Dosti se postí(m)

Že sama na sobě občas provádím různé experimenty, už jste si asi stihli všimnout. Ten nejnovější se znovu týkal jídla, i když vlastně vůbec ne. Rozhodla jsem se totiž, že si dám denní půst. Takže žádné jídlo, maximálně stoprocentní ovocné nebo zeleninové šťávičky.... prostě nádhera. Vulgar alert! Článek obsahuje sprosté slovo.

První úlek přichází už v noci na pondělí, když k vlastnímu překvapení zjišťuju, že už je po půlnoci. Aha, takže už jako jedeme. Ne, už si nedám druhou... třetí... nebo kolikátou vlastně večeři. Sakra. Tak snad abych šla radši spát.

Hlad. To je první myšlenka, se kterou se ráno budím. Ale oproti Doprdele, pondělí! je to vlastně docela příjemná změna. Vítám i to, že mi odpadá povinnost připravovat a konzumovat snídani, takže rázem mám ráno o dvacet minut více času na to, něco udělat válet se v posteli.

Dopoledne je překvapivě bezproblémové, hlad moc nemám, sil mám naopak dost. První zatěžkávací zkouška ale přichází během oběda, kdy si děti ve školce pochutnávají na mé oblíbené voňavé polévce s kapáním. Paráda. Nemohla být prostě třeba čočková...

Odpoledne mě po příjezdu domů přepadá opravdický hlad. Tu mám chuť sáhnout po gumovém bonbonu, tu po mandli. Ale i zatemnělá mysl ví, že jedna mandle by mě nespasila a jenom by udělala velkou kaňku na mém dosud neposkvrněném dni. Hlava taky už bolí docela dost a pusu mám od všech těch ovocných šťáv jako cukrkandl.

S večerem se situace nelepší. Musím navíc strávit jistý čas v kuchyni. A to fakt v tomhle stavu nechceš. Hladově se rozhlížím kolem sebe, několikrát vracím zpět ruku nevědomky nataženou po kusu žvance a pozoruju svou čerstvou alergii na slovo jídlo. A ano. Především se zaměstnávám přemítáním nad tím, co všechnu do sebe po půlnoci naláduju.

0:01. Dilema. Vyskočit z postele a zatočit se vším jídlem, které doma najdu? Nebo se překonat nadvakrát a vydržet to až do rána? Nakonec vítězí střídmost a touha po rychlém spokojeném usnutí s aspoň trochu plným žaludkem. Spořádám půl krajíce chleba a spokojeně usínám. Spokojeně proto, že jsem to zvládla, ale hlavně proto, že se můžu ráno zase nasnídat. Jídlu zdar!

Detoxikační peklo

Občas mívám fakt telecí nápady. Jako nedávno,když jsem se rozhodla pustit do jarního detoxu. Od začátku jsem věděla, že v mém podání nemůže detox znamenat nic radikálního a dlouhého. Rozhodně ne za běžného provozu. Jednoduše bych nedokázala žít jen o ovocných nebo zeleninových šťávách a při tom chodit do práce, psát bakalářku, chodit běhat a nevrhat na všechny kolem nenávistné pohledy. A tak jsem si vytvořila vlastní pravidla.

0. den - Příprava je důležitá, v tomhle případě především ta psychická. Klid v duši mám, a tak vyrážím na lov potravy. A dělám asi nejzdravější nákup v životě. Tři čtvrtě kila brambor, pět rajčat, lilek, tři mrkve, květák, paprika. Platím 105 korun. Nejdřív se mi trochu protočí panenky, protože mám takovou hloupu zásadu (respektive mám jich víc, ale tohle je jedna z nich) nenakupovat nad stovku. Pak mi ale dojde, že mám v košíku základ jídla na celý týden. To by šlo. Večer jdu ještě do oblíbené kavárny, kde se ve společnosti skvělého lattéčka se slzou v oku na týden loučím s pocitem plného žaludku. I miss you already.

1. den - Neumřela jsem, neomdlela jsem, nezvracela jsem. Tak jsem dnes ráno modifikovala Caesarův citát po mém prvním letošním joggingu. I naše úspěchy mi přijdou srovnatelné. S opojným pocitem si užívám přípravu snídaně, její pojídání zvláště. První kámen úrazu přichází až s obědem a mým pokusem o vytvoření porkmu ze šmakouna, ideálně poživatelného. No, už jsem předvedla i lepší kulinářské výkony. Po jídle navíc nepociťuju žádné uspokojení a mám nutkavou potřebu se dorazit něčím sladkým. Sahám po třech mandlích. Je to podobné jako snaha nakrmit tygra Pribináčkem. Tohle bude ještě těžkých sedm dní.