Magie posledního sousta

Jednou jsem četla v časopise nějaký fejeton. Nebyl dobrý ani nikterak zajímavý, zaujala mě pouze pasáž, v níž autorka líčila historku, jak si její dědeček někde na vojně pochutnával na jídle. Výjimečně dostali maso, a tak si ho šetřil na závěr. Jenže pak byl zničehonic vyhlášen poplach a chudák děda měl po radosti. Znamená to tedy, že bychom si neměli schovávat to dobré, ale sežrat to hned z první? A je to tak dobře?

Jo i ne. Spíš teda ne. Není divu, že si necháváme to nejlepší na konec. Chuť dobrého posledního sousta nám totiž v puse ještě nějakou dobu, obzvlášť když nepoužíváme ty Banderasovy všemocné Orbitky, zůstává. Závěrečné sousto nás ovlivňuje v hodnocení celého jídla. Bylo zrovna přesolené? Pak jsou všechna skvělá předchozí sousta zapomenuta, smůla, kuchaři, to jídlo byl průšvih. A samozřejmě naopak. Prostě konec dobrý, všechno dobré.

Jsou dokonce taková jídla, která jdou této taktice naproti. Mým osobním favoritem je poctivý zmrzlinový kornout, který bych si byla schopná kupovat opakově jen pro tu božškou čokoládu, která se skrývá na samotném dně toho křupavého kornoutku... Podobně je to s ovocnou limonádou nebo fondánem.

Jako vždycky se ale i tady najdou ti, kteří musejí jít za každou cenu proti proudu. Čaj a kafe, které prostě nemůžete vypít až do dna, poněvadž tam vždycky něco plave. Dětská lízátka, v nichž se skrývají neforemné mega žvýkačky bez chuti. Všechny nápoje a poháry se šlehačkou navrchu, kterou vždycky s nadšením na dva hlty slupnete a pak už je to jenom zklamání. A skutečným šampionem je párek v rohlíku, která má na konci rohlíkového ďolíku snad lavor hořčice, na kterou jste s každým předchozím soustem marně čekali.

A to ještě nemluvím o přenechání posledního sousta (teda... už jo). Znáte to. Na talíři zbývá už jen ten nejšťavňatější kousek řízku s extra křupavou strouhankou a trocha kaše. A najednou máte někomu dát ochutnat... K čertu s natahováním na skřipec nebo trháním nehtů!  Tohle je to pravé mučení! Jsem schopná dát vám půlku svého jídla, ale na poslední kousek mi nešahejte!

Můj final statement? Když vám někdo přenechá svoje poslední sousto, můžete si ho s klidným svědomím vzít. A nemyslím to sousto, ale toho člověka. Za ženu/za muže. To je prostě true love.

Krade nám facebook naše štěstí?

Půjdu proti pravidlům a odpovím vám hned na úvod: Ne. Facebook nám štěstí nekrade. Ale je to nástroj, kterým si (vědomě!) štěstí krademe my sami. Nebo alespoň dost z nás to dělá.

Facebook je taková pěkná chlubílkovská sociální síť. Na facebook přispíváme, abychom se pochlubili a nechali pochválit. Minimálně polovina tamních příspěvků (soukromá odhadová statistika) by mohla mít podtitulek Heč. Jedu na dovolenou, heč. Mám takhle pěkný tělo v plavkách, heč. Tohle veledílo jsem uvařila, heč. Chodím s nej klukem ze školy, heč. Udělala jsem státnice, heč. Jsem prostě táákhle moc ultraskvělá. Heč.

Vložíme selfíčko a jen čekáme na pochvalné komentáře a sbírku lajků. (Kde jsou ty časy, kdy se sbíraly známky...) Kde se v nás tahle potřeba vlastně vzala? Nebo jsme se jen ovečkovsky přidali k davu, aby nám náhodou neujel vlak do stanice Trendy? A není to ještě horší? Hlavně že naopak už se nepochlubíme. Kdo z vás informoval virtuální svět, když vás vyhodili z práce, neudělali jste maturitu (já!) nebo se s vámi rozešel partner? Aha.

Na facebooku se totiž pravda a realita moc nenosí. Facebook je místem retuší a stylizace. Vytváříme si v něm jakési ideální já, člověka, kterým bychom chtěli v koutku duše být. Člověka, který nikdy není hloupý, naštvaný nebo nepříjemný, člověka, který vždycky vypadá dobře, všechno mu jde, miluje svou práci, má vztah bez mráčku, užívá si života a je jednoduše šťastný. A dokonalý. Podobnost s robotem čistě náhodná.

Přestože tuhle iluzi sami vytváříme, když jde o druhé, jako bychom na to zapomněli. A tak má facebook, respektive naši přátelé (a dokonce i "přátelé") moc nás jako lusknutím prstu nejen naštvat nebo rozesmutnit, ale taky v nás probudit naše ošklivá závistivá já, taková, která bychom si na facebookovou zeď rozhodně nepřipnuli.

Jenže ono se přece nedá svítit, když Iveta byla dneska zase běhat, zatímco já se akorát válim doma a ještě jsem měla k obědu 5 knedlíků. A nebo Honza, to je takovej pitomec neschopnej, a přitom ta jeho holka je fakt pěkná, sakra. No a Jana, ta je rovnou na dovolený v Karibiku, já sice taky měla skvělý prázdniny, ale to už je to měsíc, a ona má odtamtud beztak lepší fotky a hlavně je prostě až v Americe, to si ty prachy tiskne, nebo co?

A teď se mi přihlaste, kdo jste se v ničem z toho ani trochu nenašli. A zároveň máte facebook. Pokud se hlásíte, nechte mi povinně komentář nebo mi pošlete mail. Chci jít s vámi na kafe! Platim.

Jak jsem se připravovala na svůj první půlmaraton

Možná víte, že jsem loni uběhla pětadvacet kilometrů. Letos jsem se rozhodla uběhnout půlmaraton. Je to o něco míň. Ale zase víc do kopce. A na mě moc brzo z jara. A kdovíco ještě.

Jak to celé bylo? Takhle... On už ten titulek je dost nesmysl. Protože já a příprava, to je jak nebe a dudy... i když to asi ne, protože v nebi podle mě musí být dudy, jinak by to nebylo nebe, žejo... Ale prostě něco na ten způsob.

No, každopádně necelý měsíc před závodem mi vševědoucí facebook nabídne článek 'Jak na svůj první půlmaraton', který samozřejmě otvírám. Hned první řádky mě dostanou: Svou účast v závodě jste jistě dobře promysleli a uzpůsobili jste jí svůj zimní trénink. Běhali jste co nejpravidelněji a jednou týdně jste si dopřáli delší běh. K zodpovědnému startu to stačí.

Takže popořádku. Účast jsem si promýšlela asi půl minuty. Zimní trénink je, prosím pěkně, co? Tomu, že jsem letos byla běhat dvakrát, lze říkat pravidelný trénink? A že jsem minulý týden s potížemi ufuněla pět kiláků, to je ten delší běh jednou týdně? Jestli jo, tak super, bude ze mě půlmaratonová královna!

Ale pokračujeme. Několik týdnů před závodem byste měli zdolat běh o vzdálenosti 18 kilometrů. Tak to leda ve snu. Stačí mi těch závodních jednadvacet, ještě poběžím dobrovolně osmnáct, ne?! Vrcholem mého snažení je, že si tři týdny před závodem jedu trasu projet na kole. Byla to chyba. Teď mám z toho bobky. 

Dva týdny před startem už však dlouhé běhy opusťte. Díky! Teda... ne že bych s nějakými dlouhými běhy začala, ale o to raději je opustím, vážně. Deset dní před startem se oficiálně přihlašuju. Teď už se z toho nevykroutím.

Poslední týden před závodem uberte na kilometráži asi o třetinu až polovinu... Nooo, tak to asi ne. To bych se vrátila dřív, než bych vůbec vyběhla. Já se naopak hecuju a tři dny před závodem běžím zkusmo desítku. Navíc kopíruju část trasy a zkušebně si dávám ten nejhorší kopec, co nás čeká.

Ani den předem nezahálejte.Tak to bez obav. Den před závodem večeřím dort a zjišťuju, že závod se běží opačným směrem, než jsem si celou dobu myslela. Tudíž vůbec ne přes ten kopec, co jsem si byla předevčírem zkusit. Tak to bychom měli. Se zas jednou někam přihlásím...

Ale víte, co je boží? Že to samozřejmě uběhnu. A že to je docela fajn. I když jsem samozřejmě poslední.  Ale hlavně - že je v cíli cukrárna. Závodům zdar!

Dosti se postí(m)

Že sama na sobě občas provádím různé experimenty, už jste si asi stihli všimnout. Ten nejnovější se znovu týkal jídla, i když vlastně vůbec ne. Rozhodla jsem se totiž, že si dám denní půst. Takže žádné jídlo, maximálně stoprocentní ovocné nebo zeleninové šťávičky.... prostě nádhera. Vulgar alert! Článek obsahuje sprosté slovo.

První úlek přichází už v noci na pondělí, když k vlastnímu překvapení zjišťuju, že už je po půlnoci. Aha, takže už jako jedeme. Ne, už si nedám druhou... třetí... nebo kolikátou vlastně večeři. Sakra. Tak snad abych šla radši spát.

Hlad. To je první myšlenka, se kterou se ráno budím. Ale oproti Doprdele, pondělí! je to vlastně docela příjemná změna. Vítám i to, že mi odpadá povinnost připravovat a konzumovat snídani, takže rázem mám ráno o dvacet minut více času na to, něco udělat válet se v posteli.

Dopoledne je překvapivě bezproblémové, hlad moc nemám, sil mám naopak dost. První zatěžkávací zkouška ale přichází během oběda, kdy si děti ve školce pochutnávají na mé oblíbené voňavé polévce s kapáním. Paráda. Nemohla být prostě třeba čočková...

Odpoledne mě po příjezdu domů přepadá opravdický hlad. Tu mám chuť sáhnout po gumovém bonbonu, tu po mandli. Ale i zatemnělá mysl ví, že jedna mandle by mě nespasila a jenom by udělala velkou kaňku na mém dosud neposkvrněném dni. Hlava taky už bolí docela dost a pusu mám od všech těch ovocných šťáv jako cukrkandl.

S večerem se situace nelepší. Musím navíc strávit jistý čas v kuchyni. A to fakt v tomhle stavu nechceš. Hladově se rozhlížím kolem sebe, několikrát vracím zpět ruku nevědomky nataženou po kusu žvance a pozoruju svou čerstvou alergii na slovo jídlo. A ano. Především se zaměstnávám přemítáním nad tím, co všechnu do sebe po půlnoci naláduju.

0:01. Dilema. Vyskočit z postele a zatočit se vším jídlem, které doma najdu? Nebo se překonat nadvakrát a vydržet to až do rána? Nakonec vítězí střídmost a touha po rychlém spokojeném usnutí s aspoň trochu plným žaludkem. Spořádám půl krajíce chleba a spokojeně usínám. Spokojeně proto, že jsem to zvládla, ale hlavně proto, že se můžu ráno zase nasnídat. Jídlu zdar!