- Budu mít třikrát takovou chuť na sladké prostě už jen z principu, že budu vědět, že ho nesmím. Zakázané ovoce.
- Budu po(u)žívat hlavně základní suroviny, protože skoro cokoliv zpracovaného má v sobě cukr.
- Nejvíc ze všeho mi bude vadit narušení mých rituálů, jako je pravidelná čtvrteční zastávka pro donut a sobotní pro dortík.
- Jídlu budu (muset) věnovat mnohem víc času a pozornosti, už jen čtení etiket dost protáhne čas v obchodě i v kuchyni.
- Uvědomím si, co se mnou cukr dělá, a budu se s ním v budoucnu trochu krotit. A až se zase krotit přestanu, dám si tyhle dva týdny znova.
- Nebude to sranda.
Zobrazují se příspěvky se štítkemchallenge. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemchallenge. Zobrazit všechny příspěvky
Na dva týdny sugar free
Žít krátkodobě bez cukru jsem chtěla zkusit už nějaký ten pátek. Dokonce jsem si to dala na seznam mých předsevzetí. Anglická strava a moje ignoranství vůči tomu, jak moje tělo reaguje a jak se cítí, byly ideální impuls to konečně zkusit. Očekávání byla následující:
2016
Novoroční předesvzetí? Od fáze, kdy jsem si dávala ta nesmyslná, přes období, kdy mi tyto sliby přišly jako hloupost, jsem se dostala k momentu, kdy si dávám předsevzetí, která mají smysl. Alespoň pro mě. Většinou. Jsou velká i drobná, osobní, občas legrační nebo tajemná. Ale jsou moje. Už teď se těším, až je budu jedno po druhém škrtat i až na některá z nich vůbec nedojde. Prostě se těším na ten nový rok jako takový. Bude totiž super. Nedovolím mu být jiným.
1. Budu ještě lepší než v roce 2015.
2. Pokusím se deset minut denně strávit sama se sebou v tichu děláním ničeho.
3. Nebudu dělat věci ze setrvačnosti.
4. Budu psát svědomitě články na blog (haha).
5. Nechám se občas dojmout, naštvat či rozplakat.
6. Podniknu super výlety do Bruselu, Mnichova a třeba ještě někam.
7. V každném dni najdu důvod se na něj usmát.
8. Udělám si tu nejlepší (forever alone) oslavu pětadvacetin.
9. Budu číst jen tak moc, jak mě to bude bavit.
10. Naučím se upřednostňovat kvalitu před kvantitou.
11. Najdu rovnováhu mezi šetřením do budoucna a každodenním užíváním.
12. Absolvuju dva týdny bez cukru.
13. Budu-li před Vánoci v Česku, pojedu za hranice na trhy.
14. Nebudu tvrdit, že fakt už konečně zhlédnu sto nej filmů podle CSFD, protože vím, že nezhlédnu.
15. Zavedu si povinné relaxační chvilky.
16. Koupím si foťák.
17. Budu jíst víc zeleniny i ovoce.
18. Za každý nový kousek oblečení vyřadím jeden starý ze šatníku.
19. Najdu odvahu udělat důležité rozhodnutí.
20. Budu se věnovat něčemu, co mi nejde (nebo si to aspoň myslím).
21. Nebudu si dávat opakovaná předsevzetí.
22. Zkusím něco, co jsem nikdy nezkusila.
23. Zruším si účet na Instagramu.
24. Budu víc poslouchat své tělo.
25. Naučím se udělat most ze stoje nebo to alespoň zkusím.
26. Nebudu dělat věci jen proto, že bych měla.
27. Budu se hodně smát, protože to je super a nic to nestojí.
28. Vzdělám se v oblasti kávy a její přípravy.
29. Daruju krev.
30. Nebudu tak vybíravá, v jídle především.
31. Budu stopovat.
32. Prozkoumám pražskou kavárenskou scénu (aspoň trochu).
33. Udělám něco, co by mě ještě 1. 1. nenapadlo, že udělám.
34. Budu se vzdělávat, aspoň trochu.
35. Zkusím upéct své první makronky.
36. Naučím se občas vypnout mozek a dělat věci bezhlavě.
37. Budu šťastná. Zase.
1. Budu ještě lepší než v roce 2015.
2. Pokusím se deset minut denně strávit sama se sebou v tichu děláním ničeho.
3. Nebudu dělat věci ze setrvačnosti.
4. Budu psát svědomitě články na blog (haha).
5. Nechám se občas dojmout, naštvat či rozplakat.
6. Podniknu super výlety do Bruselu, Mnichova a třeba ještě někam.
7. V každném dni najdu důvod se na něj usmát.
8. Udělám si tu nejlepší (forever alone) oslavu pětadvacetin.
9. Budu číst jen tak moc, jak mě to bude bavit.
10. Naučím se upřednostňovat kvalitu před kvantitou.
11. Najdu rovnováhu mezi šetřením do budoucna a každodenním užíváním.
12. Absolvuju dva týdny bez cukru.
13. Budu-li před Vánoci v Česku, pojedu za hranice na trhy.
14. Nebudu tvrdit, že fakt už konečně zhlédnu sto nej filmů podle CSFD, protože vím, že nezhlédnu.
15. Zavedu si povinné relaxační chvilky.
16. Koupím si foťák.
17. Budu jíst víc zeleniny i ovoce.
18. Za každý nový kousek oblečení vyřadím jeden starý ze šatníku.
19. Najdu odvahu udělat důležité rozhodnutí.
20. Budu se věnovat něčemu, co mi nejde (nebo si to aspoň myslím).
21. Nebudu si dávat opakovaná předsevzetí.
22. Zkusím něco, co jsem nikdy nezkusila.
23. Zruším si účet na Instagramu.
24. Budu víc poslouchat své tělo.
25. Naučím se udělat most ze stoje nebo to alespoň zkusím.
26. Nebudu dělat věci jen proto, že bych měla.
27. Budu se hodně smát, protože to je super a nic to nestojí.
28. Vzdělám se v oblasti kávy a její přípravy.
29. Daruju krev.
30. Nebudu tak vybíravá, v jídle především.
31. Budu stopovat.
32. Prozkoumám pražskou kavárenskou scénu (aspoň trochu).
33. Udělám něco, co by mě ještě 1. 1. nenapadlo, že udělám.
34. Budu se vzdělávat, aspoň trochu.
35. Zkusím upéct své první makronky.
36. Naučím se občas vypnout mozek a dělat věci bezhlavě.
37. Budu šťastná. Zase.
Jak jsem nedodržela svoje předesevzetí a proč mi to neva
Před rokem jsem se pustila do už téměř tradičního novoročního seznamu předsevzetí. Stejně jako při psaní jakýchkoliv podobných seznamů jsem měla velké oči. To už jsem prostě já. A tak jako v závěru každého dne nemám výčet povinností kompletně proškrtaný, nestačil mi ani rok na to, abych proškrtala svých letošních osmačtyřicet položek.
Nedělá mi to ovšem vrásky ani netrhá žíly. Znám se a věděla jsem, že nesplním všechno. A taky jsem věděla, že mi to nebude vadit. Cíl těchto předsevzetí k sobě samé je jiný - zaznamenat, co je pro mě na přelomu roku důležité, a ujasnit si, co od života chci. Navíc jak už to tak s životem zbývá, občas přinese do cesty neočekávané věci, které jsou nakonec stokrát lepší a významější než to, co jste si prvního ledna napsali na seznam...
Co jsem letos nedodržela:
Nedošla jsem si k zubaři, ale učinila jsem dva velmi nadějné pokusy.
Nezlepšila jsem svůj time management, ale vlastně myslím, že jestli já někdy budu zorganizovaná, zmizí tím kus mé osobnosti.
Nenašla jsem si školu ani práci, ale přesto jsem skoro celý rok pracovala, občas se i vzdělávala a hlavně mě to všechno bavilo.
Nebyla jsem měsíc veganem, ale snědla jsem víc veganských jídel než kdy dřív.
Nezačala jsem běhat mimo jaro-léto, dokonce jsem běhat úplně přestala, ale zase jsem zjstila, že nepotřebuju běh, abych byla šťastná a cítila se dobře.
Nenaučila jsem se plést, ale aspoň už jsem si koupila vlnu a jehlice.
Neprošla jsem si mediálním půstem, ale zato jsem většinu roku přežila bez používání mobilního telefonu.
Nevadí to i proto, že jsem...
... se zlepšila ve vaření.
... si dělala radost.
... si vpustila do života další skvělé lidi.
... překonala samu sebe.
... si vydělala psaním nějakou tu korunu.
... si splnila sen.
... překročila české hranice.
... udělala věc, které se bojím.
... se naučila něco nového.
... byla šťastná.
A ještě navíc jsem...
... upekla své první vanilkové rohlíčky.
... podpořila spoustu fajn projektů.
... zažila svělé léto.
... si našla nejlepší hostitelskou rodinu.
... uběhla půlmaraton.
... začala jíst víc zeleniny.
... rozesmála spoustu lidí kolem sebe.
... našla spřízněnou duši.
Nedělá mi to ovšem vrásky ani netrhá žíly. Znám se a věděla jsem, že nesplním všechno. A taky jsem věděla, že mi to nebude vadit. Cíl těchto předsevzetí k sobě samé je jiný - zaznamenat, co je pro mě na přelomu roku důležité, a ujasnit si, co od života chci. Navíc jak už to tak s životem zbývá, občas přinese do cesty neočekávané věci, které jsou nakonec stokrát lepší a významější než to, co jste si prvního ledna napsali na seznam...
Co jsem letos nedodržela:
Nedošla jsem si k zubaři, ale učinila jsem dva velmi nadějné pokusy.
Nezlepšila jsem svůj time management, ale vlastně myslím, že jestli já někdy budu zorganizovaná, zmizí tím kus mé osobnosti.
Nenašla jsem si školu ani práci, ale přesto jsem skoro celý rok pracovala, občas se i vzdělávala a hlavně mě to všechno bavilo.
Nebyla jsem měsíc veganem, ale snědla jsem víc veganských jídel než kdy dřív.
Nezačala jsem běhat mimo jaro-léto, dokonce jsem běhat úplně přestala, ale zase jsem zjstila, že nepotřebuju běh, abych byla šťastná a cítila se dobře.
Nenaučila jsem se plést, ale aspoň už jsem si koupila vlnu a jehlice.
Neprošla jsem si mediálním půstem, ale zato jsem většinu roku přežila bez používání mobilního telefonu.
Nevadí to i proto, že jsem...
... se zlepšila ve vaření.
... si dělala radost.
... si vpustila do života další skvělé lidi.
... překonala samu sebe.
... si vydělala psaním nějakou tu korunu.
... si splnila sen.
... překročila české hranice.
... udělala věc, které se bojím.
... se naučila něco nového.
... byla šťastná.
A ještě navíc jsem...
... upekla své první vanilkové rohlíčky.
... podpořila spoustu fajn projektů.
... zažila svělé léto.
... si našla nejlepší hostitelskou rodinu.
... uběhla půlmaraton.
... začala jíst víc zeleniny.
... rozesmála spoustu lidí kolem sebe.
... našla spřízněnou duši.
Jak se naplánovaný výlet do Londýna proměnil v ne(na)plánovaný
Když podnikám nějaké výlety - ať už jen za humna, nebo přes půlku Evropy (no, spíš to první) - mám ve zvyku být připravená. Zjistit si zajímavá místa, podniky, ceny, omrknout mapu, mít svůj čas přiblizně rozplánovaný. Jenže znáte to - člověk míní a pánbůh/osud/náhoda/zastavený vlak/unavené dítě mění.
Takže hezky od začátku. Je pátek. Máme tady děti F. a C., mámu L. a mě... prostě mě. Dítě C. je malé, máma L. má o pátcích běžně volno a školou povinné dítě F. dnes výjimečně taky. Tak mámu L. napadne udělat si s dětmi výlet do Londýna do muzea. Souhlasím, že se k nim přidám. Neplánuju nic, předpokládám, že strávím čas s nimi, maximálně si z muzea odskočím někam opodál na kafe.
Plán je vyrazit nějak po déváté, o hodinu později už tedy opouštíme dům (konečně má někdo k času stejný vztah jako já). 2x dospělý 2x dítě, 2x kočárek. Za půl hodiny jsme na nádraží. Vlak jede chvilku nato, usedáme, já žel dál od ostatních, protože není místo. I přes těch pár řad ale slyším, že dítě F. zrovna neoplývá spokojeností. Asi po dvaceti minutách zastavujeme. A stojíme. A pořád stojíme. Co tři minuty se ozývá hlášení, ze kterého se však nedozvídáme v zásadě nic jiného než: Stojíme, ještě budeme stát, a nevím proč, ale až to vědět budu, rozhodně vám to hned oznámím.
Stojíme asi půl hodiny, dítě F. už vzadu fňuká a protestuje, že jsme měli zůstat doma. Asi má recht. Konečně přichází hlášení, ze kterého se i něco dozvíme, a to konkrétně že se vracíme do předchozí stanice. Dopředu to nejde, tak musíme vzad. Vystoupíme, zjišťujeme, jak se věci mají, ale nikdo vlastně nic neví a všichni vyčkávají. Máma L. se rozhodně zkusit děti trošku rozveselit jídlem. Chápu. Na mě by to zabralo.
Zatímco vybíráme v bistru něco k snědku, přijede na nástupiště nějaký vlak. Jdu ven a zkouším zjistit jaký, ale bez brýlí je to dost marný pokus. Když se otočím, vidím mámu L., jak vylítla se všemi čtyřmi kusy dětí i kočárků z bistra a řítí se do vlaku, který míří zpět domů. Přidávám se k ní, zatímco ona na mě chrlí, že nemusím jezdit s nimi a že to zvládne. Jak jako? Co bych tam dělala? Vždyť nemám nic naplánovaného, ani nevím, kde ten vlak staví. Jenže myšlenky letí dál. Ale zas už mám koupenou tu jízdenku. Tak není to škoda? Ideální situace pro mé nerozhodné já, které i nákup trička musí konzultovat s kamarádkou a týden si ho rozmýšlet.
Rychle se ujišťuju, jestli je v tom vážně můžu nechat, a máma L. rozhodně přikyvuje a ještě udílí rady, jak se do toho zpropadeného Londýna dostat. Moc to nechápu, takže se vracím k našemu původnímu vlaku a ptám se. Tímhle vlakem ne, slečno, ale tamtím, z tamtoho nástupiště, přes tamtu stanici se tam dostanete. Oukej. Jdu teda na tamto nástupiště a tamten vlak, abych zjistila, že kdepak, to jsme stornovali, musíte slečno zpátky do Readingu a odtamtud jet znova. Jak jako do Readingu? Jako zpátky do toho vlaku, ze kterého jsem právě vylezla? Toho, který byl před chvilkou poloprázdný, ale teď chytím jedno z posledních míst na stání těsně u dveří, protože je v něm odhadem polovina všech londýnských občanů? (Ano, jsem na odhady dobrá a nikdy nepřeháním.)
Takže se vrátím do Readingu, najdu v davu celé trio L.+C.+F. a aspoň kousek jim pomůžu. Pak se tedy obracím a jdu učinit druhý pokus o cestu do Londýna. Tentokrát už uspěju. Na místě jsem ve dvě odpoledne. Totálně nepřipravená. V místě, kde jsem nikdy nebyla. Paráda.
Naštěstí mají super britské vlaky wifinu, takže jsem si našla alespoň, kde mě ten vlak vyhodí a kudy se odtamtud dostanu do centra. Samozřejmě to vypadalo hrozně trivi. Když se pak vymotám z nádraží, absolutně netuším, kterým směrem se vydat. Takže si profesionálně stoupnu před McDonald, chytnu dvě čárky z jeho wifi a najdu na mapách sebe i cestu.
A dál? Dál je to hrozně super návštěva Londýna. Spontánně se vydám, kam se mi zrovna zachce, objevím příjemnou kavárnu, pošlu pohledy, vidím poprvé London Eye ve tmě a zůstanu jen tak dlouho, jak mám zrovna chuť. Občas je to hrozně super, být vyhozená z konceptu.
Takže hezky od začátku. Je pátek. Máme tady děti F. a C., mámu L. a mě... prostě mě. Dítě C. je malé, máma L. má o pátcích běžně volno a školou povinné dítě F. dnes výjimečně taky. Tak mámu L. napadne udělat si s dětmi výlet do Londýna do muzea. Souhlasím, že se k nim přidám. Neplánuju nic, předpokládám, že strávím čas s nimi, maximálně si z muzea odskočím někam opodál na kafe.
Plán je vyrazit nějak po déváté, o hodinu později už tedy opouštíme dům (konečně má někdo k času stejný vztah jako já). 2x dospělý 2x dítě, 2x kočárek. Za půl hodiny jsme na nádraží. Vlak jede chvilku nato, usedáme, já žel dál od ostatních, protože není místo. I přes těch pár řad ale slyším, že dítě F. zrovna neoplývá spokojeností. Asi po dvaceti minutách zastavujeme. A stojíme. A pořád stojíme. Co tři minuty se ozývá hlášení, ze kterého se však nedozvídáme v zásadě nic jiného než: Stojíme, ještě budeme stát, a nevím proč, ale až to vědět budu, rozhodně vám to hned oznámím.
Stojíme asi půl hodiny, dítě F. už vzadu fňuká a protestuje, že jsme měli zůstat doma. Asi má recht. Konečně přichází hlášení, ze kterého se i něco dozvíme, a to konkrétně že se vracíme do předchozí stanice. Dopředu to nejde, tak musíme vzad. Vystoupíme, zjišťujeme, jak se věci mají, ale nikdo vlastně nic neví a všichni vyčkávají. Máma L. se rozhodně zkusit děti trošku rozveselit jídlem. Chápu. Na mě by to zabralo.
Zatímco vybíráme v bistru něco k snědku, přijede na nástupiště nějaký vlak. Jdu ven a zkouším zjistit jaký, ale bez brýlí je to dost marný pokus. Když se otočím, vidím mámu L., jak vylítla se všemi čtyřmi kusy dětí i kočárků z bistra a řítí se do vlaku, který míří zpět domů. Přidávám se k ní, zatímco ona na mě chrlí, že nemusím jezdit s nimi a že to zvládne. Jak jako? Co bych tam dělala? Vždyť nemám nic naplánovaného, ani nevím, kde ten vlak staví. Jenže myšlenky letí dál. Ale zas už mám koupenou tu jízdenku. Tak není to škoda? Ideální situace pro mé nerozhodné já, které i nákup trička musí konzultovat s kamarádkou a týden si ho rozmýšlet.
Rychle se ujišťuju, jestli je v tom vážně můžu nechat, a máma L. rozhodně přikyvuje a ještě udílí rady, jak se do toho zpropadeného Londýna dostat. Moc to nechápu, takže se vracím k našemu původnímu vlaku a ptám se. Tímhle vlakem ne, slečno, ale tamtím, z tamtoho nástupiště, přes tamtu stanici se tam dostanete. Oukej. Jdu teda na tamto nástupiště a tamten vlak, abych zjistila, že kdepak, to jsme stornovali, musíte slečno zpátky do Readingu a odtamtud jet znova. Jak jako do Readingu? Jako zpátky do toho vlaku, ze kterého jsem právě vylezla? Toho, který byl před chvilkou poloprázdný, ale teď chytím jedno z posledních míst na stání těsně u dveří, protože je v něm odhadem polovina všech londýnských občanů? (Ano, jsem na odhady dobrá a nikdy nepřeháním.)
Takže se vrátím do Readingu, najdu v davu celé trio L.+C.+F. a aspoň kousek jim pomůžu. Pak se tedy obracím a jdu učinit druhý pokus o cestu do Londýna. Tentokrát už uspěju. Na místě jsem ve dvě odpoledne. Totálně nepřipravená. V místě, kde jsem nikdy nebyla. Paráda.
Naštěstí mají super britské vlaky wifinu, takže jsem si našla alespoň, kde mě ten vlak vyhodí a kudy se odtamtud dostanu do centra. Samozřejmě to vypadalo hrozně trivi. Když se pak vymotám z nádraží, absolutně netuším, kterým směrem se vydat. Takže si profesionálně stoupnu před McDonald, chytnu dvě čárky z jeho wifi a najdu na mapách sebe i cestu.
A dál? Dál je to hrozně super návštěva Londýna. Spontánně se vydám, kam se mi zrovna zachce, objevím příjemnou kavárnu, pošlu pohledy, vidím poprvé London Eye ve tmě a zůstanu jen tak dlouho, jak mám zrovna chuť. Občas je to hrozně super, být vyhozená z konceptu.
Kterak se mi dostal do ruky chytrý telefon
Jsem v podstatě normální průměrná Češka 20+. Najdou se samozřejmě věci, ve kterých jsem trochu mimo, ale nejsem žádný podivín, který se po večerech věnuje leštění své sbírky porcelánových panenek a má jednoho kamaráda. Imaginárního. I přesto teď píšu tenhle článek s titulek (a obsahem), který bych čekala spíš od své babičky. Tohle ale vnímám spíš jako souhru okolností než nějaké moje cílené rozhodnutí. Rozbil se mi mobil, já měla pocit, že peníze lze utratit lépe než za další krabičku, která mi bude žrát čas, a bylo.
Následovalo osm zábavných měsíců bez telefonu. Pak jsem ale byla vlivem okolností donucena se (minimálně dočasně) do mobilního světa vrátit. Naštěstí nebylo třeba nic kupovat a zařizovat, telefon mi půjčila rodina, u které jsem začala žít jako aupair. Na mně bylo jen se s ním a všemi jeho chytrými aplikacemi naučit pracovat.
Než začnu. Pár dní nechávám svého jablečnéhonepřítele kamaráda ležet bez zájmu na nočním stolku. Čeká, až posbírám dostatek odhodání postavit se téhle výzvě. A že bude obzvlášť vydatná. Hlavně ze začátku...
První den. Ok, otevřu si internet, to by měla být na začátek hračka. Kde je tu nějaký prohlížeč? Je možné, že tu není prohlížeč? Safari...? To zní povědomě, to by mohl být prohlížeč. Bingo! Tak se podívám na facebook. Že ho můžu mít jako aplikaci? Tak jo! Moment, ale nestojí to něco? Tak to radši nechám, jak to je. Jé a messenger! To chci. Moje Apple ID? Nevím, co je Apple ID. Natož to moje. Vlastně ten messenger stejně nepotřebuju, ne? Zabzučení. Co to je? Proč to zabzučelo, a nikde se mi nic neukazuje? Jak zjistím, co to bylo?
Druhý den. Proč nenatočit video, když ho teď můžu snadno poslat kamarádům. Tak. Natočeno. Teď ho pošlu. No jo, ale jak? Tak to nevadí. Aspoň se teda podívám, co v tom telefonu mám za aplikace. Fíha. Mapy. A předpověď počasí. A polovina věcí, kterým nerozumím.
Třetí den. Telefon zvoní! Hovor! První po osmi měsísích! Wooow. Nestihnu ho přijmout. Mám zprávu v hlasovce. Dostat se k ní mi trvá asi tak dlouho, jako průměrnému člověku uběhnout patnáctistovku. Můj foťák stále dělá zvuk při stisknutí spoušti. Činím druhý pokus o nápravu. Se stejným výsledkem. Jsem vůbec z tohohle století???
Následovalo osm zábavných měsíců bez telefonu. Pak jsem ale byla vlivem okolností donucena se (minimálně dočasně) do mobilního světa vrátit. Naštěstí nebylo třeba nic kupovat a zařizovat, telefon mi půjčila rodina, u které jsem začala žít jako aupair. Na mně bylo jen se s ním a všemi jeho chytrými aplikacemi naučit pracovat.
Než začnu. Pár dní nechávám svého jablečného
První den. Ok, otevřu si internet, to by měla být na začátek hračka. Kde je tu nějaký prohlížeč? Je možné, že tu není prohlížeč? Safari...? To zní povědomě, to by mohl být prohlížeč. Bingo! Tak se podívám na facebook. Že ho můžu mít jako aplikaci? Tak jo! Moment, ale nestojí to něco? Tak to radši nechám, jak to je. Jé a messenger! To chci. Moje Apple ID? Nevím, co je Apple ID. Natož to moje. Vlastně ten messenger stejně nepotřebuju, ne? Zabzučení. Co to je? Proč to zabzučelo, a nikde se mi nic neukazuje? Jak zjistím, co to bylo?
Druhý den. Proč nenatočit video, když ho teď můžu snadno poslat kamarádům. Tak. Natočeno. Teď ho pošlu. No jo, ale jak? Tak to nevadí. Aspoň se teda podívám, co v tom telefonu mám za aplikace. Fíha. Mapy. A předpověď počasí. A polovina věcí, kterým nerozumím.
Třetí den. Telefon zvoní! Hovor! První po osmi měsísích! Wooow. Nestihnu ho přijmout. Mám zprávu v hlasovce. Dostat se k ní mi trvá asi tak dlouho, jako průměrnému člověku uběhnout patnáctistovku. Můj foťák stále dělá zvuk při stisknutí spoušti. Činím druhý pokus o nápravu. Se stejným výsledkem. Jsem vůbec z tohohle století???
...
Update: Trvalo to. Přijít na to, jak se zavírají spuštěné aplikace, a zároveň zjistit, že mám celou dobu otevřené .všechny, které v tom telefonu jsou? Týden. Prokousat se registrací a získat Apple ID? 2 týdny. Poslat někomu video? 4 týdny. Vypnout zvuk spoušti? 8 týdnů. A ještě stále objevuju něco nového... Život je fakt sranda.První myšlenky Češky v Anglii
Tak jsem tu. Na ostrovech, jak jsem si přála. Aniž bych z toho chtěla dělat velkou věc, uznávám, že to není jen tak. Všechno je nové. I moje myšlenky. Občas pořádně zmatené z těch podivností kolem. Ale právě proto je to taková sranda! Koukejte...
Nalevo, nalevo, nalevo! Auta jezdí nalevo, kola jezdí nalevo, eskalátory jsou nalevo. Nalevo. Mysli na to. Nalevo. Hlavně když přecházíš. Nalevo. Proč ses zase na přechodu rozhlížela pětkrát na obě strany jak zmatená slepice?
Objednat si cafe latte nemůže být nic těžkého, to půjde v pohodě. Can I get cafe latte, please? Jo, jasně že cafe latte. Vždyť to říkám. Panebože co to je za divnou výslovnost? A mám nechat dýško?
Ježiš, proč se ten telefon vůbec nenabil? Jo, aha. Jsem zase nepřepla ten vypínač, sakra. Co to je vůbec za nápad mít zásuvky na vypínač? A má se to vypínat, když se nepoužívá?
Hlavně ať se mě nikdo na nic neptá! Prostě mi jen řekněte Hi, částku a hotovo. Nezkoušejte víc, nebo nahodím jeden ze svých přihlouplých výrazů a vy budete litovat, že jste se snažili začít přátelskou konverzaci.
Doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, přejít! Radši se rozhlédnout desetkrát než vůbec, že? Kór když nevím, na kterou vlastně stranu. Nikdy si na to nezvyknu.
Ehmm... Jó, jasně že chci založit věrnostní kartičku, proč ne. Vyspellovat moje jméno? Ééééé... Můžu si to s tou kartičkou ještě rozmyslet? OK... Kej... Ár... Ajbísídííefdžíejdžaj. Aj.
Jak jako že vybitý notebook? Vždyť ho mám v zásuvce! Nebo ne? Mám! Jo aha... Cvak.
Takže Google... Translator... C-a-f-e l-a-t-t-e... Výslovnost. Cože? Tak ještě jednou. Hmmm... Tak nahlas: Cafej latej. Ještě jednou. Cafej latej. Vážně?
Bože, takhle vážně chutná čerstvé plnotučné mléko? Mňam! To bych mohla pít po galónech. Až budu odjíždět, asi budu taky trochu plnotučná.
A když teda jezdí ty auta nalevo, na kterou stranu se mám rozhlížet? Ještě že to mají u těch přechodů napsáno. Zachránilo to jistě mnoho životů. Ten můj už několikrát.
Nalevo, nalevo, nalevo! Auta jezdí nalevo, kola jezdí nalevo, eskalátory jsou nalevo. Nalevo. Mysli na to. Nalevo. Hlavně když přecházíš. Nalevo. Proč ses zase na přechodu rozhlížela pětkrát na obě strany jak zmatená slepice?
Objednat si cafe latte nemůže být nic těžkého, to půjde v pohodě. Can I get cafe latte, please? Jo, jasně že cafe latte. Vždyť to říkám. Panebože co to je za divnou výslovnost? A mám nechat dýško?
Ježiš, proč se ten telefon vůbec nenabil? Jo, aha. Jsem zase nepřepla ten vypínač, sakra. Co to je vůbec za nápad mít zásuvky na vypínač? A má se to vypínat, když se nepoužívá?
Hlavně ať se mě nikdo na nic neptá! Prostě mi jen řekněte Hi, částku a hotovo. Nezkoušejte víc, nebo nahodím jeden ze svých přihlouplých výrazů a vy budete litovat, že jste se snažili začít přátelskou konverzaci.
Doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, přejít! Radši se rozhlédnout desetkrát než vůbec, že? Kór když nevím, na kterou vlastně stranu. Nikdy si na to nezvyknu.
Ehmm... Jó, jasně že chci založit věrnostní kartičku, proč ne. Vyspellovat moje jméno? Ééééé... Můžu si to s tou kartičkou ještě rozmyslet? OK... Kej... Ár... Ajbísídííefdžíejdžaj. Aj.
Jak jako že vybitý notebook? Vždyť ho mám v zásuvce! Nebo ne? Mám! Jo aha... Cvak.
Takže Google... Translator... C-a-f-e l-a-t-t-e... Výslovnost. Cože? Tak ještě jednou. Hmmm... Tak nahlas: Cafej latej. Ještě jednou. Cafej latej. Vážně?
Bože, takhle vážně chutná čerstvé plnotučné mléko? Mňam! To bych mohla pít po galónech. Až budu odjíždět, asi budu taky trochu plnotučná.
A když teda jezdí ty auta nalevo, na kterou stranu se mám rozhlížet? Ještě že to mají u těch přechodů napsáno. Zachránilo to jistě mnoho životů. Ten můj už několikrát.
Týden bez make-upu a celý život s ním?
Vždycky jsem chtěla být ta holka, co se moc nelíčí. Ne že by nechtěla, ale nemusí. Z mého pohledu já i kdybych nechtěla, tak musím. Nebo bych s ohledem na okolí aspoň měla. Holt nejsem ta květinka, která má hezky souměrný obličej, zajímavé oči a jemnou alabastrovou pleť (k tomu poslednímu bodu - k mé pleti ještě nedorazila informace, že mi už není sedmnáct, takže podle toho taky většinou vypadá).
S pomocí nějakých těch líčidel proto svému zjevu - a samozřejmě i sebevědomí - v drtivé většině dní pomáhám (teda pokud opouštím pohodlí domova - pokud ne, házím na to bobek a pak se jen stydím před pošťákem). Pravda je, že bez make-upu vypadám trochu jako teenager, trochu jako kluk, trochu jako po probrečené noci, trochu jako s kocovinou. V každém případě nevypadám ani trochu tak, jak bych chtěla.
Mívám pár záchvěvů, to ne že ne. Dní, kdy mám pocit, že je to dobrý a že není třeba s tím nic moc dělat. Jeden z nich si velmi dobře pamatuju. Přišlo mi, že výjimečně můj obličej tak nějak dává smysl. A rozhodla jsem se tentokrát vynechat linku - pro mě celkem typickou. Byl to nezvyk, to jo, ale i bez ní jsem si přišla koukatelná. Pak vletím k mámě do krámu a jako první slyším: Co je? - Co jako? - Tys brečela? Díky, mami!
Ale jak stárnu a víc o věcech přemýšlím (většinou o kravinách, to jen tak mezi námi), zamyslela jsem se i nad touto. Nad tím, že se mi tohle kosmetické divadlo vlastně nelíbí. Že nechci být obětí své kosmetické taštičky a cítit se nervózní, pokud se náhodou někde ocitnu nenamalovaná a bez možnosti to změnit. Že si chci zvyknout na sebe, jaká jsem, v ulicích plných lidí.
Tuhle svou výzvu jsem přesto absolvovala poměrně srabácky. Naplánovala jsem si ji s jistotou, že v některých dnech ani nikoho nepotkám. Taky jsem sama sobě dovolila dva kosmetické produkty (kategorie beauty - low), které mě v krásku rozhodně neproměnily, ale aspoň jsem měla pocit, že do ulic nevysílám tu příšeru, která se občas vzbudí v mé posteli. (Taky se někdy divím, co tam dělá, věřte mi.) Myšlenek mi hlavou prolétlo spoustu...
Pořídit si k nulovému líčení zároveň rýmu je super! Aspoň lze můj hrozný vzhled na něco svést.
Na ulici se po mě skoro nikdo neohlíží. Nedivím se.
Vypravit se ráno kamkoliv mi trvá neuvěřitelně krátkou chvilku. Teď vidím, kolik jsem promrhala drahocenných ranních chvil, které jsem mohla strávit lépe (rozuměj: spát o deset minut déle).
Promnout si svobodně oči je neskutečně boží pocit. Stýskalo se mi po něm.
Vzhledem k tomu, že rtěnku ani řasenku nepotřebuju, nemusím je ustavičně hledat po domě nebo po kapsách.
No a samozřejmě to bylo přínosné a v jistém smyslu osvěžující. Vím, že si tenhle režim budu ordinovat častěji. Proto, že si ráda mnu oči. Proto, že ráda dlouho spím. I proto, že ani den po skončení výzvy jsem se nenalíčila a trvalo dva týdny, než jsem na sebe znovu načmárala ten obličej co dřív.
S pomocí nějakých těch líčidel proto svému zjevu - a samozřejmě i sebevědomí - v drtivé většině dní pomáhám (teda pokud opouštím pohodlí domova - pokud ne, házím na to bobek a pak se jen stydím před pošťákem). Pravda je, že bez make-upu vypadám trochu jako teenager, trochu jako kluk, trochu jako po probrečené noci, trochu jako s kocovinou. V každém případě nevypadám ani trochu tak, jak bych chtěla.
Mívám pár záchvěvů, to ne že ne. Dní, kdy mám pocit, že je to dobrý a že není třeba s tím nic moc dělat. Jeden z nich si velmi dobře pamatuju. Přišlo mi, že výjimečně můj obličej tak nějak dává smysl. A rozhodla jsem se tentokrát vynechat linku - pro mě celkem typickou. Byl to nezvyk, to jo, ale i bez ní jsem si přišla koukatelná. Pak vletím k mámě do krámu a jako první slyším: Co je? - Co jako? - Tys brečela? Díky, mami!
Ale jak stárnu a víc o věcech přemýšlím (většinou o kravinách, to jen tak mezi námi), zamyslela jsem se i nad touto. Nad tím, že se mi tohle kosmetické divadlo vlastně nelíbí. Že nechci být obětí své kosmetické taštičky a cítit se nervózní, pokud se náhodou někde ocitnu nenamalovaná a bez možnosti to změnit. Že si chci zvyknout na sebe, jaká jsem, v ulicích plných lidí.
Tuhle svou výzvu jsem přesto absolvovala poměrně srabácky. Naplánovala jsem si ji s jistotou, že v některých dnech ani nikoho nepotkám. Taky jsem sama sobě dovolila dva kosmetické produkty (kategorie beauty - low), které mě v krásku rozhodně neproměnily, ale aspoň jsem měla pocit, že do ulic nevysílám tu příšeru, která se občas vzbudí v mé posteli. (Taky se někdy divím, co tam dělá, věřte mi.) Myšlenek mi hlavou prolétlo spoustu...
Pořídit si k nulovému líčení zároveň rýmu je super! Aspoň lze můj hrozný vzhled na něco svést.
Na ulici se po mě skoro nikdo neohlíží. Nedivím se.
Vypravit se ráno kamkoliv mi trvá neuvěřitelně krátkou chvilku. Teď vidím, kolik jsem promrhala drahocenných ranních chvil, které jsem mohla strávit lépe (rozuměj: spát o deset minut déle).
Promnout si svobodně oči je neskutečně boží pocit. Stýskalo se mi po něm.
Vzhledem k tomu, že rtěnku ani řasenku nepotřebuju, nemusím je ustavičně hledat po domě nebo po kapsách.
No a samozřejmě to bylo přínosné a v jistém smyslu osvěžující. Vím, že si tenhle režim budu ordinovat častěji. Proto, že si ráda mnu oči. Proto, že ráda dlouho spím. I proto, že ani den po skončení výzvy jsem se nenalíčila a trvalo dva týdny, než jsem na sebe znovu načmárala ten obličej co dřív.
Jak jsem (ne)přečetla 3831 stran za měsíc
Supr trupr internetové knihkupectví Martinus (ne, neplatí mě) pořádá každý rok posledního srpna podobně supr trupr Den nepřečtených knih (konec infantilnosti teď). Každý rok k němu má navíc nějakou vychytávku na stránkách. Letos to byl supr originální kvíz, z nějž vám po deseti otázkách vylezlo, kolik jste za měsíc schopni přečíst stran.
Mně vyšlo 3831. Přišlo mi to hrozně moc. Tak jsem si to rozpočítala do dní a pořád mi to přišlo hrozně moc. Načež jsem se rozhodla, že když je to tak hrozně moc, musím to prostě zkusit. A tak jsem své září věnovala knížkám...
Hned první den je čtení spíš otrava, ale to je dáno špatnou knihou. Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) mi prostě nesedli, a protože nejsem schopná odložit nedočtenou knihu, tak se trápím, dokud těch 109 stránek nedolouskám. Denní limit (127,7 stránek) plním v půl jedné v noci a jen aby se neřeklo, o pár stránek přetahuju. Třeba se to bude hodit. V tu chvíli ještě netuším jak moc. (I když... Znám se, takže možná jo.)
Druhý den jdu na poštu. Nával. A já s sebou nemám knížku! Žádná volná chvilka nesmí přijít vniveč, takže upaluju do naší místní veřejné miniknihovny a s Hálkem v ruce se vracím zpět. (Ne, fakt tam nic lepšího nebylo.) Je z toho významných pět stran! Večer chci moc číst, ale místo toho u knížky usínám. Hned druhý den jsem tak o více než sto stránek pozadu. Ale to doženu... Aspoň v danou chvíli si to myslím. Ve skutečnosti budu dohánět spíš to spaní.
O pár dní později už jsem naučená nosit knihu opravdu všude s sebou. Všude. Myslela jsem si, že jsem to dělala už dřív, ale kdeže... Člověk totiž věčně někde čeká a takové chvilky nesmí přijít nazmar.
Osmý den se po bídě dní předchozích trochu vzchopím. Teprve podruhé plním denní limit. Navíc přetahuju skoro o 70 stránek. Cítím se znovu na koni, teď už to půjde!
Nejde to. Za další čtyři dny přečtu celkem 157 stránek. Sakra.
Následující den to aspoň trochu zachraňuju. Potřetí se vypořádám se svou denní dávkou. Ve čtyři ráno...
Jsem v půlce své šílené výzvy. Ze čtení se stává povinnost. Tak to nemá být, to je mi jasné. Ale jinak to nejde. Mám skluz přes tisíc stránek a stále ještě vůli s tím něco udělat. Chci se kousnout a prostě to dát. Ale povinnosti jsou přednější a mé přívírající se oči zpravidla silnější.
Sedm dní do konce. Za uplynulý týden jsem limit splnila čtyřikrát. Rekord. Mám za sebou superčtivé knížky, tak to jde lépe. Taky mám trochu víc času. Ale stejně je to boj. S Hálkem už to ani nezkouším. Absolventka české literatury, jojo.
V závěrečném týdnu mám splněno třikrát. I když teď už je cíl nedosažitelný, čtu, jak to jen jde a kdy to jen jde. Akorát už to občas fakt nejde.
Finální skóre? 2433 přečtených stránek. Zprůměrováno na 81 stran za den. Ano, nedala jsem to. Ale to je ve výsledku fuk. I přesto jsem totiž přečetla nejvíc stránek za měsíc v životě. A taky si potvrdila, že když se chce, všechno jde. I najít #vicecasunacteni. Teda... hned poté, co tuhle nálož vstřebám.
Co jsem četla: Tři muži ve člunu, Analfabetka, která uměla počítat, Marta v roce vetřelce, Dedečku, vyprávěj, Dobrý proti severáku, Na statku a v chaloupce, Muž jménem Ove, Nemesis, Mrtvá z Nevady, Svědkyně ohně, Miluj svůj život
Mně vyšlo 3831. Přišlo mi to hrozně moc. Tak jsem si to rozpočítala do dní a pořád mi to přišlo hrozně moc. Načež jsem se rozhodla, že když je to tak hrozně moc, musím to prostě zkusit. A tak jsem své září věnovala knížkám...
Hned první den je čtení spíš otrava, ale to je dáno špatnou knihou. Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) mi prostě nesedli, a protože nejsem schopná odložit nedočtenou knihu, tak se trápím, dokud těch 109 stránek nedolouskám. Denní limit (127,7 stránek) plním v půl jedné v noci a jen aby se neřeklo, o pár stránek přetahuju. Třeba se to bude hodit. V tu chvíli ještě netuším jak moc. (I když... Znám se, takže možná jo.)
Druhý den jdu na poštu. Nával. A já s sebou nemám knížku! Žádná volná chvilka nesmí přijít vniveč, takže upaluju do naší místní veřejné miniknihovny a s Hálkem v ruce se vracím zpět. (Ne, fakt tam nic lepšího nebylo.) Je z toho významných pět stran! Večer chci moc číst, ale místo toho u knížky usínám. Hned druhý den jsem tak o více než sto stránek pozadu. Ale to doženu... Aspoň v danou chvíli si to myslím. Ve skutečnosti budu dohánět spíš to spaní.
O pár dní později už jsem naučená nosit knihu opravdu všude s sebou. Všude. Myslela jsem si, že jsem to dělala už dřív, ale kdeže... Člověk totiž věčně někde čeká a takové chvilky nesmí přijít nazmar.
Osmý den se po bídě dní předchozích trochu vzchopím. Teprve podruhé plním denní limit. Navíc přetahuju skoro o 70 stránek. Cítím se znovu na koni, teď už to půjde!
Nejde to. Za další čtyři dny přečtu celkem 157 stránek. Sakra.
Následující den to aspoň trochu zachraňuju. Potřetí se vypořádám se svou denní dávkou. Ve čtyři ráno...
Jsem v půlce své šílené výzvy. Ze čtení se stává povinnost. Tak to nemá být, to je mi jasné. Ale jinak to nejde. Mám skluz přes tisíc stránek a stále ještě vůli s tím něco udělat. Chci se kousnout a prostě to dát. Ale povinnosti jsou přednější a mé přívírající se oči zpravidla silnější.
Sedm dní do konce. Za uplynulý týden jsem limit splnila čtyřikrát. Rekord. Mám za sebou superčtivé knížky, tak to jde lépe. Taky mám trochu víc času. Ale stejně je to boj. S Hálkem už to ani nezkouším. Absolventka české literatury, jojo.
V závěrečném týdnu mám splněno třikrát. I když teď už je cíl nedosažitelný, čtu, jak to jen jde a kdy to jen jde. Akorát už to občas fakt nejde.
Finální skóre? 2433 přečtených stránek. Zprůměrováno na 81 stran za den. Ano, nedala jsem to. Ale to je ve výsledku fuk. I přesto jsem totiž přečetla nejvíc stránek za měsíc v životě. A taky si potvrdila, že když se chce, všechno jde. I najít #vicecasunacteni. Teda... hned poté, co tuhle nálož vstřebám.
Co jsem četla: Tři muži ve člunu, Analfabetka, která uměla počítat, Marta v roce vetřelce, Dedečku, vyprávěj, Dobrý proti severáku, Na statku a v chaloupce, Muž jménem Ove, Nemesis, Mrtvá z Nevady, Svědkyně ohně, Miluj svůj život
10 dní bez kafe a dortu
Už pár let tvrdím, že vlastně kafe nepiju. Je to svým způsobem pravda. Piju totiž latté. A nestydím se za to! Teda... většinou. (Záleží, jak moc opovržlivě se na mě obsluha zadívá.) Na to, že vlastně kafe nepiju, trávím v kavárnách dost času. A dost ráda. Většinou si k sobě s lattéčkem přibereme do party ještě kus dortu a je nám tak setsakra dobře. Tak proč si to najednou z rozmaru nezakázat a nezkusit, jestli mi bez toho bude setksakra špatně, no ni?
Den nula. To mi to pěkně začíná. Kavárna, v níž si chci dát rozlučkové kafe, je neplánovaně zavřená. V baru sice dostávám super pěnu, ale chuťově není bůhvíjaká, stejně jako celé kafe. Tu chuť budu mít na jazyku a na paměti celý... celých deset dní!
Den jedna. Celý den je mi tak špatně, že na kafe, natož dort, ani nevzdechnu. Jen houšť!
Den dva. Dostávám hned dvě pozvání na kafe. Mé srdce pláče. A chuťové pohárky mě nenávidí. Vlastně nejen ony. Já se taky nenávidím. A svoje nápady obzvlášť.
Den tři. Další pozvání na kafe! Celý svět se proti mě spikl!
Den čtyři. V lednici mě odpoledne vítá tácek plný dortíků z cukrárny. Mazaně se dopracuju k výmluvě, že moje oblíbená trubička s krémem není přece dort, ale zákusek. O vteřinu později už ji do sebe láduju. Kafe je všude. I v konverzacích s lidmi, kteří ho ani nepijou. Náhoda? Nemyslím si.
Den pět. Nevědoucí máma mě hned ráno vítá větou, že si asi udělá kávový den. Díky, mami!
Den šest. Budím se po čtyřhodinovém spánku a jediné, co chci, je kafe. Teda nejdřív umřít. Pak to kafe. A v nebi dort. Mají v nebi dorty? Jakože za odměnu? Doufám!
Den sedm. Nikde žádné kafe! Bůh mě miluje!
Den osm. Bůh mě nenávidí. Testuju svou odolnost v kavárně a objednávám si kakao, protože chutná skoro jako latté. Skoro. Kakao nemají. Dávám si horkou čokoládu. Je na ní šlehačka. Aspoň nějaká radost, říkám si. Šlehačka je zkyslá. Tragická jako mé dny bez kafe. Nechápu, jak jsem bez něj mohla dvacet let žít a myslet si, že žiju plnohodnotný život.
Den devět. Dostávám další pozvání na kafe. Za těhlech deset dní jich mám víc než za všechny předchozí roky dohromady. Fakt. (Nevěnujte pozornost tomu, jak smutné to pro mě a můj běžný život je.)
Den deset. Cílová rovinka! Snažím se myšlenkami popohnat čas. Ne, nefunguje to.
Den jedenáct. Hurá! Cesta ke kafi je volná. Na dosah ho mám už od rána, já si však masochisticky dopřávám ještě pár dalších hodin bez, klasika. Nakonec to vydržím až do pěti. A pak... mňam! Už nikdy jinak!
... Leda ještě s tím dortem.
Den nula. To mi to pěkně začíná. Kavárna, v níž si chci dát rozlučkové kafe, je neplánovaně zavřená. V baru sice dostávám super pěnu, ale chuťově není bůhvíjaká, stejně jako celé kafe. Tu chuť budu mít na jazyku a na paměti celý... celých deset dní!
Den jedna. Celý den je mi tak špatně, že na kafe, natož dort, ani nevzdechnu. Jen houšť!
Den dva. Dostávám hned dvě pozvání na kafe. Mé srdce pláče. A chuťové pohárky mě nenávidí. Vlastně nejen ony. Já se taky nenávidím. A svoje nápady obzvlášť.
Den tři. Další pozvání na kafe! Celý svět se proti mě spikl!
Den čtyři. V lednici mě odpoledne vítá tácek plný dortíků z cukrárny. Mazaně se dopracuju k výmluvě, že moje oblíbená trubička s krémem není přece dort, ale zákusek. O vteřinu později už ji do sebe láduju. Kafe je všude. I v konverzacích s lidmi, kteří ho ani nepijou. Náhoda? Nemyslím si.
Den pět. Nevědoucí máma mě hned ráno vítá větou, že si asi udělá kávový den. Díky, mami!
Den šest. Budím se po čtyřhodinovém spánku a jediné, co chci, je kafe. Teda nejdřív umřít. Pak to kafe. A v nebi dort. Mají v nebi dorty? Jakože za odměnu? Doufám!
Den sedm. Nikde žádné kafe! Bůh mě miluje!
Den osm. Bůh mě nenávidí. Testuju svou odolnost v kavárně a objednávám si kakao, protože chutná skoro jako latté. Skoro. Kakao nemají. Dávám si horkou čokoládu. Je na ní šlehačka. Aspoň nějaká radost, říkám si. Šlehačka je zkyslá. Tragická jako mé dny bez kafe. Nechápu, jak jsem bez něj mohla dvacet let žít a myslet si, že žiju plnohodnotný život.
Den devět. Dostávám další pozvání na kafe. Za těhlech deset dní jich mám víc než za všechny předchozí roky dohromady. Fakt. (Nevěnujte pozornost tomu, jak smutné to pro mě a můj běžný život je.)
Den deset. Cílová rovinka! Snažím se myšlenkami popohnat čas. Ne, nefunguje to.
Den jedenáct. Hurá! Cesta ke kafi je volná. Na dosah ho mám už od rána, já si však masochisticky dopřávám ještě pár dalších hodin bez, klasika. Nakonec to vydržím až do pěti. A pak... mňam! Už nikdy jinak!
... Leda ještě s tím dortem.
Grammar nazi v plné polní
Jsem milá holka, abyste věděli. Podržím matkám s kočárkem dveře, usměju se na vás na ulici, pozdravím řidiče v autobuse a tak. Ale. Mám i opačnou polohu. To se pak mračím se, vrčím a mé oči dokážou zabíjet (nebo bych si to aspoň přála). Děje se to však jen výjimečně. Třeba když se ve mně probudí mé grammar nazi já. To pak dovedu být kápo všech zlosynů a královna nesnesitelnosti.
Nikdo není dokonalý, žádný učený z nebe nespadl, já vím, já vím. Platí to i pro mě. Ani já neznám všechny ty podivnosti našeho jazyka, to se totiž téměř nedá. Na druhou stranu mám náš jazyk tuze ráda, takže jako Pohlreich nesnese pohled na menu Ládi Hrušky, trpím i já při pohledu na některé jazykové výtvory. Kdyby alespoň těch pár následujících slov, která vídám tak často psaná špatně, všichni lidi znali, svět by byl o tolik šťastnější. Nebo aspoň já...
Ve slově bizarní není žádné d. Stejně tak ve slově samozřejmě. Spontánní zase neobsahuje žádné l. Fakt.
Shlédnout film nemůžete, jedině byste na něj koukali z kopce. Pokud však máte průměrný obývák, film lze pouze zhlédnout.
Výjimek a zvláštností je v naše jazyce mnoho. Tahle je jednou z nich. Tolik omílaná, a přesto stále problematická.
Hold si vzdávejte, komu chcete. Ale jestli ho chcete vzdát češtině, tak v případě, kdy jste jen holt něco zapomněli, pište na konci radši t.
Mě a mně ve slovech dává zábrat, já vím. Tak tedy pro pořádek: zapomněl, rozumněl, vzpomněl, ale proti tomu: tamější. Jo, čeština je potvůrka.
Spojení by jste neexistuje. To se jen tak moc snažíte být spisovní, až jste hyperkorektní, tedy nespisovní. Nic se nemá přehánět.
Tip a typ jsou dvě různá slova, víme? Od prodavače tak můžete dostat tip (radu), jaký typ (druh) foťáku by se pro vás hodil nejlépe. Jako facka.
Ve slově standardní se píše d. Přísahám. Ono totiž nemá co dělat s prezidentskou standartou, ale se standardem, takže to vlastně tak divné není, že?
Tak vás pěkně prosím - vyvarujte se hloupých chyb (ne hloupým chybám!). A pokud byste napsali všechny uvedené případy dobře, hoďte mi do komentářů jméno a lokalitu, pošlu vám za odměnu vzdušnou pusu!
Nikdo není dokonalý, žádný učený z nebe nespadl, já vím, já vím. Platí to i pro mě. Ani já neznám všechny ty podivnosti našeho jazyka, to se totiž téměř nedá. Na druhou stranu mám náš jazyk tuze ráda, takže jako Pohlreich nesnese pohled na menu Ládi Hrušky, trpím i já při pohledu na některé jazykové výtvory. Kdyby alespoň těch pár následujících slov, která vídám tak často psaná špatně, všichni lidi znali, svět by byl o tolik šťastnější. Nebo aspoň já...
Ve slově bizarní není žádné d. Stejně tak ve slově samozřejmě. Spontánní zase neobsahuje žádné l. Fakt.
Shlédnout film nemůžete, jedině byste na něj koukali z kopce. Pokud však máte průměrný obývák, film lze pouze zhlédnout.
Výjimek a zvláštností je v naše jazyce mnoho. Tahle je jednou z nich. Tolik omílaná, a přesto stále problematická.
Hold si vzdávejte, komu chcete. Ale jestli ho chcete vzdát češtině, tak v případě, kdy jste jen holt něco zapomněli, pište na konci radši t.
Mě a mně ve slovech dává zábrat, já vím. Tak tedy pro pořádek: zapomněl, rozumněl, vzpomněl, ale proti tomu: tamější. Jo, čeština je potvůrka.
Spojení by jste neexistuje. To se jen tak moc snažíte být spisovní, až jste hyperkorektní, tedy nespisovní. Nic se nemá přehánět.
Tip a typ jsou dvě různá slova, víme? Od prodavače tak můžete dostat tip (radu), jaký typ (druh) foťáku by se pro vás hodil nejlépe. Jako facka.
Ve slově standardní se píše d. Přísahám. Ono totiž nemá co dělat s prezidentskou standartou, ale se standardem, takže to vlastně tak divné není, že?
Tak vás pěkně prosím - vyvarujte se hloupých chyb (ne hloupým chybám!). A pokud byste napsali všechny uvedené případy dobře, hoďte mi do komentářů jméno a lokalitu, pošlu vám za odměnu vzdušnou pusu!
Nikdy nepochopím...
Jsem to člověk dosti empatický. Občas možná víc, než by se slušelo, ale jak říká moudře můj kamarád (v reakci na každou třetí větu v diskuzi): Každý je nějaký. Přes všechen ten galón empatie, co se kdesi ve mně skrývá, jsou věci, které mi nejdou na rozum. Věci, které se vzpírají mé snaze je pochopit, takže mi nezbývá než nad nimi mohutně kroutit hlavou. Tu jsou.
Proč si můžu brát do zkušení kabinky jen tři kusy oblečení. To jako že když si vezmu čtyři, tak tím objemem zmatu prodavačku natolik, že pak nepozná, jestli jsem zi jeden z nich nenacpala do batohu?
Hesla, která musejí obsahovat malé i velké písmeno, číslici a speciální znak. Pak se nedivte, že si před každým přihlášením restartuju heslo. Kdo by si taky Heslo123* pamatoval?
Lidi, co na záchodě neklepou! Chápete, že existují záchody, na kterých se prostě nejde zamknout? Máte nějakou potěchu v nečekaném přepadávání kadících babiček nebo jak?
Crop topy. Prostě.... prostě ne. Navíc moje ledviny úpěnlivě kvílejí už jen při samotné představě, že má tohle kdokoliv na sobě.
Obchody Vše za 39,-, ve kterých není vše za 39,-, mnohdy tam dokonce není nic za 39,-! Asi si otevřu obchod, na štít dám Řeznictví a budu tam prodávat podprdy (prsa jako prsa).
Lidi pouštějící si na veřejnosti hudbu nahlas. V tomhle případě to i moje nehynoucí tolerance vzdává.
Čokolády s uzavíratelným obalem. To jako že je někdo po otevření má ještě chuť znova zavírat? Od rozdělané práce se nemá odcházet a o čokoládě to podle mě platí dvojnásob.
... to be continued
Proč si můžu brát do zkušení kabinky jen tři kusy oblečení. To jako že když si vezmu čtyři, tak tím objemem zmatu prodavačku natolik, že pak nepozná, jestli jsem zi jeden z nich nenacpala do batohu?
Hesla, která musejí obsahovat malé i velké písmeno, číslici a speciální znak. Pak se nedivte, že si před každým přihlášením restartuju heslo. Kdo by si taky Heslo123* pamatoval?
Lidi, co na záchodě neklepou! Chápete, že existují záchody, na kterých se prostě nejde zamknout? Máte nějakou potěchu v nečekaném přepadávání kadících babiček nebo jak?
Crop topy. Prostě.... prostě ne. Navíc moje ledviny úpěnlivě kvílejí už jen při samotné představě, že má tohle kdokoliv na sobě.
Obchody Vše za 39,-, ve kterých není vše za 39,-, mnohdy tam dokonce není nic za 39,-! Asi si otevřu obchod, na štít dám Řeznictví a budu tam prodávat podprdy (prsa jako prsa).
Lidi pouštějící si na veřejnosti hudbu nahlas. V tomhle případě to i moje nehynoucí tolerance vzdává.
Čokolády s uzavíratelným obalem. To jako že je někdo po otevření má ještě chuť znova zavírat? Od rozdělané práce se nemá odcházet a o čokoládě to podle mě platí dvojnásob.
... to be continued
Jak se žije půl roku bez mobilu
Když se mi letos v únoru rozbil mobil, byla jsem nejdřív trochu rozhozená. Ne tolik, jak byste asi byli vy, kdo jste zvyklí telefon fakt pořád používat. Ale stejně. Po pár dnech jsem si však uvědomila, že je to dar. A že ho můžu přijmout a zkusit, jestli to náhodou bez toho mobilu přece jen nepůjde. A jde.
Chcete vědět, jak se mi toho půl roku bez mobilu žije? Skvěle. Doopravdy. Užívám si každičký den, kdy ten pekelný přístroj nemusím nosit s sebou. Protože vím, že nastane den, kdy budu muset. Ale dokud nemusím, prostě ho nemám a strašně mě to baví a osvobozuje. Ale dobrá, řeknu vám o tom trochu víc...
Jsem terčem překvapených pohledů a spousty otázek. Lidé se diví, ptají, nechápou. A mnohdy i obdivují nebo závidí. Hrozně mě baví to jejich prvotní zaváhání, když prohlásím, že nemám mobil, a poté jejich opatrná otázka: Jakože vůbec? Když jsem to takhle v létě odkývala jednomu muži, okamžitě prohlásil: To jste šťastná žena!. A měl recht.
Jsem vynalézavá a moji kamarádi jakbysmet. Počítáme s všemi možnými situacemi a umíme si s nimi poradit. Ani jednou se nestalo, že bychom se někde s někým nepotkali. I když jeden nebo druhý přišel pozdě.
Častěji otevírám sms bránu a Facebook. Protože nejsem poustevník a se světem občas ráda komunikuju.
Zažívám spousty vtipných situací, které bych jinak nezažila. TOP je zatím okamžik, kdy se sama v cizím městě vydávám hledat telefonní budku. K samotnému hovoru nakonec k mé lítosti nedojde, ale věřím, že i to se mi časem poštěstí.
Nepřipojím se v Lublani k městské free wifi, protože mi nemá kam přijít potvrzovací smska. Nepošlu jedinou platbu přes internetové bankovnictví, protože ji nemám jak potvrdit (dokud si tam nenastavím mámy číslo). Nic si neobjednám a nikam se nezaregistruju, protože když nechám pole s číslem prázdné, dál mě to nepustí. Nepůjčím si ve Varech kolo, protože bez uvedení telefonu to prostě nejde.
Dnešní svět jednoduše s lidmi bez mobilu nepočítá. Aspoň ne s těmi, co počítají s dnešním světem. Ale o to větší je to sranda.
Chcete vědět, jak se mi toho půl roku bez mobilu žije? Skvěle. Doopravdy. Užívám si každičký den, kdy ten pekelný přístroj nemusím nosit s sebou. Protože vím, že nastane den, kdy budu muset. Ale dokud nemusím, prostě ho nemám a strašně mě to baví a osvobozuje. Ale dobrá, řeknu vám o tom trochu víc...
Jsem terčem překvapených pohledů a spousty otázek. Lidé se diví, ptají, nechápou. A mnohdy i obdivují nebo závidí. Hrozně mě baví to jejich prvotní zaváhání, když prohlásím, že nemám mobil, a poté jejich opatrná otázka: Jakože vůbec? Když jsem to takhle v létě odkývala jednomu muži, okamžitě prohlásil: To jste šťastná žena!. A měl recht.
Jsem vynalézavá a moji kamarádi jakbysmet. Počítáme s všemi možnými situacemi a umíme si s nimi poradit. Ani jednou se nestalo, že bychom se někde s někým nepotkali. I když jeden nebo druhý přišel pozdě.
Častěji otevírám sms bránu a Facebook. Protože nejsem poustevník a se světem občas ráda komunikuju.
Zažívám spousty vtipných situací, které bych jinak nezažila. TOP je zatím okamžik, kdy se sama v cizím městě vydávám hledat telefonní budku. K samotnému hovoru nakonec k mé lítosti nedojde, ale věřím, že i to se mi časem poštěstí.
Nepřipojím se v Lublani k městské free wifi, protože mi nemá kam přijít potvrzovací smska. Nepošlu jedinou platbu přes internetové bankovnictví, protože ji nemám jak potvrdit (dokud si tam nenastavím mámy číslo). Nic si neobjednám a nikam se nezaregistruju, protože když nechám pole s číslem prázdné, dál mě to nepustí. Nepůjčím si ve Varech kolo, protože bez uvedení telefonu to prostě nejde.
Dnešní svět jednoduše s lidmi bez mobilu nepočítá. Aspoň ne s těmi, co počítají s dnešním světem. Ale o to větší je to sranda.
Co zjistíte, když si po 10 letech kupujete plavky
Při plánování letošního léta jsme se s mámou rozhodly, že vyrazíme na Lipno. A počasí se rozhodlo, že nám naservíruje tropy. Ideálka. Rozhodně pro někoho, kdo se rád vyvalí na celý den k vodě. Což já nejsem. A vlastně ani nemám plavky...
Dlouho jsem s tím bojovala a nákup plavek bojkotovala. Ale pak zvítězilo mé rozumnější já (nestává se to často) a řekla jsem si, že se té výzvě postavím. Že poprvé za svůj dospělý život odvážně vkročím do obchodu, proberu se hromadami příšerných kousků a najdu - no, dobře, alespoň zkusím najít - ucházející plavky. Pokud někdy absovujete podobný proces, zjistíte řadu věcí. Například...
Že už vám není dvanáct a že odteď budete mít vždycky problém s tím, že vám tady něco chybí a tamhle zase přebývá (ok, mně jenom přebývá, chybí mi leda sebevědomí na to, aby mi to bylo fuk).
Že nabídka plavek je otřesná, pokud za ně zrovna nechcete utratit tisícovku, což prostě nechcete, když se v nich třikrát vykoupete a pak se vám zas budou válet ve skříni pro takové ty coby kdyby případy.
Že zrcadla v kabinkách jsou prostě hrozně krutá a bezohledná stvoření, protože zatímco doma se to všechno tak nějak schová (a když ne, tak radši kolem toho zrcadla nechodíte, žejo!), tady máte pocit, že jste při pohledu do zrcadla jedna velká celulitida. Což nejste, samozřejmě!
Že kabinky nejsou žádné atomové kryty, které by vás uchránily před válečným atentátem, natož před zvědavým pohledem. Naopak to jsou dost podivně navržené kóje, jimž nejde pořádně zatáhnout závěs, mají mezi dveřmi centimetrovou škvíru nebo vám ty dveře sice sahají po hlavu, ale tomu dvoumetrovému chlápkovi, co jde kolem a náhodou loupne okem dovnitř, už prostě ne!
Že musíte být asi hrozný tlusťoch, když pod vaší velikostí existují ještě minimálně tři menší, přičemž tu nejmenší byste neoblékla, ani když vám bylo osm, tak kdo to jako nosí?!
Dlouho jsem s tím bojovala a nákup plavek bojkotovala. Ale pak zvítězilo mé rozumnější já (nestává se to často) a řekla jsem si, že se té výzvě postavím. Že poprvé za svůj dospělý život odvážně vkročím do obchodu, proberu se hromadami příšerných kousků a najdu - no, dobře, alespoň zkusím najít - ucházející plavky. Pokud někdy absovujete podobný proces, zjistíte řadu věcí. Například...
Že už vám není dvanáct a že odteď budete mít vždycky problém s tím, že vám tady něco chybí a tamhle zase přebývá (ok, mně jenom přebývá, chybí mi leda sebevědomí na to, aby mi to bylo fuk).
Že nabídka plavek je otřesná, pokud za ně zrovna nechcete utratit tisícovku, což prostě nechcete, když se v nich třikrát vykoupete a pak se vám zas budou válet ve skříni pro takové ty coby kdyby případy.
Že zrcadla v kabinkách jsou prostě hrozně krutá a bezohledná stvoření, protože zatímco doma se to všechno tak nějak schová (a když ne, tak radši kolem toho zrcadla nechodíte, žejo!), tady máte pocit, že jste při pohledu do zrcadla jedna velká celulitida. Což nejste, samozřejmě!
Že kabinky nejsou žádné atomové kryty, které by vás uchránily před válečným atentátem, natož před zvědavým pohledem. Naopak to jsou dost podivně navržené kóje, jimž nejde pořádně zatáhnout závěs, mají mezi dveřmi centimetrovou škvíru nebo vám ty dveře sice sahají po hlavu, ale tomu dvoumetrovému chlápkovi, co jde kolem a náhodou loupne okem dovnitř, už prostě ne!
Že musíte být asi hrozný tlusťoch, když pod vaší velikostí existují ještě minimálně tři menší, přičemž tu nejmenší byste neoblékla, ani když vám bylo osm, tak kdo to jako nosí?!
S kůží na trh = z ostudy kabát?
Vůbec nevím, jak to vzniklo. Teta mě už léta označuje za intelektuálku. Okolí si o mě myslí, že jsem chytrá. Kamarádi jsou přesvědčeni, že mám vytříbený filmový vkus. Nic z toho není tak docela pravda. Všechno jsou to zkreslené názory. Ale názory, které mě formují a ovlivňují natolik, že jen tak někomu nepřiznám, jak mě posledně nadchl béčkový, ne-li céčkový film a že bych mu z fleku dala pět hvězdiček.
Půlka z nás se sice holedbá, že máme názory ostatních bůhvíkde, pravda je však taková, že nám na mínění druhých ve větší či menší míře záleží. Všem. A těžko se ostatním přiznává, že ve skutečnosti vůbec nejsme tak dobří, jak si o nás myslí. Ono je prostě příjemnější být považován za chytrého než za hloupého (dosaďte jakékoliv protikladné vlastnosti).
Jenže mě poslední dobou přetvářka všeho druhu dost štve. Tak jsem si řekla, že bych mohla jít s pravdou ven. Odhalit své pravé já. Jít s kůží na trh. A další takové žvásty. Suďte mě, teď! A nebo se mi taky k něčemu přiznejte.
- Mám fakt ráda Grinche i první tři Piráty z Karibiku, Kmotr mě nebavil, Matrix stejně tak. A nikdy jsem neviděla Hvězdné války ani Schindlerův seznam.
- Občas otevřu Extra.cz. Obzvlášť Novotného články si přečtu s chutí (a nadhledem), protože ho jakýmsi zvráceným způsobem obdivuju.
- Mám kalhotky s krávou a taky s nápisem Only you (růžové!).
- Napoprvé jsem nepochopila spoustu filmů, které ostatní, minimálně průměrně inteligenčně vybavení lidé, pochopili hned.
- Sledovala jsem všechny VyVolené i Superstar. Děsím se, kdy začnou vysílat další, protože pak vždycky přepnu na automat, pro který neexistuje nic jiného než si to díl po dílu pustit.
- Mám půlku skříně plnou Bravíček a Top dívek asi z roku nula a nejsem schopná je vyhodit (ale pracuju na tom).
- Občas si pustím Davida Guettu, Avicii nebo Rihannu.
- V jisté době (a nebyl to pravěk, nýbrž má nejlepší léta na vysoké) jsem sledovala Ulici. Pravidelně. Každý díl. A ještě jsme to se spolubydlící, taky vysokoškolačkou, probíraly.
- Stále ještě mám v pokoji vánoční stromeček. Vločky v oknech mám od Vánoc 2013.
- Když se mě zeptáte, co vím o druhé světové válce, řeknu vám tak akorát 1939, 1945, Hitler, Židé, komory, Mein Kampf, Terezín. Nejsem na to hrdá, ale moje hlava prostě historická fakta odmítá uchovávat.
- Četla jsem všechny díly Stmívání. A bavilo mě to.
- Mám problém s pravopisem slov, kde jsou/nejsou za sebou dvě n, i několika dalšími češtinářskými zákeřnostmi.
Půlka z nás se sice holedbá, že máme názory ostatních bůhvíkde, pravda je však taková, že nám na mínění druhých ve větší či menší míře záleží. Všem. A těžko se ostatním přiznává, že ve skutečnosti vůbec nejsme tak dobří, jak si o nás myslí. Ono je prostě příjemnější být považován za chytrého než za hloupého (dosaďte jakékoliv protikladné vlastnosti).
Jenže mě poslední dobou přetvářka všeho druhu dost štve. Tak jsem si řekla, že bych mohla jít s pravdou ven. Odhalit své pravé já. Jít s kůží na trh. A další takové žvásty. Suďte mě, teď! A nebo se mi taky k něčemu přiznejte.
- Mám fakt ráda Grinche i první tři Piráty z Karibiku, Kmotr mě nebavil, Matrix stejně tak. A nikdy jsem neviděla Hvězdné války ani Schindlerův seznam.
- Občas otevřu Extra.cz. Obzvlášť Novotného články si přečtu s chutí (a nadhledem), protože ho jakýmsi zvráceným způsobem obdivuju.
- Mám kalhotky s krávou a taky s nápisem Only you (růžové!).
- Napoprvé jsem nepochopila spoustu filmů, které ostatní, minimálně průměrně inteligenčně vybavení lidé, pochopili hned.
- Sledovala jsem všechny VyVolené i Superstar. Děsím se, kdy začnou vysílat další, protože pak vždycky přepnu na automat, pro který neexistuje nic jiného než si to díl po dílu pustit.
- Mám půlku skříně plnou Bravíček a Top dívek asi z roku nula a nejsem schopná je vyhodit (ale pracuju na tom).
- Občas si pustím Davida Guettu, Avicii nebo Rihannu.
- V jisté době (a nebyl to pravěk, nýbrž má nejlepší léta na vysoké) jsem sledovala Ulici. Pravidelně. Každý díl. A ještě jsme to se spolubydlící, taky vysokoškolačkou, probíraly.
- Stále ještě mám v pokoji vánoční stromeček. Vločky v oknech mám od Vánoc 2013.
- Když se mě zeptáte, co vím o druhé světové válce, řeknu vám tak akorát 1939, 1945, Hitler, Židé, komory, Mein Kampf, Terezín. Nejsem na to hrdá, ale moje hlava prostě historická fakta odmítá uchovávat.
- Četla jsem všechny díly Stmívání. A bavilo mě to.
- Mám problém s pravopisem slov, kde jsou/nejsou za sebou dvě n, i několika dalšími češtinářskými zákeřnostmi.
Jak jsem se připravovala na svůj první půlmaraton
Možná víte, že jsem loni uběhla pětadvacet kilometrů. Letos jsem se rozhodla uběhnout půlmaraton. Je to o něco míň. Ale zase víc do kopce. A na mě moc brzo z jara. A kdovíco ještě.
Jak to celé bylo? Takhle... On už ten titulek je dost nesmysl. Protože já a příprava, to je jak nebe a dudy... i když to asi ne, protože v nebi podle mě musí být dudy, jinak by to nebylo nebe, žejo... Ale prostě něco na ten způsob.
No, každopádně necelý měsíc před závodem mi vševědoucí facebook nabídne článek 'Jak na svůj první půlmaraton', který samozřejmě otvírám. Hned první řádky mě dostanou: Svou účast v závodě jste jistě dobře promysleli a uzpůsobili jste jí svůj zimní trénink. Běhali jste co nejpravidelněji a jednou týdně jste si dopřáli delší běh. K zodpovědnému startu to stačí.
Takže popořádku. Účast jsem si promýšlela asi půl minuty. Zimní trénink je, prosím pěkně, co? Tomu, že jsem letos byla běhat dvakrát, lze říkat pravidelný trénink? A že jsem minulý týden s potížemi ufuněla pět kiláků, to je ten delší běh jednou týdně? Jestli jo, tak super, bude ze mě půlmaratonová královna!
Ale pokračujeme. Několik týdnů před závodem byste měli zdolat běh o vzdálenosti 18 kilometrů. Tak to leda ve snu. Stačí mi těch závodních jednadvacet, ještě poběžím dobrovolně osmnáct, ne?! Vrcholem mého snažení je, že si tři týdny před závodem jedu trasu projet na kole. Byla to chyba. Teď mám z toho bobky.
Dva týdny před startem už však dlouhé běhy opusťte. Díky! Teda... ne že bych s nějakými dlouhými běhy začala, ale o to raději je opustím, vážně. Deset dní před startem se oficiálně přihlašuju. Teď už se z toho nevykroutím.
Poslední týden před závodem uberte na kilometráži asi o třetinu až polovinu... Nooo, tak to asi ne. To bych se vrátila dřív, než bych vůbec vyběhla. Já se naopak hecuju a tři dny před závodem běžím zkusmo desítku. Navíc kopíruju část trasy a zkušebně si dávám ten nejhorší kopec, co nás čeká.
Ani den předem nezahálejte.Tak to bez obav. Den před závodem večeřím dort a zjišťuju, že závod se běží opačným směrem, než jsem si celou dobu myslela. Tudíž vůbec ne přes ten kopec, co jsem si byla předevčírem zkusit. Tak to bychom měli. Se zas jednou někam přihlásím...
Ale víte, co je boží? Že to samozřejmě uběhnu. A že to je docela fajn. I když jsem samozřejmě poslední. Ale hlavně - že je v cíli cukrárna. Závodům zdar!
Jak to celé bylo? Takhle... On už ten titulek je dost nesmysl. Protože já a příprava, to je jak nebe a dudy... i když to asi ne, protože v nebi podle mě musí být dudy, jinak by to nebylo nebe, žejo... Ale prostě něco na ten způsob.
No, každopádně necelý měsíc před závodem mi vševědoucí facebook nabídne článek 'Jak na svůj první půlmaraton', který samozřejmě otvírám. Hned první řádky mě dostanou: Svou účast v závodě jste jistě dobře promysleli a uzpůsobili jste jí svůj zimní trénink. Běhali jste co nejpravidelněji a jednou týdně jste si dopřáli delší běh. K zodpovědnému startu to stačí.
Takže popořádku. Účast jsem si promýšlela asi půl minuty. Zimní trénink je, prosím pěkně, co? Tomu, že jsem letos byla běhat dvakrát, lze říkat pravidelný trénink? A že jsem minulý týden s potížemi ufuněla pět kiláků, to je ten delší běh jednou týdně? Jestli jo, tak super, bude ze mě půlmaratonová královna!
Ale pokračujeme. Několik týdnů před závodem byste měli zdolat běh o vzdálenosti 18 kilometrů. Tak to leda ve snu. Stačí mi těch závodních jednadvacet, ještě poběžím dobrovolně osmnáct, ne?! Vrcholem mého snažení je, že si tři týdny před závodem jedu trasu projet na kole. Byla to chyba. Teď mám z toho bobky.
Dva týdny před startem už však dlouhé běhy opusťte. Díky! Teda... ne že bych s nějakými dlouhými běhy začala, ale o to raději je opustím, vážně. Deset dní před startem se oficiálně přihlašuju. Teď už se z toho nevykroutím.
Poslední týden před závodem uberte na kilometráži asi o třetinu až polovinu... Nooo, tak to asi ne. To bych se vrátila dřív, než bych vůbec vyběhla. Já se naopak hecuju a tři dny před závodem běžím zkusmo desítku. Navíc kopíruju část trasy a zkušebně si dávám ten nejhorší kopec, co nás čeká.
Ani den předem nezahálejte.Tak to bez obav. Den před závodem večeřím dort a zjišťuju, že závod se běží opačným směrem, než jsem si celou dobu myslela. Tudíž vůbec ne přes ten kopec, co jsem si byla předevčírem zkusit. Tak to bychom měli. Se zas jednou někam přihlásím...
Ale víte, co je boží? Že to samozřejmě uběhnu. A že to je docela fajn. I když jsem samozřejmě poslední. Ale hlavně - že je v cíli cukrárna. Závodům zdar!
Dosti se postí(m)
Že sama na sobě občas provádím různé experimenty, už jste si asi stihli všimnout. Ten nejnovější se znovu týkal jídla, i když vlastně vůbec ne. Rozhodla jsem se totiž, že si dám denní půst. Takže žádné jídlo, maximálně stoprocentní ovocné nebo zeleninové šťávičky.... prostě nádhera. Vulgar alert! Článek obsahuje sprosté slovo.
První úlek přichází už v noci na pondělí, když k vlastnímu překvapení zjišťuju, že už je po půlnoci. Aha, takže už jako jedeme. Ne, už si nedámdruhou... třetí... nebo kolikátou vlastně večeři. Sakra. Tak snad abych šla radši spát.
Hlad. To je první myšlenka, se kterou se ráno budím. Ale oproti Doprdele, pondělí! je to vlastně docela příjemná změna. Vítám i to, že mi odpadá povinnost připravovat a konzumovat snídani, takže rázem mám ráno o dvacet minut více času na to,něco udělat válet se v posteli.
Dopoledne je překvapivě bezproblémové, hlad moc nemám, sil mám naopak dost. První zatěžkávací zkouška ale přichází během oběda, kdy si děti ve školce pochutnávají na mé oblíbené voňavé polévce s kapáním. Paráda. Nemohla být prostě třeba čočková...
Odpoledne mě po příjezdu domů přepadá opravdický hlad. Tu mám chuť sáhnout po gumovém bonbonu, tu po mandli. Ale i zatemnělá mysl ví, že jedna mandle by mě nespasila a jenom by udělala velkou kaňku na mém dosud neposkvrněném dni. Hlava taky už bolí docela dost a pusu mám od všech těch ovocných šťáv jako cukrkandl.
S večerem se situace nelepší. Musím navíc strávit jistý čas v kuchyni. A to fakt v tomhle stavu nechceš. Hladově se rozhlížím kolem sebe, několikrát vracím zpět ruku nevědomky nataženou po kusu žvance a pozoruju svou čerstvou alergii na slovo jídlo. A ano. Především se zaměstnávám přemítáním nad tím, co všechnu do sebe po půlnoci naláduju.
0:01. Dilema. Vyskočit z postele a zatočit se vším jídlem, které doma najdu? Nebo se překonat nadvakrát a vydržet to až do rána? Nakonec vítězí střídmost a touha po rychlém spokojeném usnutí s aspoň trochu plným žaludkem. Spořádám půl krajíce chleba a spokojeně usínám. Spokojeně proto, že jsem to zvládla, ale hlavně proto, že se můžu ráno zase nasnídat. Jídlu zdar!
První úlek přichází už v noci na pondělí, když k vlastnímu překvapení zjišťuju, že už je po půlnoci. Aha, takže už jako jedeme. Ne, už si nedám
Hlad. To je první myšlenka, se kterou se ráno budím. Ale oproti Doprdele, pondělí! je to vlastně docela příjemná změna. Vítám i to, že mi odpadá povinnost připravovat a konzumovat snídani, takže rázem mám ráno o dvacet minut více času na to,
Dopoledne je překvapivě bezproblémové, hlad moc nemám, sil mám naopak dost. První zatěžkávací zkouška ale přichází během oběda, kdy si děti ve školce pochutnávají na mé oblíbené voňavé polévce s kapáním. Paráda. Nemohla být prostě třeba čočková...
Odpoledne mě po příjezdu domů přepadá opravdický hlad. Tu mám chuť sáhnout po gumovém bonbonu, tu po mandli. Ale i zatemnělá mysl ví, že jedna mandle by mě nespasila a jenom by udělala velkou kaňku na mém dosud neposkvrněném dni. Hlava taky už bolí docela dost a pusu mám od všech těch ovocných šťáv jako cukrkandl.
S večerem se situace nelepší. Musím navíc strávit jistý čas v kuchyni. A to fakt v tomhle stavu nechceš. Hladově se rozhlížím kolem sebe, několikrát vracím zpět ruku nevědomky nataženou po kusu žvance a pozoruju svou čerstvou alergii na slovo jídlo. A ano. Především se zaměstnávám přemítáním nad tím, co všechnu do sebe po půlnoci naláduju.
0:01. Dilema. Vyskočit z postele a zatočit se vším jídlem, které doma najdu? Nebo se překonat nadvakrát a vydržet to až do rána? Nakonec vítězí střídmost a touha po rychlém spokojeném usnutí s aspoň trochu plným žaludkem. Spořádám půl krajíce chleba a spokojeně usínám. Spokojeně proto, že jsem to zvládla, ale hlavně proto, že se můžu ráno zase nasnídat. Jídlu zdar!
Měsíc bez mobilu
V jistých dobách patřil můj mobil k největším fešákům ve své branži. Byl mezi průkopníky, kteří neměli skoro žádná tlačítka a kteří díky svému velkému displeji umožňovali sledovat videa bez obav, že si za pět minut podívané přivodíte jednu dipotrii navíc. Jenže ty doby rychle pominuly a můj fešák už vlastně nebyl vůbec fešák, navíc ani nebyl smart. Jak stárnul, stal se z něj takový můj otloukánek. Tu spadl na silnici, tu na dlaždičkách. A tak není divu, že ho tenhle život přestal bavit a rozhodl se s ním skoncovat. Nepovedlo se, ale bez následků nevyvázl. Přestal totiž chytat signál. Taková věc, která je pro telefon poměrně zásadní...
No, co už. Pár dní jsem vyvíjela mírnou snahu s tím něco udělat, ale pak jsem rezignovala. Vždyť mi stejně nikdo nevolá. A věčně nemám kredit. Tak co? Hlavně že můžu používat hodiny a budík. Víc vlastně nepotřebuju.
Ukázalo se, že jsem měla víceméně pravdu. Mně absence možnosti domlouvat se s kamarády za pochodu nevadila. Vadila ostatním. Já jsem si poměrně rychle zvykla na to, že co se řekne, to platí. Konečně jsem začala chodit trochu víc včas (rozuměj: neměla jsem větší zpoždění než patnáct minut). Neměnila jsem plány jen proto, že se mi v danou chvíli třeba víc chtělo víc domů než na kafe (ok, špatný příklad, nikdy se mi nechce nikam víc než na kafe). A plány nakonec neměnili ani kamarádi. To protože věděli, že neexistuje způsob, jak mi dát vědět. A ono je to občas vážně fajn.
Jenže jenom občas. To jsem takhle jedno pondělní ráno už skoro půl hodiny přešlapovala na zastávce a čekala na kolegyni, která mě vozí do práce. Pak jsem to vzdala, došla jsem do práce pěšky o tři čtvrtě hodiny později a kolegyně mě přivítala slovy: Přišla ti ta smska, že jo?
Ale to jsou jenom začátky. Postupně se všichni dozvědí, že mobil nemáte, a přestanou vám na něj psát. Jenže pak jsou tací, kteří nemají Facebook. A když jsou náhodou dvě kamarádky - jedna bez mobilu, druhá bez Facebooku - je společná komunikace už celkem kumšt. I to se dá nicméně zvládnout, tímto děkujeme vymoženosti jménem e-mail.
Jsou však věci, které se zvládnout fakt nedají. Ne v době, kdy každý předpokládá, že máte mobilní telefon. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem potřebovala někam poslat peníze, přihlásila se do internetového bankovnictví, zadala všechny potřebné údaje a... měla jsem transakci potvrdit zadáním kódu, který mi právě (ne)přišel smskou. Ale já se nedám, nehodím mobil (i když skoro nefunguje) do žita. Tenhle boj totiž zdaleka ještě nekončí.
No, co už. Pár dní jsem vyvíjela mírnou snahu s tím něco udělat, ale pak jsem rezignovala. Vždyť mi stejně nikdo nevolá. A věčně nemám kredit. Tak co? Hlavně že můžu používat hodiny a budík. Víc vlastně nepotřebuju.
Ukázalo se, že jsem měla víceméně pravdu. Mně absence možnosti domlouvat se s kamarády za pochodu nevadila. Vadila ostatním. Já jsem si poměrně rychle zvykla na to, že co se řekne, to platí. Konečně jsem začala chodit trochu víc včas (rozuměj: neměla jsem větší zpoždění než patnáct minut). Neměnila jsem plány jen proto, že se mi v danou chvíli třeba víc chtělo víc domů než na kafe (ok, špatný příklad, nikdy se mi nechce nikam víc než na kafe). A plány nakonec neměnili ani kamarádi. To protože věděli, že neexistuje způsob, jak mi dát vědět. A ono je to občas vážně fajn.
Jenže jenom občas. To jsem takhle jedno pondělní ráno už skoro půl hodiny přešlapovala na zastávce a čekala na kolegyni, která mě vozí do práce. Pak jsem to vzdala, došla jsem do práce pěšky o tři čtvrtě hodiny později a kolegyně mě přivítala slovy: Přišla ti ta smska, že jo?
Ale to jsou jenom začátky. Postupně se všichni dozvědí, že mobil nemáte, a přestanou vám na něj psát. Jenže pak jsou tací, kteří nemají Facebook. A když jsou náhodou dvě kamarádky - jedna bez mobilu, druhá bez Facebooku - je společná komunikace už celkem kumšt. I to se dá nicméně zvládnout, tímto děkujeme vymoženosti jménem e-mail.
Jsou však věci, které se zvládnout fakt nedají. Ne v době, kdy každý předpokládá, že máte mobilní telefon. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem potřebovala někam poslat peníze, přihlásila se do internetového bankovnictví, zadala všechny potřebné údaje a... měla jsem transakci potvrdit zadáním kódu, který mi právě (ne)přišel smskou. Ale já se nedám, nehodím mobil (i když skoro nefunguje) do žita. Tenhle boj totiž zdaleka ještě nekončí.
Co chci zvládnout, než mi bude pětadvacet
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že v pětadvaceti už budu mít muže, dost možná i manžela. Asi budu magistra nebo na ni budu studovat, zřejmě budu mít i super práci. Budu bydlet ve vlastním bytě, spíš domě, a rozhodně budu finančně nezávislá. Budu toho spoustu umět, vědět a znát. Tak určitě.
Teď, když mám tu pětadvacítku na dohled, už vím, že většina z těch věcí nevyjde. Bohužel, bohudík? Čert to vem. Je to, jak to je, a jinak to pro tuhle chvíli nebude (slečna je filozofka!). Ani do těch pětadvaceti už se nejspíš žádný zázrak nestane. Ale je pár věcí, které bych do té doby stihnout mohla. Mám na ně přesně 365 dní. Tak do toho!
Uvařit knedlo vepřo zelo. Jsem bídná kuchařka. A nejdřív bych se měla asi naučit aspoň těstoviny al dente nebo vývar. Ale to já ne. Já musím hned mít touhu zavřít se do kuchyně na půl dne a vytvořit tenhle zázrak.
Přestat sladit kafe. Respektive kafe. Ono totiž to latté, co běžně piju, je spíš takový kakajíčko. A kdo to kdy viděl, sladit si kakao?
Koupit si rtěnku, která vydrží aspoň dvě hodiny. Takhle - není až tak otravné si každých patnáct minut malovat novou pusu. Ale hledat furt dokola rtěnku v nekonečném prostoru mojí tašky, též známé jako černá díra? To už dá zabrat.
Zahrát si Panenku na plese. Protože to je nejlepší hra na světě, neasi.
Uběhnout půlmaraton. Když řeknete, že jste uběhli 25 kiláků, je to fajn. Když řeknete, že jste zaběhli půlmaraton, každému spadne brada. Zní to totiž víc profi a půlka lidí navíc neví, jak je to vlastně dlouhé.
Vyhodit děravé punčochy. A stará Bravíčka. A plakáty z nich. A další věci, které jsou samozřejmě hrozně užitečné, ale možnost projít ve vlastním pokoji mezi vším tím bordelem aspoň od dveří k posteli taky není k zahození.
Dát si nohu za hlavu. Jako by tady těch nesmyslů nebylo dost.
Teď, když mám tu pětadvacítku na dohled, už vím, že většina z těch věcí nevyjde. Bohužel, bohudík? Čert to vem. Je to, jak to je, a jinak to pro tuhle chvíli nebude (slečna je filozofka!). Ani do těch pětadvaceti už se nejspíš žádný zázrak nestane. Ale je pár věcí, které bych do té doby stihnout mohla. Mám na ně přesně 365 dní. Tak do toho!
Uvařit knedlo vepřo zelo. Jsem bídná kuchařka. A nejdřív bych se měla asi naučit aspoň těstoviny al dente nebo vývar. Ale to já ne. Já musím hned mít touhu zavřít se do kuchyně na půl dne a vytvořit tenhle zázrak.
Přestat sladit kafe. Respektive kafe. Ono totiž to latté, co běžně piju, je spíš takový kakajíčko. A kdo to kdy viděl, sladit si kakao?
Koupit si rtěnku, která vydrží aspoň dvě hodiny. Takhle - není až tak otravné si každých patnáct minut malovat novou pusu. Ale hledat furt dokola rtěnku v nekonečném prostoru mojí tašky, též známé jako černá díra? To už dá zabrat.
Zahrát si Panenku na plese. Protože to je nejlepší hra na světě, neasi.
Uběhnout půlmaraton. Když řeknete, že jste uběhli 25 kiláků, je to fajn. Když řeknete, že jste zaběhli půlmaraton, každému spadne brada. Zní to totiž víc profi a půlka lidí navíc neví, jak je to vlastně dlouhé.
Vyhodit děravé punčochy. A stará Bravíčka. A plakáty z nich. A další věci, které jsou samozřejmě hrozně užitečné, ale možnost projít ve vlastním pokoji mezi vším tím bordelem aspoň od dveří k posteli taky není k zahození.
Dát si nohu za hlavu. Jako by tady těch nesmyslů nebylo dost.
Vegetariánem na zkoušku
Občas mívám trochu šílené nápady. Jeden takový týkající se jídla mě napadl na letošní rok. Jestli k němu dojde, zatím ještě pro svou lenost nevím, vím ale, že jsem si do předsevzetí napsala, že zkusím být měsíc vegetariánem a měsíc veganem, takže aspoň to dát musím. Původně jsem chtěla začít od podlahy s veganstvím, ať to mám hned po prvním měsíci v roce za sebou. Jenže pak mi došlo, že bych za celý leden nemohla na kafe a udělalo se mi slabo. Nový rok jsem proto začla jen bez masa.
Měla jsem za to, že to nebude tak těžké. Maso si sem tam dám, ale doby, kdy jsem se neobešla bez šunky k svačině a kuřecího k obědu, jsou fuč. Přesto během onoho měsíce zjišťuju, že až taková sranda to nebude.
První potíž přichází symbolicky hned první den. Vstávám po silvestrovské noci, obhlížím stůl se zbytky jídla a mlsně zaostřím na kamarádčiny řízečky. Hned poté, co mi hlavou projede představa, jaká to bude dobrota, si uvědomím, že nebude nic. Dnes ani následujících třicet dní.
Odpoledne obtíže pokračují. Jedeme k babičce na slavnostní oběd. Svíčková. Tu nejím, takže bez problému. Babička mi místo toho nabízí... řízek! Přes celý talíř, s pořádnou dávkou strouhanky, prostě poctivý schnitzel á la babička. Odmítám ho stejně jako vegetariánskou variantu v podobě talíře plného brambor. A přestože babičce všechno vysvětluju, pár minut nato mi nabízí znova svíčkovou s tím, že je fakt moc dobrá. A libová! Ty babičky...
O pár dní později si užíváme si pokoncertní raut a já do sebe házím jednu jednohubku za druhou. Ke kamarádce na tácek si odkládám minipáreček v listovém těstu a když se později znovu v davu najdeme, leží na jejím tácku už jen on, takže ho automaticky chytám do ruky, vedu k puse a... Sakra! Jsem přece vegetarián, dochází mi v poslední vteřině a dobrotu s lítostí v očích (nebo je to hlad?) vracím zpět.
Další afterparty, další komplikace. Všude samý chlebíček se šunkou a já začínám mít obavy, že z těch prohýbajících se stolů neochutnám vůbec nic. Zachraňuje mě ale svým občerstvením kovaná vegetariánka. Přesto přešlápnu. To když naslepo sáhnu do balíčku TUCek, do jedné kousku a k vlastnímu zděšení cítím něco jiného než pouhou sůl. Chmatám po celém balení, čtu název a zvědavě zkoumám složení. Bohužel. K mému vlastnímu překvapení slaninové TUC opravdu nějakou tu miliontinu slaniny někdy potkaly. Můj první hřích je na světě. A ani to nestálo za to.
Zajímalo by mě, jak dlouho to trvá vegetariánům od chvíle, kdy si řeknou, že jsou vegetariáni, do chvíle, než si zvyknou, že jsou vegetariáni (lízo pro toho, kdo tu větu pochopil napoprvé!). Já si ještě v půlce třetího bezmasého týdne málem kousnu nejdřív do utopence a pak do klobásy. Masožravec ve mně má stále hlavní slovo.
Po zbytek měsíce bojuju bez větších problémů. Maso mi nechybí, když zrovna v ledničce nehledám, co si šoupnout na chleba, a nemrkne na mě šťavnatá šunčička. Ale přiznám vám to. Když jsem přišla v noci na prvního února vyhládlá domů, nacpala jsem si pusu salámem. Fuj.
Měla jsem za to, že to nebude tak těžké. Maso si sem tam dám, ale doby, kdy jsem se neobešla bez šunky k svačině a kuřecího k obědu, jsou fuč. Přesto během onoho měsíce zjišťuju, že až taková sranda to nebude.
Odpoledne obtíže pokračují. Jedeme k babičce na slavnostní oběd. Svíčková. Tu nejím, takže bez problému. Babička mi místo toho nabízí... řízek! Přes celý talíř, s pořádnou dávkou strouhanky, prostě poctivý schnitzel á la babička. Odmítám ho stejně jako vegetariánskou variantu v podobě talíře plného brambor. A přestože babičce všechno vysvětluju, pár minut nato mi nabízí znova svíčkovou s tím, že je fakt moc dobrá. A libová! Ty babičky...
O pár dní později si užíváme si pokoncertní raut a já do sebe házím jednu jednohubku za druhou. Ke kamarádce na tácek si odkládám minipáreček v listovém těstu a když se později znovu v davu najdeme, leží na jejím tácku už jen on, takže ho automaticky chytám do ruky, vedu k puse a... Sakra! Jsem přece vegetarián, dochází mi v poslední vteřině a dobrotu s lítostí v očích (nebo je to hlad?) vracím zpět.
Další afterparty, další komplikace. Všude samý chlebíček se šunkou a já začínám mít obavy, že z těch prohýbajících se stolů neochutnám vůbec nic. Zachraňuje mě ale svým občerstvením kovaná vegetariánka. Přesto přešlápnu. To když naslepo sáhnu do balíčku TUCek, do jedné kousku a k vlastnímu zděšení cítím něco jiného než pouhou sůl. Chmatám po celém balení, čtu název a zvědavě zkoumám složení. Bohužel. K mému vlastnímu překvapení slaninové TUC opravdu nějakou tu miliontinu slaniny někdy potkaly. Můj první hřích je na světě. A ani to nestálo za to.
Zajímalo by mě, jak dlouho to trvá vegetariánům od chvíle, kdy si řeknou, že jsou vegetariáni, do chvíle, než si zvyknou, že jsou vegetariáni (lízo pro toho, kdo tu větu pochopil napoprvé!). Já si ještě v půlce třetího bezmasého týdne málem kousnu nejdřív do utopence a pak do klobásy. Masožravec ve mně má stále hlavní slovo.
Po zbytek měsíce bojuju bez větších problémů. Maso mi nechybí, když zrovna v ledničce nehledám, co si šoupnout na chleba, a nemrkne na mě šťavnatá šunčička. Ale přiznám vám to. Když jsem přišla v noci na prvního února vyhládlá domů, nacpala jsem si pusu salámem. Fuj.
Dopis mému třicetiletému Já
Dopisy v dnešní době moc nefrčí. Vlastně ono ani obyčejné psaní růčo nefrčí, natož popsat několik stránek, šoupnout je do obálky, nalepit známku, dojít ke schránce... Nadlidský výkon! A protože mě to štve, rozhodla jsem se probudit dopisy, aspoň u sebe, znovu k životu. Aby to bylo na tuty a abych na to klasicky do dalšího dne nezapomněla, rovnou jsem si to dala na seznam svých předsevzetí.
Podobná předsevzetí jsem zplácala už před rokem a i tenkrát se jedno týkalo dopisu. Dopisu, který nepotřebuje známku ani jméno adresáta (takže rádoby mač ízijr). Dopisu, který člověk adresuje sám sobě. Jen ho smí otevřít až za pár let.
Já se rozhodla napsat si jakožto třicítce (What a surprise! Obzvlášť pokud čtete titulky). Ne, rozhodně vám tady teď nezprostředkuju, CO jsem si napsala. Ale můžu zprostředkovat své nadšení z celého toho procesu. Jasně, opomeňme, že je to krapet schizofrenní a že jsem během psaní zmateně střídala první osobu mezi nás dvě - tedy moje současné a moje třicetileté já. (Ehm, opravdu mluvím o sobě jako o nás dvou? A že prý jen krapet schizofrenní?).
No, ale jinak je to fakt super. Tak super, že si poprvé v životě přeju, aby už mi bylo třicet (podruhé to bude, hádám, zhruba v jednatřiceti). A vlastně myslím, že ta třicítka bude i díky tomu snesitelnější. Mám vrásčitý obličej, povislý prsa a vůbec už jsem jednou nohou v hrobě. Ale mám tu přece ten super dopis, co jsem si napsala před šesti lety! No, není život bezva?
Jasně, že život je bezva. A pro případ, že bych to během těch let stihla zapomenout, bude tu po ruce mé mladší já, které mi na tom kusu papíru připomene, že život by měl být bezva vždycky. Teď budu jen doufat, že se během své cesty stihnu co nejdřív naučit uklízet, protože jinak ten dopis zaboha nenajdu. Ani do čtyřiceti.
Podobná předsevzetí jsem zplácala už před rokem a i tenkrát se jedno týkalo dopisu. Dopisu, který nepotřebuje známku ani jméno adresáta (takže rádoby mač ízijr). Dopisu, který člověk adresuje sám sobě. Jen ho smí otevřít až za pár let.
Já se rozhodla napsat si jakožto třicítce (What a surprise! Obzvlášť pokud čtete titulky). Ne, rozhodně vám tady teď nezprostředkuju, CO jsem si napsala. Ale můžu zprostředkovat své nadšení z celého toho procesu. Jasně, opomeňme, že je to krapet schizofrenní a že jsem během psaní zmateně střídala první osobu mezi nás dvě - tedy moje současné a moje třicetileté já. (Ehm, opravdu mluvím o sobě jako o nás dvou? A že prý jen krapet schizofrenní?).
No, ale jinak je to fakt super. Tak super, že si poprvé v životě přeju, aby už mi bylo třicet (podruhé to bude, hádám, zhruba v jednatřiceti). A vlastně myslím, že ta třicítka bude i díky tomu snesitelnější. Mám vrásčitý obličej, povislý prsa a vůbec už jsem jednou nohou v hrobě. Ale mám tu přece ten super dopis, co jsem si napsala před šesti lety! No, není život bezva?
Jasně, že život je bezva. A pro případ, že bych to během těch let stihla zapomenout, bude tu po ruce mé mladší já, které mi na tom kusu papíru připomene, že život by měl být bezva vždycky. Teď budu jen doufat, že se během své cesty stihnu co nejdřív naučit uklízet, protože jinak ten dopis zaboha nenajdu. Ani do čtyřiceti.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)