který samozřejmě otvírám. Hned první řádky mě dostanou: Svou účast v závodě jste jistě dobře promysleli a uzpůsobili jste jí svůj zimní trénink. Běhali jste co nejpravidelněji a jednou týdně jste si dopřáli delší běh. K zodpovědnému startu to stačí.

Takže popořádku. Účast jsem si promýšlela asi půl minuty. Zimní trénink je, prosím pěkně, co? Tomu, že jsem letos byla běhat dvakrát, lze říkat pravidelný trénink? A že jsem minulý týden s potížemi ufuněla pět kiláků, to je ten delší běh jednou týdně? Jestli jo, tak super, bude ze mě půlmaratonová královna!

Ale pokračujeme. Několik týdnů před závodem byste měli zdolat běh o vzdálenosti 18 kilometrů. Tak to leda ve snu. Stačí mi těch závodních jednadvacet, ještě poběžím dobrovolně osmnáct, ne?! Vrcholem mého snažení je, že si tři týdny před závodem jedu trasu projet na kole. Byla to chyba. Teď mám z toho bobky. 

Dva týdny před startem už však dlouhé běhy opusťte. Díky! Teda... ne že bych s nějakými dlouhými běhy začala, ale o to raději je opustím, vážně. Deset dní před startem se oficiálně přihlašuju. Teď už se z toho nevykroutím.

Poslední týden před závodem uberte na kilometráži asi o třetinu až polovinu... Nooo, tak to asi ne. To bych se vrátila dřív, než bych vůbec vyběhla. Já se naopak hecuju a tři dny před závodem běžím zkusmo desítku. Navíc kopíruju část trasy a zkušebně si dávám ten nejhorší kopec, co nás čeká.

Ani den předem nezahálejte.Tak to bez obav. Den před závodem večeřím dort a zjišťuju, že závod se běží opačným směrem, než jsem si celou dobu myslela. Tudíž vůbec ne přes ten kopec, co jsem si byla předevčírem zkusit. Tak to bychom měli. Se zas jednou někam přihlásím...

Ale víte, co je boží? Že to samozřejmě uběhnu. A že to je docela fajn. I když jsem samozřejmě poslední.  Ale hlavně - že je v cíli cukrárna. Závodům zdar!

Dosti se postí(m)

Že sama na sobě občas provádím různé experimenty, už jste si asi stihli všimnout. Ten nejnovější se znovu týkal jídla, i když vlastně vůbec ne. Rozhodla jsem se totiž, že si dám denní půst. Takže žádné jídlo, maximálně stoprocentní ovocné nebo zeleninové šťávičky.... prostě nádhera. Vulgar alert! Článek obsahuje sprosté slovo.

První úlek přichází už v noci na pondělí, když k vlastnímu překvapení zjišťuju, že už je po půlnoci. Aha, takže už jako jedeme. Ne, už si nedám druhou... třetí... nebo kolikátou vlastně večeři. Sakra. Tak snad abych šla radši spát.

Hlad. To je první myšlenka, se kterou se ráno budím. Ale oproti Doprdele, pondělí! je to vlastně docela příjemná změna. Vítám i to, že mi odpadá povinnost připravovat a konzumovat snídani, takže rázem mám ráno o dvacet minut více času na to, něco udělat válet se v posteli.

Dopoledne je překvapivě bezproblémové, hlad moc nemám, sil mám naopak dost. První zatěžkávací zkouška ale přichází během oběda, kdy si děti ve školce pochutnávají na mé oblíbené voňavé polévce s kapáním. Paráda. Nemohla být prostě třeba čočková...

Odpoledne mě po příjezdu domů přepadá opravdický hlad. Tu mám chuť sáhnout po gumovém bonbonu, tu po mandli. Ale i zatemnělá mysl ví, že jedna mandle by mě nespasila a jenom by udělala velkou kaňku na mém dosud neposkvrněném dni. Hlava taky už bolí docela dost a pusu mám od všech těch ovocných šťáv jako cukrkandl.

S večerem se situace nelepší. Musím navíc strávit jistý čas v kuchyni. A to fakt v tomhle stavu nechceš. Hladově se rozhlížím kolem sebe, několikrát vracím zpět ruku nevědomky nataženou po kusu žvance a pozoruju svou čerstvou alergii na slovo jídlo. A ano. Především se zaměstnávám přemítáním nad tím, co všechnu do sebe po půlnoci naláduju.

0:01. Dilema. Vyskočit z postele a zatočit se vším jídlem, které doma najdu? Nebo se překonat nadvakrát a vydržet to až do rána? Nakonec vítězí střídmost a touha po rychlém spokojeném usnutí s aspoň trochu plným žaludkem. Spořádám půl krajíce chleba a spokojeně usínám. Spokojeně proto, že jsem to zvládla, ale hlavně proto, že se můžu ráno zase nasnídat. Jídlu zdar!

Měsíc bez mobilu

V jistých dobách patřil můj mobil k největším fešákům ve své branži. Byl mezi průkopníky, kteří neměli skoro žádná tlačítka a kteří díky svému velkému displeji umožňovali sledovat videa bez obav, že si za pět minut podívané přivodíte jednu dipotrii navíc. Jenže ty doby rychle pominuly a můj fešák už vlastně nebyl vůbec fešák, navíc ani nebyl smart. Jak stárnul, stal se z něj takový můj otloukánek. Tu spadl na silnici, tu na dlaždičkách. A tak není divu, že ho tenhle život přestal bavit a rozhodl se s ním skoncovat. Nepovedlo se, ale bez následků nevyvázl. Přestal totiž chytat signál. Taková věc, která je pro telefon poměrně zásadní...

No, co už. Pár dní jsem vyvíjela mírnou snahu s tím něco udělat, ale pak jsem rezignovala. Vždyť mi stejně nikdo nevolá. A věčně nemám kredit. Tak co? Hlavně že můžu používat hodiny a budík. Víc vlastně nepotřebuju.

Ukázalo se, že jsem měla víceméně pravdu. Mně absence možnosti domlouvat se s kamarády za pochodu nevadila. Vadila ostatním. Já jsem si poměrně rychle zvykla na to, že co se řekne, to platí. Konečně jsem začala chodit trochu víc včas (rozuměj: neměla jsem větší zpoždění než patnáct minut). Neměnila jsem plány jen proto, že se mi v danou chvíli třeba víc chtělo víc domů než na kafe (ok, špatný příklad, nikdy se mi nechce nikam víc než na kafe). A plány nakonec neměnili ani kamarádi. To protože věděli, že neexistuje způsob, jak mi dát vědět. A ono je to občas vážně fajn.

Jenže jenom občas. To jsem takhle jedno pondělní ráno už skoro půl hodiny přešlapovala na zastávce a čekala na kolegyni, která mě vozí do práce. Pak jsem to vzdala, došla jsem do práce pěšky o tři čtvrtě hodiny později a kolegyně mě přivítala slovy: Přišla ti ta smska, že jo?

Ale to jsou jenom začátky. Postupně se všichni dozvědí, že mobil nemáte, a přestanou vám na něj psát. Jenže pak jsou tací, kteří nemají Facebook. A když jsou náhodou dvě kamarádky - jedna bez mobilu, druhá bez Facebooku - je společná komunikace už celkem kumšt. I to se dá nicméně zvládnout, tímto děkujeme vymoženosti jménem e-mail.

Jsou však věci, které se zvládnout fakt nedají. Ne v době, kdy každý předpokládá, že máte mobilní telefon. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem potřebovala někam poslat peníze, přihlásila se do internetového bankovnictví, zadala všechny potřebné údaje a... měla jsem transakci potvrdit zadáním kódu, který mi právě (ne)přišel smskou. Ale já se nedám, nehodím mobil (i když skoro nefunguje) do žita. Tenhle boj totiž zdaleka ještě nekončí.

Proč je dětský svět tak skvělé místo

Děti jsou kouzelníci. Umějí člověka stejně dobře vyčerpat jako nabít energií. Užívám si současné období, kdy mě děti obklopují a já můžu být jejich žákem a inspirovat se jimi. Už dlouho vnímám, že bychom ve svých dospělých životech měli být mnohem více dětmi. Ze spousty důvodů. Ale protože serióznost zde nemá své místo, přelaďuji se na převážně nevážně a chrlím pár z nich, které si až tak k srdci brát nemusíte.

Protože věk je jenom číslo. A navíc číslo, na které vám stačí prsty u rukou. Je to tak malé číslo, že se děti dokonce chlubí, že jim jsou už čtyži a půlNarozeniny patří mezi nejlepší dny v roce a jsou jasným signálem k oslavě - být o rok starší a moct se na kamarády ze školky vytahovat je přece super!

Protože vztahy jsou ta nejjednodušší věc na světě. Navazují se tak, že se jeden z dvojice holčička-chlapeček zeptá: Budem spolu chodit? a druhý odpoví: Tak jo. Mnohdy tomu předchází nebo po tom následuje romantická půlvteřinová pusa na záchodcích. Zároveň máte ve věku pěti let domluvené aspoň tři kluky, se kterými se oženíte. To už se vám jen stěží poštěstí.

Protože počty jsou hračka. Většinu věcí lze spočítat na prstech. Když prsty dojdou, jednoduše se přestane počítat, případně se pokračuje stylem jedenáct, sedmnáct, třicetpatnáct,... Nějakého výsledku se doberete vždycky.

Protože je všechno možné. Hromada písku je malinový dort, rozbitý telefon vás spojí s celým vesmírem a koberec se umí ve vteřině proměnit ve žhavou lávu. Když my, dospěláci, získáme dojem, že těm pravidlům rozumíme, a chceme se stát součástí hry, často nás děti uzemní, že to je jenom jako. Někdy si pak ještě demonstrativně zaťukají na čelo nebo zakoulejí očima, aby daly jasně najevo, co si o tom myslí. Dospěláci jsou nemožní.

Jsme. Hlavně když zapomeneme, jak super je být dětmi. Nemusíme si hned nechat od rodičů utírat zadky, stačí přidat trochu víc upřímnosti, fantazie a čisté radosti ze života. Nebo na dotaz Kolik ti je? prostě odpovědět dvacet sedm a tři čtvrtě.

Takový normální den (žen)

Osmého března. Den jako každý jiný a přitom vůbec ne. Je to totiž den žen! Haha. Co to vlastně znamená? Jak se má slavit takové ženství? A má se vůbec slavit? Tak přesně na tyhle otázky vám neodpovím. Ale řeknu vám, jak vypadal letos Mezinárodní den žen u mě.

Nejsem ukázková hospodyňka, co by se budila se svítáním a od rána kmitala po domě. Jako že vůbec. Vlastně zrovna tuhle neděli vstávám v jedenáct, protože dospávám party z předchozí noci. Máma se z postele hrabe až dvě hodiny po mně. S kocovinou. Dámy jak se patří.

Odpoledne mířím do supermarketu. Při spěšném cpaní nákupu do batohu, aby se přede mnou na tom směšně miniaturním odkládacím prostoru nevytvořila nekonečně vysoká hromada zboží periferně registruju osobu postávající u pokladny a pokládám ji za ochranku. Ale kdepak. Jen co se otáčím, přistupuje ke mně nějaký chlapec a dává mi k dnešní příležitosti růži. Tváří se dost rozpačitě a je mu asi tak osmnáct. Legrační.

Jenže postupem dne mi začíná docházet, že tahleta zlomená růže od středoškoláka bude pravděpodobně jedinou pozorností, které se mi dneska dostane. Ale co už. Pořád mám ještě v kapse osvědčenou metodu všech zoufalců. Můžu totiž MDŽ prohlásit za trapný komunistický svátek, stejně jako někteří nezadaní hlasitě hejtují Valentýna, přestože kdyby jim láska jejich života nedala před týdnem kopačky, nadšeně by v kině vedle ní hltali 50 odstínů šedi.

Ale zpět od kožených bičíků do mého světa (ano, žiju v trapném světě bez kožených bičíků). Cestou domů kupuju v cukrárně pár dortíků. Jak líp si užít volnou slunečnou neděli než rozmazlováním se? A jak se líp rozmazlit než pořádnou porcí cukru? Aha. Nevíte. Líp to totiž fakt nejde.

Jeden zákusek spořádám hned po příjezdu domů. Záhy se rozhodnu jít běhat. Gram sem, gram tam. Bridget Jones hadr. Chvilku po doběhnutí a následné sprše si dávám další kousek. Ženská logika, prosím pěkně. Ve své nejlepší formě.

Zbytek dne trávím střídavě u koštěte a u plotny. Feministky by mě asi nepochválily. A na závěr přichází opravdová rudá třešnička na dortu. Symbolický závěr tohoto dne. Přijíždí totiž teta z Červené Lhoty. K tomu můžu dodat jediné. Boží.