Díky, mami!

Tenhle materiál mi ležel v šuplíku dost dlouho (přesněji řečeno se povaloval všude možně, až jsem ho dnes málem nenašla). Čekal na dnešní den, abych ho mohla dát jako dárek. Nejen té svojí mámě k dnešnímu Dni matek. Všem mámám. Mámám i vám ostatním, co mámy máte (to je jak ze slabikáře). Nepochybuju totiž, že byste se alespoň v malém střípku nepoznali. Jakkoliv je totiž každá naše máma výjimečná, lze v tomhle živočišném druhu vypozorovat jisté typické znaky, které mají všichni zástupci společné. A ano, nemámy, i my je jednou mít budeme, jakkoliv se nám teď leckteré z nich protiví. Takže díky, mami!

Díky, že všem na potkání vykládáš o mém nepořádku v pokojíčku, detaily nevyjímaje.

Díky, že se mi stále snažíš propašovat do jídla řapíkatý celer a pohanku, i když víš, že to stejně vždycky poznám!

Díky, že moje důležitá rozhodnutí prozradíš mým kamarádům dřív, než to stihnu udělat já.

Díky, že sis ještě nezvykla na moji zálibu ve focení jídla, takže remcáš pokaždé, když u stolu vytáhnu foťák.

Díky, že mě neustále přirovnáváš k Bridget Jones.

Na dva týdny sugar free

Žít krátkodobě bez cukru jsem chtěla zkusit už nějaký ten pátek. Dokonce jsem si to dala na seznam mých předsevzetí. Anglická strava a moje ignoranství vůči tomu, jak moje tělo reaguje a jak se cítí, byly ideální impuls to konečně zkusit. Očekávání byla následující:

  • Budu mít třikrát takovou chuť na sladké prostě už jen z principu, že budu vědět, že ho nesmím. Zakázané ovoce.
  • Budu po(u)žívat hlavně základní suroviny, protože skoro cokoliv zpracovaného má v sobě cukr.
  • Nejvíc ze všeho mi bude vadit narušení mých rituálů, jako je pravidelná čtvrteční zastávka pro donut a sobotní pro dortík.
  • Jídlu budu (muset) věnovat mnohem víc času a pozornosti, už jen čtení etiket dost protáhne čas v obchodě i v kuchyni.
  • Uvědomím si, co se mnou cukr dělá, a budu se s ním v budoucnu trochu krotit. A až se zase krotit přestanu, dám si tyhle dva týdny znova. 
  • Nebude to sranda.

Mezinárodní den malíčku na levé noze?

Světový den zdraví. Den Země. Světový den knihy. To je jen pár z mnoha mezinárodních dnů v dubnu. Dost možná vás nepřekvapí. A co takový Světový den laboratorních zvířat nebo Mezinárodní den smutku? To je už trochu jiná kategorie.

Všech možných a někdy na první pohled spíš dost nemožných evropských, mezinárodních a světových dnů je celá hromada. Skoro na každý den v roce nějaký takový připadá. Na leckteré i víc z nich. Mnohé se mi líbí. Mezinárodní den kávy, Pancake Day nebo třeba Světový den poezie. Jiné jsou mnohem bizarnější, až se člověku nechce věřit, že vážně existují. Tak poslouchejte: Světový den páteře. Den jódu. Světový den frankofonie. Mezinárodní den omylů v kalendáři. Světový meteorologický den. Den suchého zipu. Mezinárodní den standardů. Světový den toalet. Ručníkový den. 

U některých by mě vážně zajímalo, jak probíhá jejich oslava. Světový den mokřadů? Co takhle procházka k nejbližšímu mokřadu a tam mu tiše poděkovat za jeho služby? Světový den pozdravů? Navrhuji challenge pozdravit za den co nejvíc lidí, a přitom každého jiným pozdravem! Světový den chleba? Sněz, kolik dokážeš! Mezinárodní den trpaslíků? Slaví to někdo jiný než Sněhurka? Světový den úrazů? Všichni povinně zlomit nohu nebo alespoň odřít loket, pro zdravotníky platí v tento den zákaz dovolené. Mezinárodní den spodního prádla? Bez kalhotek ani na krok! Světový den alternativ ke spalovnám? Ehm... cože?!

Jak jsem poprvé dospělá a při smyslech letěla letadlem

Já jsem tak nějak tušila, že asi nebudu úplně lítací fanda. Ale nikdy jsem vlastně neměla příležitost to zjistit. Poprvé jsem v letadle seděla, když mi bylo šest. To jsem pochopitelně nebyla nic jiného než nadšená. Druhý let přišel asi v jedenácti. Z toho si pamatuju jen to, že jsem si z letadla odnesla štůsek pohledů, které bych určitě ještě někde doma někde vyhrabala (Týna aka chronická schraňovatelka blbostí). No a ještě donedávna můj jediný dospělý let se konal, když mi bylo dvacet. To jsem za sebou měla ujetý autobus, ubulený telefonát mamince (velice dospělé), projíždění Londýnem ze strany na stranu a noc na letišti (ano, je to velmi vtipná historka). Tenkrát mi už bylo všechno jedno, byla jsem prostě šťastná, že konečně sedím v něčem, co se pohybuje směr Česko.

O pět let později tu máme zmrtvýchvstání mého cestovatelského já, nápad na mírně šílený výlet a v něm hned tři lety během osmi dní. Při kupování letenek to neřeším, pozornost tomu věnuju až pár dní před prvním odletem, kdy se ale soustředím hlavně na to, co že všechno (ne)můžu mít v kufru a jak to na těch letištích vlastně chodí. Díky kamarádce na telefonu ale vím všechno, co potřebuju, takže je čas vyrazit!

Na letišti je to naprostá hračka, a když během pár minut projdu kontrolami, dojde mi, že tohle ta nejtěžší část nebyla. Pomalu ale jistě začínám být nervózní z toho, co mě bůhvíjak vysoko (radši nevědět) nad zemí čeká. Nejistota roste, když naše letadlo poprvé spatřím na vlastní oči. Jak se to sakra v tom vzduchu udrží? Neudrží, žejo?! Prostě spadneme.

Hloupé myšlenky snad každé aupair

Aupairky jsou takový zvláštní živočišný druh. Tedy jsme. Kdo si tuhle práci nezkusil, neuvěří. Kdo jo, ten (no, spíš ta) se naopak v následujících řádcích pozná. Ono to totiž zdaleka není jen o kvílejících dětech a každodenním mytí nádobí. Ale taky o x dní nemytých vlasech a potajmém ujídání jídla z kuchyně. Ehm. A taky o myšlenkách, které se s realitou tak docela nepotkávají.

Našetřím si tu spoustu peněz!
Nenašetříš. Utratíš je za nepotřebné hadry, vysedávání na kafíčkách a nebo je procestuješ. A pokud už něco našetříš, spadne libra natolik, že ti z toho stejně nakonec moc nezbyde.

Ve volném čase budu běhat, učit se anglicky a číst knížky! 
No, spíš asi ne. Mnohem pravděpodobnější je, že půl dne prospíš nebo v lepším (?) případě proválíš v posteli sledováním nudných videí na youtube.

Si dám jenom trošku tady té nutelly...
To určitě. Jedna lžička, druhá lžička,... A pak se všechny vracíme domů s deseti kily navrch (nejenom v kufru). 

Víkend! Konečně se vyspím!
Samozřejmě, děti se totiž rozhodně nevzbudí v sedm a nebudou dělat povyk na celý dům. Fakticky.

Dneska se z těch legín fakt převlíknu!
Ale zítra je taky den, že? Navíc jsou tak pohodlné a nikdo tě tu nezná, tak proč bys tu měla dělat parádu?

Když to sním, když se nikdo nekouká, nepoznají to!
Ono je totiž pravděpodobnější vysvětlení, že ten kus dortu záhadně vysublimoval, než že by ho snědla nenasytná aupairka. 

Však jsem zas tolik nenakupovala, to do toho kufru pak narvu!
Ehm... Kolik tak může stát poslání obřího balíku do ČR? To do toho kufru fakt nenarveš.

Zlí cizí jazykové

Že prý kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. A to má být nějaká motivace? Díkybohu, že umím slušně jen anglicky! Už tak si přijdu dost rozpolcená a radši si ani nechci představovat, jak bych se prala se svými čtyřmi Já, kdybych uměla nedejbože ještě německy a francouzsky.

Angličtinu zvládám snad obstojně. Je nespočet slov, která neznám, ale taky dost těch, která jo. A pohled na mé mizerné vysvědčení zachraňovala před lety právě ta výborná za angličtinu, takže díky za ni - Pavle, Martino a štěstěno. Ale ať už umím anglicky sebelíp (neumím, ale i kdyby), jsou slova, která mi vždycky budou dělat problém. I když jsou to leckdy ty z prvních, které jsem se naučila. Jedete v tom se mnou?

word x world
Písmenko sem, písmenko tam a ze slova hned máme svět. A já mám třeba v počítači Microsoft World. Občas.

pear
Výslovnost je řádná mrcha. Tohle je jeden z případů, kdy vždycky na vteřinku zaváhám. Se skoro totožným slovem peach pochopitelně my Češi nikdy takový problém nemáme.

piece x peace
Piece of cake. Peace on you. Piss on you too. Víme. A já taky vím, že si nemám přát celosvětový piece nebo chtít od někoho peace of advice, přesto mě to vždycky stojí krátké zamyšlení. Od té doby, co mám navíc primitivní tričko Peaceake hlásající piece of peace for you, jsem tuplem zmatená.

MDŽ: Místy divotvorné ženy

Mezinárodní den žen! Pojďme je oslavovat. Pojďme NÁS oslavovat. Nás ženy jakožto bez diskuzí nejdivnější druh na této planetě. Muži to o nás tvrdí už dlouho. A i když s nimi většinou nesouhlasím (už z principu, žejo), tentokrát jim fakt musím dát za pravdu. Jakože fakt. Uznejte sami. Nebo teda spíš samy.


Nosíme podpatky, a zároveň na ně nadáváme a označujeme je za nejhorší vynález pod sluncem.

Stěžujeme si, jak jsme tlusté, a zároveň jsme večer u televize schopné naládovat do sebe celou zmrzlinu.

Přejeme si žít šťastně až do smrti, ale do princezen máme leckdy dost daleko.

Chceme, aby měli muži rádi naši přirozenost, a pak si dáme tolik práce s tím, abychom tu údajnou krásu zakryly.

Považujeme se za nezávislé, ale přitom nedokážeme jít samy ani na záchod.

Jeden den držíme přísnou dietu, a druhý den večeříme meníčko z mekáče, protože se přece nebudeme omezovat.

Vypadám na čtrnáct? Tak mi netykej!

České vykání a tykání má řadu odpůrců. Přestože mezi ně nepatřím, nepřekvapuje mě to. Lidi nemají moc rádi složitosti (obzvlášť ty jazykové) a zrovna tahle dokáže nadělat spoustu vrásek a vyvolat nejednu trapnou situaci. Člověk si kvůli existenci vykání musí pamatovat osoby, s nimiž už si potykal, odhadovat věk u lidí, s nimiž ještě ne, snažit se vybavit si, jak zněla ta tykací/vykací pravidla, a zvažovat, jestli má být on tím, kdo tykačku nabídne, nebo radši trpělivě vyčkávat. Slušná dávka zbytečných starostí.

Někteří lidé proto volají: Zrušte vykání! Inu, to je vskutku legrační a utopická představa, ono totiž češtině nejde nic moc přikazovat. Není to pes, neposlouchá oddaně naše pokyny (což vlastně leckdy nedělá ani ten pes, tak co teprv jazyk, že?). Nebo si umíte představit, že vám jeden večer ve zprávách řeknou, že od zítřka se ruší vykání, a vy ráno přijdete do pekárny a řeknete: Ahoj, dáš mi, prosím tě, dvě koblihy s marmeládou?

Já jako slušně vychované děvče vykám vždycky. V opačném směru nemám leckdy problém s tím, že mi někdo tyká. Rozhodujícím faktorem je zpravidla to, jestli mám nebo nemám s tím člověkem něco společného. Starší kolegyně v práci? Vesele mi tykejte. Osoba podobného věku, která se mě na ulici zeptá na cestu? Jen tykej. Rodiče mých kamarádek, kteří mě leckdy znají roky? Směle do toho. Řidič autobusu, kterého slušně pozdravím Dobrý den? Tak to prrr!

Co jsem se naučila za čtvrt století

Dvacet pět let už je nějaký věk, ne že ne. DiCaprio měl v těch letech dávno nominaci na Oscara (i když co z toho, že?), Bolt šest zlatých olympijských medailí a Mácha stihl dokonce i umřít. Takže ono se toho za čtvrt století dá stihnout opravdu dost. Uznávám ale, že uvedené příklady jsou trochu jiná liga. V té mé jsem zvládla alespoň posbírat základní poznatky z mého dosavadního života. Kdybych vydala knihu Moudrosti pětadvacetileté Týny (no, spíš než kniha by to byl ášestkový letáček), takhle nějak by vypadala. Pojďte se přiučit! Životní lekce zdarma právě teď a tady.


Plnění povinností a otevřené facebookové okno nejdou moc dobře dohromady.

Není v lidských silách sbalit se na dovolenou, aniž byste při tom nezapomněli alespoň na jednu věc.

Pokud se sprchujete a vypne se voda nebo začne téct studená, děje se to zásadně jen, když máte plnou hlavu (a oči) šampónu.

Na čínské polévce si lze pochutnat jen pod stanem nebo na školním výletě.

Ať vypadají posmrkané kapesníky po kapsách sebenechutněji, zachrání vám nejednou zadek (respektive nos).

Počet fajn kaváren v okolí klesá úměrně s vaší rostoucí únavou a touhou po dobrém kafi.

Jak jsem si představovala samu sebe v pětadvaceti

Je to v pytli. A jestli není, tak za pár dní bude. Budu se muset přestat vysmívat o chlup dříve narozeným kamarádům, že jsou staří. Pětadvacet, vždyť co to je za věk? - říkáte si? No, možná to není moc, ale rozhodně to je o rok víc než mi bude ještě den předtím. A o šest víc, než když jsem maturovala. A... a dost. I když vlastně ještě jedno a - a o dost víc, než když jsem si vytvářela tyhle představy o tom, jaká budu, až mi bude pětadvacet. No, dost jsem si fandila. Myslela jsem si totiž...

... že budu mít chlapa.
... že budu mít regulérní práci.
... že budu bydlet jinde než moji rodiče.
... že už budu umět chodit na podpatcích.
... že si budu schopná v restauraci vybrat bez cizí pomoci.
... že budu hrozně chytrá a vzdělaná.
... že rozhodně nebudu vycházet z domu s mastnými vlasy.
... že budu vědět, jaké nádobí může a nemůže do mikrovlnky.
... že mi nebude vadit sprchovat se před cizími lidmi.
... že mi bude chutnat suché víno.
... že budu mít prochozených x párů bot z toho všeho cestování.
... že budu umět aspoň dva cizí jazyky.
... že nebudu mít pleť jako puberťák.
... že budu mít řidičák.
... že conversky už nebudou moje nejoblíbenější boty.
... že se budu umět namalovat.
... že nebudu znát cestu na pracák i poslepu.
... že budu mít konečně tu zrcadlovku.
... že si fakt odlakuju nehty hned, jamile přestanou vypadat k světu.
... že už budu umět jezdit na snowboardu.
... že rozhodně nebudu nosit děravé punčocháče a každou ponožku jinou.
... že budu mít sexy zadek a pevná prsa.
... že už dávno nebudu utrácet za hlouposti.
... že budu mít tam, kde bydlím, pořádek.
... že už prostě fakt budu dospělá.

Tak třeba za rok...

Proč by DiCaprio letos neměl dostat Oscara

Mám ráda Oscary, kdybyste to někdo nevěděl. Ne kluky jménem Oscar, ale ty filmové ceny, samo. Baví mě pozorovat celý ten proces nominacemi počínaje, tipovat, kdo to vyhraje tentokrát, a nakonec sledovat (nejen) to hollywodské pozlátko v přímém přenosu (pravda - kdyby to nebylo ve tři ráno, bavilo by mě to ještě víc). Letos jsem trošku mimo hru a nemám zatím moc přehled, jedno ale vím - šeptá se, že DiCaprio už letos toho zlatého plešouna fakt dostane. Teda, ono se to vlastně moc nešeptá, já totiž zas tak dobře neslyším, spíš se to všude celkem nahlas omílá.

Když si představím, že by na konci února fakt zaznělo jeho jméno, objeví se mi v očích zdešení a v hlavě vidina, v níž vidím samu sebe ve slow motion záběru, jak křičím neeee (které je v tom tempu samozřejmě zdegenerované v takové to mutantní neeee) a vrhám se buď po Oscarovi nebo po DiCapriovi (záleží, komu to bude víc slušet) a srážím ho k zemi... No, občas mám trochu divné představy, ale vážně - tohle přece nemůžeme dopustit! Moje normálnější já bez slow motion představ vám to potvrdí, má k tomu totiž neochvějné důvody.


Protože svět už nikdy nebude jako dřív.

Protože má na svém kontě odhadem 98 % lepších filmů než je ten letošní (ano, na odhady jsem dobrá!).

Protože když vyhraje letos, nebude moct vyhrát za rok.

Protože by to bylo až moc pohádkové, kdyby se dočkal zrovna s filmem, který má titul Zmrtvýchvstání.

Protože s Mattem Damonem byla loni v kinech prostě větší zábava.

Protože si na to klidně může ještě dvacet let a pět dalších nominací počkat.

Protože  je to běloch, takže by to byla diskriminace, žejo. (To ať to radši nevyhraje nikdo.)

Protože by to prostě neměl dostat zrovna za tenhle zmrzlý ploužák, kde se za pomstou žene tak rychle, že by vám tam Nova stihla nacpat aspoň 4 reklamy.

Protože přijdeme o všechny tyhle vtípky (3x klik - pokud jsem vás nepobavila já, tohle to zachrání).

Speciální schopnosti a dovednosti matek

Mámy jsou vlastně takové superhrdinky, víme? Nemají sice na triku eSko, nenosí oblek ze železa, neumějí se přichytit na strop, ani ve sklepě neschovávají superrychlý auťák, ale upřímně - kam se na ně všichni tihle hrdinové hrabou!

Já máma ještě nejsem. Jsem ale taková máma v záskoku. Máma na desetinový úvazek. Máma, která si může vzít dovolenou. Takže vlastně vůbec ne máma. Nicméně až budu mít vlastní děti, nebudu mít na nějaký blog rozhodně čas, takže jsem si děti vypůjčila, přidala do toho pozorování full-time mámy a jen dodám - taky chci tohle všechno jednou umět! (Doufám, že to z člověka vyleze tak nějak automaticky společně s tím novorozencem.)

Ovládání jednoruč. Dvě ruce jsou přežitek. Většinu věcí zvládnou mámy hravě jen s jednou. V té druhé totiž musejí neustále něco vláčet. Nebo spíš někoho. Volná ruka mezitím zvládne utřít drobky od snídaně, vynést odpadky, vyřídit si několik telefonátů a udělat si během nich poznámky, uvařit oběd, sebrat desetkrát ze země spadlou hračku, umýt nádobí,...

Multitasking. Schopnost udělat cokoliv jednou rukou je jen kapka v moři. Matky totiž zvládnou navzdory extrémním podmínkám dělat úžasné věci a hlavně - dělat jich spoustu. Najednou. Uklízet nádobí z myčky, vařit při tom oběd, přebalovat jedno dítě a zároveň druhému vysvětlovat, jak funguje parní lokomotiva. Až nadpozemských rozměrů dosahuje tato schopnost ve chvíli, kdy jde dítě spát po obědě. To dokážou mámy během slabé hodinky takové zázraky, že by se mohli všichni time manageři učit.

Vytříbený čich. Vycítit nebezpečí, to umí mámy perfektně. Jsou to ty nejnadanější zachránkyně dětských životů. Podobně dokážou vycítit i hovínko, klidně na sto honů, navzdory tomu, že dítě zarputile tvrdí, že e-e neudělalo.  

Dvojaký sluch. Zatímco máminu nosánku neunikne nic, u uší to tak docela neplatí. Což o to, jakmile dítě v noci - a vlastně i přes den - fňukne, máma je ve vteřině (leckdy doslova) u něho. Občas ale jako by jí slechy vypovídaly službu. Třeba když se dítě podesáté za minutu dožaduje odpovědi na různě obměněnou otázku Proč?. To vypadá máma, jako by jí v hlavě hrála opička na činely.

Make-up za deset vteřin. Víc času kolikrát mámy nedostanou. Takže to leckdy dopadne tak, že opustí dům ve stylu princezny koloběžky namalovaná-nenamalovaná (jako že třeba jedno oko jo a druhé ne - to je jeden z těch nejvtipnějších případů, hlavně pro okolí). S trochou tréninku za ten zlomek minuty na svém obličeji opravdu zvládnou něco vykouzlit. Nejpravděpodobnější je ale varianta, že si - jak už tak s dětmi bývá - máma prostě srovná priority. Make-up, pudr, řasenka, linky, rtěnka? Hmm... Přetřu pusu vazelínou a jdu, ať mi tu neřve.

Vzdát se svého jídla. Jídlo je taky trochu přežitek. Alespoň to oblíbené. Ať uvaří máma sobě i dítěti cokoliv, skoro vždycky bude její talíř lákavější. Chuť dítěte na mámin oběd samozřejmě závratně roste s tím, jak moc se ona na dané jídlo těší. Takže je lepší vůbec nečekat, že to, co jste si navařila, si taky sní. Pak může být jen mile překvapená (asi tak jednou do měsíce).

Vzdát se svých koníčků... a života. Jasně - přeháním. Ale tak zvedněte oči, tady nejste na Mojí psychologii, takže pokračujeme. Od matek se holt trochu očekává, že zapomenou na život svůj před. Že chodily rády plavat a do kina? No, tak teď holt budou rády sledovat Prasátko Pepinu a dopřávat si pravidelný přerušovaný spánek.

Vážit si běžných situaci. Ticho ještě nikdy neznělo tak krásně. Spánek do osmi je malý obrovský zázrak. Plína, ve které není bobek, udělá větší radost než šperk pod stromečkem. A večeře, do které nikdo nestrká prsty, je jako ze sna

Mít vždycky pravdu. Bez komentáře.

2016

Novoroční předesvzetí? Od fáze, kdy jsem si dávala ta nesmyslná, přes období, kdy mi tyto sliby přišly jako hloupost, jsem se dostala k momentu, kdy si dávám předsevzetí, která mají smysl. Alespoň pro mě. Většinou. Jsou velká i drobná, osobní, občas legrační nebo tajemná. Ale jsou moje. Už teď se těším, až je budu jedno po druhém škrtat i až na některá z nich vůbec nedojde. Prostě se těším na ten nový rok jako takový. Bude totiž super. Nedovolím mu být jiným.

1. Budu ještě lepší než v roce 2015.
2. Pokusím se deset minut denně strávit sama se sebou v tichu děláním ničeho.
3. Nebudu dělat věci ze setrvačnosti.
4. Budu psát svědomitě články na blog (haha).
5. Nechám se občas dojmout, naštvat či rozplakat.
6. Podniknu super výlety do Bruselu, Mnichova a třeba ještě někam.
7. V každném dni najdu důvod se na něj usmát.
8. Udělám si tu nejlepší (forever alone) oslavu pětadvacetin.
9. Budu číst jen tak moc, jak mě to bude bavit.
10. Naučím se upřednostňovat kvalitu před kvantitou.
11. Najdu rovnováhu mezi šetřením do budoucna a každodenním užíváním.
12. Absolvuju dva týdny bez cukru.
13. Budu-li před Vánoci v Česku, pojedu za hranice na trhy.
14. Nebudu tvrdit, že fakt už konečně zhlédnu sto nej filmů podle CSFD, protože vím, že nezhlédnu.
15. Zavedu si povinné relaxační chvilky.
16. Koupím si foťák.
17. Budu jíst víc zeleniny i ovoce.
18. Za každý nový kousek oblečení vyřadím jeden starý ze šatníku.
19. Najdu odvahu udělat důležité rozhodnutí.
20. Budu se věnovat něčemu, co mi nejde (nebo si to aspoň myslím).
21. Nebudu si dávat opakovaná předsevzetí.
22. Zkusím něco, co jsem nikdy nezkusila.
23. Zruším si účet na Instagramu.
24. Budu víc poslouchat své tělo.
25. Naučím se udělat most ze stoje nebo to alespoň zkusím.
26. Nebudu dělat věci jen proto, že bych měla.
27. Budu se hodně smát, protože to je super a nic to nestojí.
28. Vzdělám se v oblasti kávy a její přípravy.
29. Daruju krev.
30. Nebudu tak vybíravá, v jídle především.
31. Budu stopovat.
32. Prozkoumám pražskou kavárenskou scénu (aspoň trochu).
33. Udělám něco, co by mě ještě 1. 1. nenapadlo, že udělám.
34. Budu se vzdělávat, aspoň trochu.
35. Zkusím upéct své první makronky.
36. Naučím se občas vypnout mozek a dělat věci bezhlavě.
37. Budu šťastná. Zase.