Na dva týdny sugar free

Žít krátkodobě bez cukru jsem chtěla zkusit už nějaký ten pátek. Dokonce jsem si to dala na seznam mých předsevzetí. Anglická strava a moje ignoranství vůči tomu, jak moje tělo reaguje a jak se cítí, byly ideální impuls to konečně zkusit. Očekávání byla následující:

  • Budu mít třikrát takovou chuť na sladké prostě už jen z principu, že budu vědět, že ho nesmím. Zakázané ovoce.
  • Budu po(u)žívat hlavně základní suroviny, protože skoro cokoliv zpracovaného má v sobě cukr.
  • Nejvíc ze všeho mi bude vadit narušení mých rituálů, jako je pravidelná čtvrteční zastávka pro donut a sobotní pro dortík.
  • Jídlu budu (muset) věnovat mnohem víc času a pozornosti, už jen čtení etiket dost protáhne čas v obchodě i v kuchyni.
  • Uvědomím si, co se mnou cukr dělá, a budu se s ním v budoucnu trochu krotit. A až se zase krotit přestanu, dám si tyhle dva týdny znova. 
  • Nebude to sranda.

Mezinárodní den malíčku na levé noze?

Světový den zdraví. Den Země. Světový den knihy. To je jen pár z mnoha mezinárodních dnů v dubnu. Dost možná vás nepřekvapí. A co takový Světový den laboratorních zvířat nebo Mezinárodní den smutku? To je už trochu jiná kategorie.

Všech možných a někdy na první pohled spíš dost nemožných evropských, mezinárodních a světových dnů je celá hromada. Skoro na každý den v roce nějaký takový připadá. Na leckteré i víc z nich. Mnohé se mi líbí. Mezinárodní den kávy, Pancake Day nebo třeba Světový den poezie. Jiné jsou mnohem bizarnější, až se člověku nechce věřit, že vážně existují. Tak poslouchejte: Světový den páteře. Den jódu. Světový den frankofonie. Mezinárodní den omylů v kalendáři. Světový meteorologický den. Den suchého zipu. Mezinárodní den standardů. Světový den toalet. Ručníkový den. 

U některých by mě vážně zajímalo, jak probíhá jejich oslava. Světový den mokřadů? Co takhle procházka k nejbližšímu mokřadu a tam mu tiše poděkovat za jeho služby? Světový den pozdravů? Navrhuji challenge pozdravit za den co nejvíc lidí, a přitom každého jiným pozdravem! Světový den chleba? Sněz, kolik dokážeš! Mezinárodní den trpaslíků? Slaví to někdo jiný než Sněhurka? Světový den úrazů? Všichni povinně zlomit nohu nebo alespoň odřít loket, pro zdravotníky platí v tento den zákaz dovolené. Mezinárodní den spodního prádla? Bez kalhotek ani na krok! Světový den alternativ ke spalovnám? Ehm... cože?!

Jak jsem poprvé dospělá a při smyslech letěla letadlem

Já jsem tak nějak tušila, že asi nebudu úplně lítací fanda. Ale nikdy jsem vlastně neměla příležitost to zjistit. Poprvé jsem v letadle seděla, když mi bylo šest. To jsem pochopitelně nebyla nic jiného než nadšená. Druhý let přišel asi v jedenácti. Z toho si pamatuju jen to, že jsem si z letadla odnesla štůsek pohledů, které bych určitě ještě někde doma někde vyhrabala (Týna aka chronická schraňovatelka blbostí). No a ještě donedávna můj jediný dospělý let se konal, když mi bylo dvacet. To jsem za sebou měla ujetý autobus, ubulený telefonát mamince (velice dospělé), projíždění Londýnem ze strany na stranu a noc na letišti (ano, je to velmi vtipná historka). Tenkrát mi už bylo všechno jedno, byla jsem prostě šťastná, že konečně sedím v něčem, co se pohybuje směr Česko.

O pět let později tu máme zmrtvýchvstání mého cestovatelského já, nápad na mírně šílený výlet a v něm hned tři lety během osmi dní. Při kupování letenek to neřeším, pozornost tomu věnuju až pár dní před prvním odletem, kdy se ale soustředím hlavně na to, co že všechno (ne)můžu mít v kufru a jak to na těch letištích vlastně chodí. Díky kamarádce na telefonu ale vím všechno, co potřebuju, takže je čas vyrazit!

Na letišti je to naprostá hračka, a když během pár minut projdu kontrolami, dojde mi, že tohle ta nejtěžší část nebyla. Pomalu ale jistě začínám být nervózní z toho, co mě bůhvíjak vysoko (radši nevědět) nad zemí čeká. Nejistota roste, když naše letadlo poprvé spatřím na vlastní oči. Jak se to sakra v tom vzduchu udrží? Neudrží, žejo?! Prostě spadneme.