Když se ohlížím zpět, obzvlášť do svých pubertálních let, doprovázím své vzpomínání facepalmy, nevěřícným kroutěním hlavou nebo obojím naráz. Je až s podivem, jak z toho zvláštního stvoření mohla vyrůst tak úžasná holka, jako jsem teď já, znáte to. I když to nechápu, své pubrtální já bych neměnila. Divnost holt k dospívání patří. Ale přesto bych našla pár věcí, které bych sama sobě do minulosti poradila. Vím totiž jistě, že moje mladší já by to starší beztak neposlechlo (už jsem zase schizofrenní?).
x Brát antikoncepci kvůli hezčí tvářičce je blbost. Nedělej to. Utratíš majlant a během léta se proměníš ve slonici. V březí slonici.
x Když si vystřihneš krasavce z časáku, vážně ti holky na táboře nebudou věřit, že je to tvůj kluk.
x Modrá a zelená řasenka nevypadají dobře na nikom, natož na tobě.
x Nehledej, kam ti schoval Ježíšek nadílku. Mohla bys ji totiž fakt najít a musela pak před zrcadlem trénovat co nejuvěřitelnější překvapený výraz.
x Užívej si roky na gymplu. Už nikdy v životě nebudeš mít tolik volného času a tak málo starostí.
x Nekupuj si Top dívku ani Bravíčko. Stojí tě to celé kapesné, nic se v tom nedočteš a hlavně to budeš z nějaké trapné nostalgie skladovat ve skříni ještě za deset let.
x Odmítat rovnátka, protože se nebudeš nikomu líbit, je hloupost. Nebudeš se nikomu líbit ani bez nich.
x Dávej ve škole taky občas pozor, dost věcí se ti překvapivě v budoucnu fakt bude hodit.
x Napsat si na všechny propisky Sámer Issa ♥ není moc prozíravé. Třeba je budeš chtít používat i v době, kdy dostaneš rozum.
x Na psaní w místo v není nic hezkého ani cool. Nic. NIC.
x Žádný z členů kapely Lunetic s tebou nebude mít děti. A dokonce za to budeš ráda.
x Neposílej kamarádkám smsky z telefonu rodičů. Nebo je pak aspoň smaž z odeslaných.
x Dávej si ve frontě na oběd pozor, jestli se ti některá z kamarádek nechystá stáhnout sukni. Přijde ti to jako stupidní nápad? Jí ne.
x Všichni chlapi/kluci nejsou pitomci. Ale je jich dost.
x Nechoď k té kadeřnici, kterou ti dohodila babička. Nedopadlo by to dobře a spolužáci by se ti pak vysmáli. (Právem.)
x Každá cesta někam vede. Občas to potrvá, ale všechno časem najde svůj smysl.
x Je to opruz, ale rodiče fakt mají ve většině případů pravdu.
x Netrap se tím, že si nejsi jistá, čemu by ses v budoucnu ráda věnovala. Já furt ještě nevím, čím chci být, až vyrostu.
Mezi námi děvčaty
Stereotypy mě baví. Teda ne tak, že bych s transparentem Stereotypy do každé rodiny! vyrazila do ulic, ale ráda stereotypy sleduju, zajímám se o ně a ještě radši je bořím. Nedávno jsem si řekla, že zbořím nějaký stereotyp o ženách. Dost mě ba představy o tom, o čem spolu vlastně my ženy mluvíme. Se bavíte jen o chlapech, hadrech a šminkách, ne? Jasně. Si pište. Máme totiž maličké mozečky a tyhle tři věci jsou středobody našich estrogenových vesmírů. A nebo vůbec ne.
Protože mám skvělé a hrozně vtipné kamarádky, zaznamenala jsem si pár perel z našich konverzací. S cílem zbořit alespoň nějaký malý stereotýpeček. Ukázat, že jsme mnohem sofistikovanější, než se občas někomu zdáme být. Když jsem to ale začala zpětně číst, došlo mi, že si, nebo dokonce nám, pod sebou řežu větev. A že holt i ty sebesofistikovanější ženy (jako třeba já!) jsou prostě občas slepice.
Protože mám skvělé a hrozně vtipné kamarádky, zaznamenala jsem si pár perel z našich konverzací. S cílem zbořit alespoň nějaký malý stereotýpeček. Ukázat, že jsme mnohem sofistikovanější, než se občas někomu zdáme být. Když jsem to ale začala zpětně číst, došlo mi, že si, nebo dokonce nám, pod sebou řežu větev. A že holt i ty sebesofistikovanější ženy (jako třeba já!) jsou prostě občas slepice.
- Copak si moje krámy z minulýho měsíce nezapamatovaly, že
tampóny jsou drahý a že už se nemaj vracet?!
- Se mě dneska pan doktor ptal na poruchy příjmu potravy.
Zarytě jsem tvrdila, že problém nemám. Teď jsem během půlhodiny snědla tabulku
čokolády na vaření. Mám problém!
- Jak začít studijní den? Obdržením nabídky na tantrickou
masáž. Zajisté se po diskuzi na tohle téma soustředím na peněžní
masu a inflaci. Sakra práce.
- Nejen že jsem si snědla svačinu. Jdu si sníst i snídani
- Já zrovna přemjšlim, že musím překonat lenost a jít ty hranolky zaplácnout ještě dortama.
- Mám pocit, ze jestli zhubnu ještě gram, budu mít prsa až na
zem.
- Soucítím velice. I když je nemám na zem. Spíš je nemám vůbec.
- Připrav se na pátek, ten tajem Ti musim svěřit. I když Ty jen zakroutíš hlavou, že jsem puberťačka.
- Mám pocit, že poslední týdny při našich rozhovorech stejně nic jinýho nedělám.
- Mě už hrozně unavuje, že vždycky, když jdu do vedlejšího pokoje, kde je hafo krabic a tašek, tak prostě najdu čokoládu. A cos ní udělám? Snim. Včera jsem našla mléčnou, co mi dal spolubydla k Vánocům. Včera během půl hodiny na posezení. I když jsem v půlce zkusila odložit ji na skříň, ať ji nemám v dosahu a zorném poli. Ale za 5 minut jsem si pro ni zas došla. A je vedle ještě jedna maxi, ale ta je naštěstí s malinama a já tyhle experimenty s ovocem moc nemusim, tak na tu dojde, jen pokud se dostanu opravdu do hluboké deprese.
- Život je dřina.
Co chci zvládnout, než mi bude pětadvacet
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že v pětadvaceti už budu mít muže, dost možná i manžela. Asi budu magistra nebo na ni budu studovat, zřejmě budu mít i super práci. Budu bydlet ve vlastním bytě, spíš domě, a rozhodně budu finančně nezávislá. Budu toho spoustu umět, vědět a znát. Tak určitě.
Teď, když mám tu pětadvacítku na dohled, už vím, že většina z těch věcí nevyjde. Bohužel, bohudík? Čert to vem. Je to, jak to je, a jinak to pro tuhle chvíli nebude (slečna je filozofka!). Ani do těch pětadvaceti už se nejspíš žádný zázrak nestane. Ale je pár věcí, které bych do té doby stihnout mohla. Mám na ně přesně 365 dní. Tak do toho!
Uvařit knedlo vepřo zelo. Jsem bídná kuchařka. A nejdřív bych se měla asi naučit aspoň těstoviny al dente nebo vývar. Ale to já ne. Já musím hned mít touhu zavřít se do kuchyně na půl dne a vytvořit tenhle zázrak.
Přestat sladit kafe. Respektive kafe. Ono totiž to latté, co běžně piju, je spíš takový kakajíčko. A kdo to kdy viděl, sladit si kakao?
Koupit si rtěnku, která vydrží aspoň dvě hodiny. Takhle - není až tak otravné si každých patnáct minut malovat novou pusu. Ale hledat furt dokola rtěnku v nekonečném prostoru mojí tašky, též známé jako černá díra? To už dá zabrat.
Zahrát si Panenku na plese. Protože to je nejlepší hra na světě, neasi.
Uběhnout půlmaraton. Když řeknete, že jste uběhli 25 kiláků, je to fajn. Když řeknete, že jste zaběhli půlmaraton, každému spadne brada. Zní to totiž víc profi a půlka lidí navíc neví, jak je to vlastně dlouhé.
Vyhodit děravé punčochy. A stará Bravíčka. A plakáty z nich. A další věci, které jsou samozřejmě hrozně užitečné, ale možnost projít ve vlastním pokoji mezi vším tím bordelem aspoň od dveří k posteli taky není k zahození.
Dát si nohu za hlavu. Jako by tady těch nesmyslů nebylo dost.
Teď, když mám tu pětadvacítku na dohled, už vím, že většina z těch věcí nevyjde. Bohužel, bohudík? Čert to vem. Je to, jak to je, a jinak to pro tuhle chvíli nebude (slečna je filozofka!). Ani do těch pětadvaceti už se nejspíš žádný zázrak nestane. Ale je pár věcí, které bych do té doby stihnout mohla. Mám na ně přesně 365 dní. Tak do toho!
Uvařit knedlo vepřo zelo. Jsem bídná kuchařka. A nejdřív bych se měla asi naučit aspoň těstoviny al dente nebo vývar. Ale to já ne. Já musím hned mít touhu zavřít se do kuchyně na půl dne a vytvořit tenhle zázrak.
Přestat sladit kafe. Respektive kafe. Ono totiž to latté, co běžně piju, je spíš takový kakajíčko. A kdo to kdy viděl, sladit si kakao?
Koupit si rtěnku, která vydrží aspoň dvě hodiny. Takhle - není až tak otravné si každých patnáct minut malovat novou pusu. Ale hledat furt dokola rtěnku v nekonečném prostoru mojí tašky, též známé jako černá díra? To už dá zabrat.
Zahrát si Panenku na plese. Protože to je nejlepší hra na světě, neasi.
Uběhnout půlmaraton. Když řeknete, že jste uběhli 25 kiláků, je to fajn. Když řeknete, že jste zaběhli půlmaraton, každému spadne brada. Zní to totiž víc profi a půlka lidí navíc neví, jak je to vlastně dlouhé.
Vyhodit děravé punčochy. A stará Bravíčka. A plakáty z nich. A další věci, které jsou samozřejmě hrozně užitečné, ale možnost projít ve vlastním pokoji mezi vším tím bordelem aspoň od dveří k posteli taky není k zahození.
Dát si nohu za hlavu. Jako by tady těch nesmyslů nebylo dost.
Vegetariánem na zkoušku
Občas mívám trochu šílené nápady. Jeden takový týkající se jídla mě napadl na letošní rok. Jestli k němu dojde, zatím ještě pro svou lenost nevím, vím ale, že jsem si do předsevzetí napsala, že zkusím být měsíc vegetariánem a měsíc veganem, takže aspoň to dát musím. Původně jsem chtěla začít od podlahy s veganstvím, ať to mám hned po prvním měsíci v roce za sebou. Jenže pak mi došlo, že bych za celý leden nemohla na kafe a udělalo se mi slabo. Nový rok jsem proto začla jen bez masa.
Měla jsem za to, že to nebude tak těžké. Maso si sem tam dám, ale doby, kdy jsem se neobešla bez šunky k svačině a kuřecího k obědu, jsou fuč. Přesto během onoho měsíce zjišťuju, že až taková sranda to nebude.
První potíž přichází symbolicky hned první den. Vstávám po silvestrovské noci, obhlížím stůl se zbytky jídla a mlsně zaostřím na kamarádčiny řízečky. Hned poté, co mi hlavou projede představa, jaká to bude dobrota, si uvědomím, že nebude nic. Dnes ani následujících třicet dní.
Odpoledne obtíže pokračují. Jedeme k babičce na slavnostní oběd. Svíčková. Tu nejím, takže bez problému. Babička mi místo toho nabízí... řízek! Přes celý talíř, s pořádnou dávkou strouhanky, prostě poctivý schnitzel á la babička. Odmítám ho stejně jako vegetariánskou variantu v podobě talíře plného brambor. A přestože babičce všechno vysvětluju, pár minut nato mi nabízí znova svíčkovou s tím, že je fakt moc dobrá. A libová! Ty babičky...
O pár dní později si užíváme si pokoncertní raut a já do sebe házím jednu jednohubku za druhou. Ke kamarádce na tácek si odkládám minipáreček v listovém těstu a když se později znovu v davu najdeme, leží na jejím tácku už jen on, takže ho automaticky chytám do ruky, vedu k puse a... Sakra! Jsem přece vegetarián, dochází mi v poslední vteřině a dobrotu s lítostí v očích (nebo je to hlad?) vracím zpět.
Další afterparty, další komplikace. Všude samý chlebíček se šunkou a já začínám mít obavy, že z těch prohýbajících se stolů neochutnám vůbec nic. Zachraňuje mě ale svým občerstvením kovaná vegetariánka. Přesto přešlápnu. To když naslepo sáhnu do balíčku TUCek, do jedné kousku a k vlastnímu zděšení cítím něco jiného než pouhou sůl. Chmatám po celém balení, čtu název a zvědavě zkoumám složení. Bohužel. K mému vlastnímu překvapení slaninové TUC opravdu nějakou tu miliontinu slaniny někdy potkaly. Můj první hřích je na světě. A ani to nestálo za to.
Zajímalo by mě, jak dlouho to trvá vegetariánům od chvíle, kdy si řeknou, že jsou vegetariáni, do chvíle, než si zvyknou, že jsou vegetariáni (lízo pro toho, kdo tu větu pochopil napoprvé!). Já si ještě v půlce třetího bezmasého týdne málem kousnu nejdřív do utopence a pak do klobásy. Masožravec ve mně má stále hlavní slovo.
Po zbytek měsíce bojuju bez větších problémů. Maso mi nechybí, když zrovna v ledničce nehledám, co si šoupnout na chleba, a nemrkne na mě šťavnatá šunčička. Ale přiznám vám to. Když jsem přišla v noci na prvního února vyhládlá domů, nacpala jsem si pusu salámem. Fuj.
Měla jsem za to, že to nebude tak těžké. Maso si sem tam dám, ale doby, kdy jsem se neobešla bez šunky k svačině a kuřecího k obědu, jsou fuč. Přesto během onoho měsíce zjišťuju, že až taková sranda to nebude.
Odpoledne obtíže pokračují. Jedeme k babičce na slavnostní oběd. Svíčková. Tu nejím, takže bez problému. Babička mi místo toho nabízí... řízek! Přes celý talíř, s pořádnou dávkou strouhanky, prostě poctivý schnitzel á la babička. Odmítám ho stejně jako vegetariánskou variantu v podobě talíře plného brambor. A přestože babičce všechno vysvětluju, pár minut nato mi nabízí znova svíčkovou s tím, že je fakt moc dobrá. A libová! Ty babičky...
O pár dní později si užíváme si pokoncertní raut a já do sebe házím jednu jednohubku za druhou. Ke kamarádce na tácek si odkládám minipáreček v listovém těstu a když se později znovu v davu najdeme, leží na jejím tácku už jen on, takže ho automaticky chytám do ruky, vedu k puse a... Sakra! Jsem přece vegetarián, dochází mi v poslední vteřině a dobrotu s lítostí v očích (nebo je to hlad?) vracím zpět.
Další afterparty, další komplikace. Všude samý chlebíček se šunkou a já začínám mít obavy, že z těch prohýbajících se stolů neochutnám vůbec nic. Zachraňuje mě ale svým občerstvením kovaná vegetariánka. Přesto přešlápnu. To když naslepo sáhnu do balíčku TUCek, do jedné kousku a k vlastnímu zděšení cítím něco jiného než pouhou sůl. Chmatám po celém balení, čtu název a zvědavě zkoumám složení. Bohužel. K mému vlastnímu překvapení slaninové TUC opravdu nějakou tu miliontinu slaniny někdy potkaly. Můj první hřích je na světě. A ani to nestálo za to.
Zajímalo by mě, jak dlouho to trvá vegetariánům od chvíle, kdy si řeknou, že jsou vegetariáni, do chvíle, než si zvyknou, že jsou vegetariáni (lízo pro toho, kdo tu větu pochopil napoprvé!). Já si ještě v půlce třetího bezmasého týdne málem kousnu nejdřív do utopence a pak do klobásy. Masožravec ve mně má stále hlavní slovo.
Po zbytek měsíce bojuju bez větších problémů. Maso mi nechybí, když zrovna v ledničce nehledám, co si šoupnout na chleba, a nemrkne na mě šťavnatá šunčička. Ale přiznám vám to. Když jsem přišla v noci na prvního února vyhládlá domů, nacpala jsem si pusu salámem. Fuj.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)