Vše, co potřebuji znát, jsem se naučila v mateřské školce... Ve čtyřiadvaceti.

Práce ve školce je všelijaká. Náročná, vyčerpávající, únavná, mnohdy nevděčná. Ale je taky úžasně pestrá, zábavná, hrozně inspirativní, akční, plná radosti a člověk se v ní toho může spoustu naučit.


Že kouzelných slovíček není nikdy dost. A každé prosím a děkuju má svůj smysl.

Že k dorozumění nepotřebujete perfektní řeč, hlavní je touha se pochopit.

Že všechno jídlo na talíři bychom měli aspoň ochutnat.

Že když potřebujeme pomoc, stačí si o ni někomu říct.

Že po obědě by se mělo odpočívat.

Že neexistuje špatné počasí, v němž by se nedalo jít na procházku.

Že náplast s dinosaury dokáže zahojit jakoukoliv ránu.

Že po bonbonech se kazí zuby.

Že nepořádek si po sobě každý musí uklidit.

Že čas je relativní.

Že hrnek bylinkového čaje ještě nikdy nikoho nezabil. (Tyjo, doufám.)

Že Proč? není nikdy hloupá otázka.

Že jedno zaškobrnutí opravdové přátelství netrhá.

Že můžete být, kýmkoliv chcete, a že svět nabízí nekonečně mnoho možností.

Že před jídlem si myjeme ruce, po něm hlavně pusy.

Že Elsa je nejvíc.

Že vždycky je důvod k úsměvu. A je fuk, jestli jste si před chvilkou odřeli koleno nebo vám někdo sebral hračku.

Nedělejte, co vás neba! Fakt.

Ójé. Pointu celého textu prozradit hned v titulku, to by mě pisálci hnali. Ale to je fuk. Komu stačí pointa, dál číst nemusí. Kdo chce navrch příběh, tady ho má: Bylo nejspíš jaro, rok 2011, já žila v Anglii a rozhodla se chodit běhat. Už ani nevím proč. První pokus, před kterým jsem si řekla Nebudu to přehánět, dám si jen takovou lehkou půlhodinku, skončil asi po patnácti minutách, kdy jsem měla pocit, že se pozvracím a omdlím najednou.

Nestalo se naštěstí ani jedno z toho a já postupně začala  běhat. Což byla vlastně dost sranda, protože já byla vždycky jsem antisportovec a běhání mě nikdy nebralo. (Velmi výmluvné je tvrzení mého bývalého spolužáka, který prohlašuje, že vidět mě při osmistovce o tělocviku doběhnout do cíle mezi prvními patří k jeho nejsilnějším sportovním zážitkům v životě.) Ani teď to nebyly žádné zázračné výkony, ale o to mi ani nikdy nešlo (aneb Běháte pomalu? Pak tvrďte, že běháte hlavně pro radost!)

No a tak se prostě nějak stalo, že jsem běhala. Celé jaro a léto v Anglii a pak i doma. A další rok zase. Začalo jaro, ptáci přilétli z teplých krajin, muži nadšeně komentovali návrat žen k minisukním a já začala běhat. Už to prostě k mému životu patřilo. Až do letoška.

Začátkem sezóny jsem si dala lehký trénink na půlmaraton, pak ho zaběhla a bylo to super. Nic potom už ne. Závod na pětadvacet kilometrů byly snad nejnudnější tři hodiny v mém životě (konkurenceschopné jsou jen hodiny chemie na gymplu, těch ale naštěstí nikdy nebylo tolik v řadě). I prázdninový běh po krásné stezce podél Lipna byl otrava. Bůhvíproč mě běhání přestalo těšit a dělat mi to dobře. A tak jsem ze dne na den přestala.

A víte co? Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Všichni pořád frfňáme, jak nemáme čas na to či ono, a přitom pak hromadu toho drahocenného času, který nám proplouvá mezi prsty, vyplýtváme na nesmysly. Na věci, které nás nebaví. Na věci, které neděláme rádi. Na věci, které nám nic nepřinášejí. Ale na věci, o nichž máme z nějakého důvodu pocit, že bychom je měli dělat. Neměli.

To že baví a naplňují někoho jiného, neznamená, že si je budeme užívat i my. Kolikrát se přistihnu, jak si nad něčí fotkou z ranního běhnu povzdechnu a pomyslím si Já bych chtěla taky!. Ale přitom vím, že takhle je to teď pro mě správně. Že najdu třiatřicet lepších věcí (minimálně!), jak strávit půl hodiny než běháním, při kterém si ani minutu neužiju. A je fuk, že sledováním seriálu, spánkem nebo zíráním do zdi nezhubnu ani si při tom nepořídím cool fotku na Instagram. Hlavní je, že mě to bude bavit. Protože nevím jak vy, ale já nechci žít život, který mě bude otravovat.

Proč je léto boží... a proč ne

Léto má obrovskou fanouškovskou základnu. Všechny ty, kteří během zimy vyhlížejí teplé dny, plánují dovolenou a vzpomínají u prosluněných fotek. Není divu. Léto umít být skvělé a je snadné si ho zamilovat. Ale podobně snadné je mít ho už od začátku července plné zuby.

Zachumlaní do svetrů a nekonečných šál mudrujete, aby už konečně bylo léto a teplo. Protože je super, pohodlné a super pohodlné moct nosit jen trika, šorty, šatičky,... A pak je teda léto a je třicet stupňů a vy musíte do práce a větráky nepomáhají a vy máte celé to triko durch a jen si tak sníte, jak by to bylo skvělé, kdyby se už zase trochu ochladilo.

Léto znamená zpravidla dovolenou. Konečně čas zaslouženého odpočinku a nových zážitků, na což se těšíte celý rok... Pak teda konečně jedete, než se nadějete, tak to skončí, utratíte tam všechny peníze a se spálenými zády jste vmžiku zase doma a před vámi vidina dalších jedenapadesáti týdnů v práci. Paráda.

V létě dozrává spousta ovoce, což je super, protože konečně nemusíte jíst jen jablka a banány... Pak se vám najednou doma zjeví deset kilo jahod a vy nevíte, jestli z nich dřív péct koláče, dělat džemy nebo vařit knedlíky. A když je konečně všechny zpracujete, na týden si od nich odpočinete a dostanete na ně zase chuť, zjistíte, že už mají po sezóně.

Léto znamená teplo, teplo znamená koupání. Na koupalištích, v bazénech, v jezerech a řekách, zkrátka kdekoliv, kde si zamanete... Jenže pak si v červnu stoupnete v plavkách před zrcadlo a říkáte si, jak by bylo super, kdyby byla teprve zima a vy jste s tou celulitidou a madly lásky, které se vám zničehonic objevily, mohli (no, přiznejme si, že spíš mohly) ještě něco udělat.

Taky si v létě rádi dáváte zmrzku nebo nanuk? Kdo by ne. Je to skvělé ochlazení a tak nějak to dokresluje celou letní pohodu... Pak si pro toho nanuka teda dojdete a zjistíte, že vůbec nechutná tak dobře, jako když jste byli děti, a když už si dáte nějakou fakt dobrou zmrzku, v půlce jedení už nemůžete, ale je vám líto to vyhodit, tak je vám pak holt po zbytek dne blbě, no.

Proč je super pracovat ve školce

Za možnost pracovat ve školce jsem byla od samého začátku vděčná a jen tak mě to nepřejde. Mám k tomu hromadu důvodů. Některé jsou racionální a jiné, jak už to u mě bývá, ne tak docela. Tu jsou!

Zažijete dinosauří masáž, zúčastníte se souboje o nevěstu, v němž jste hlavní trofej, a vyslechnete si nespočet absurdních rozhovorů. Tohle vám prostě jiná práce nedá.

Vždycky máte co dát do vázy, protože děti vám neustále budou trhat kytičky pro radost. A kdybyste se rozhodli udělat si na zahradě rybník a chtěli ho obsypat hromadou kamenů, stačí si prohrabat kapsy u všech mikin a bund a máte nasbíráno.

Objevíte v sobě studnici trpělivosti. Aspoň pokud ji máte. Protože hrát si dennodenně na kolovrátek bez ní prostě nelze.

Máte přístup k té nejlepší stravě. A kdyby vám přišlo, že je jídelníček plný luštěnin, zeleniny a ovoce až moc vyvážený, bonbony za odměnu to jistí.

Zjistíte, že dětská práce je vážně k nezaplacení. Děti vám nadšeně udělají masáž stejně jako vám cokoliv přinesou, když si zrovna budete na deset kroků připadat příliš unavení.

Nepřiberete. I kdybyste tu ukázkovou stravu, v níž se omáčkami moc nešetří, jedli za dva, naběháte se kolem dětí tolik, že si pneumatiku domů fakt nepovezete.

Můžete v práci spát. Oficiálně. A ještě vám za to platí. Kdo to má?

Nebudete si tahat práci domů. No vážně, kdo by si po celém dni s dětmi ještě přivezl nějakého toho pidižvíka domů, do místa svatého klidu bez dětského kvílení? Možná tak králíček sebevrah.

Hovno už s vámi nehne. Vážně. Utřete tolik zesr... pokaděných zadků, že už budete vůči smradu imunní a kamarádky, se zacpaným nosem přebalující vlastní prvorozené potomstvo, vám budou moct jen závidět.

V žádné jiné práci neposbíráte za den tolik úsměvů, objetí a upřímnosti. Tečka.

Proč je dětský svět tak skvělé místo

Děti jsou kouzelníci. Umějí člověka stejně dobře vyčerpat jako nabít energií. Užívám si současné období, kdy mě děti obklopují a já můžu být jejich žákem a inspirovat se jimi. Už dlouho vnímám, že bychom ve svých dospělých životech měli být mnohem více dětmi. Ze spousty důvodů. Ale protože serióznost zde nemá své místo, přelaďuji se na převážně nevážně a chrlím pár z nich, které si až tak k srdci brát nemusíte.

Protože věk je jenom číslo. A navíc číslo, na které vám stačí prsty u rukou. Je to tak malé číslo, že se děti dokonce chlubí, že jim jsou už čtyži a půl! Narozeniny patří mezi nejlepší dny v roce a jsou jasným signálem k oslavě - být o rok starší a moct se na kamarády ze školky vytahovat je přece super!

Protože vztahy jsou ta nejjednodušší věc na světě. Navazují se tak, že se jeden z dvojice holčička-chlapeček zeptá: Budem spolu chodit? a druhý odpoví: Tak jo. Mnohdy tomu předchází nebo po tom následuje romantická půlvteřinová pusa na záchodcích. Zároveň máte ve věku pěti let domluvené aspoň tři kluky, se kterými se oženíte. To už se vám jen stěží poštěstí.

Protože počty jsou hračka. Většinu věcí lze spočítat na prstech. Když prsty dojdou, jednoduše se přestane počítat, případně se pokračuje stylem jedenáct, sedmnáct, třicetpatnáct,... Nějakého výsledku se doberete vždycky.

Protože je všechno možné. Hromada písku je malinový dort, rozbitý telefon vás spojí s celým vesmírem a koberec se umí ve vteřině proměnit ve žhavou lávu. Když my, dospěláci, získáme dojem, že těm pravidlům rozumíme, a chceme se stát součástí hry, často nás děti uzemní, že to je jenom jako. Někdy si pak ještě demonstrativně zaťukají na čelo nebo zakoulejí očima, aby daly jasně najevo, co si o tom myslí. Dospěláci jsou nemožní.

Jsme. Hlavně když zapomeneme, jak super je být dětmi. Nemusíme si hned nechat od rodičů utírat zadky, stačí přidat trochu víc upřímnosti, fantazie a čisté radosti ze života. Nebo na dotaz Kolik ti je? prostě odpovědět dvacet sedm a tři čtvrtě.

Desatero pro lepší den

Jsou dny, které jsou odsouzeny k tomu, nebýt dobré. Den, kdy máte dvanáctku v práci a poté ještě musíte doma zpacifikovat hromadu špinavého prádla, která vám přerůstá přes hlavu (doslova). Den, kdy na vás skočí vir a vy milujete svou postel víc než kdy dřív. Den, kdy už fakt nemůžete nic odkládat a pokračovat v týdenní prokrastinaci, ale musíte konečně dodělat všechny ty resty.

Jenže bohužel i tyhle dny se počítají. Neexistuje nikdo, kdo by je zpětně z našich životů odečetl a vrátil nám je zpátky. Proto je v našem vlastním zájmu si i takové dny užít, alespoň v rámci možností. Já mám na to těhlech deset fíglů. Doporučuju opakovat každý den, dokud to nebude samozřejmost.

1. Vy a jen vy
I v tom nejnabitějším dni byste si měli najít pár minut sami pro sebe. Chviličku na to, být sami sebou, být člověkem a ne strojem zpracovávajícím jednu povinnost za druhou. I kdyby to měla být jen pětiminutovka na záchodě. Dopřejte si ji. Má to smysl. (Třiďte odpad.)

2. Od ucha k uchu
Úsměv je dobrý sluha, ale... žádné ale. U mě úsměv funguje skvěle oboustranně. Usmívám se automaticky, když dělám něco, co mě baví. Ale i když dělám něco, co mě tak úplně netankuje, a snažím se přitom o úsměv, hned je ta činnost o poznání příjemnější.

3. Čas radosti
Udělejte sami sobě radost nebo si ji nechte udělat. Objednejte si na závěr náročného dne konečně to vysněné tričko. Nechte si doručit večeři až před práh. Prostě se odměňte. Zasloužíte si to. (A jestli ne, stejně to udělejte, žejo.)

4. Ať je hudba tvůj lék
Hudba je jednou ze záruk pro zlepšení dne. Navíc si na ni netřeba vyhrazovat speciální čas. Libozvučné melodie můžou znít z autorádia, z kazeťáku v práci i z notebooku, na kterém smolíte už půl života bakalářku. A když píšu můžou, myslím tím, že by měly.

5. Silver lining
Všechno zlé je pro něco dobré. Pokud zvládnete všechnu tu práci, čeká vás opojný pocit zadostiučinění a rostoucí sebevědomí (nezapomeňte ho včas zastavit). Při nemoci si zase uvědomíte, jak moc úžasné jsou všechny ty zdravé dny. No ne?

Jak jsem se naučila mít ráda podzim

Pravda, po tak krásném víkendu, jako byl tento, se článek o mé čerstvé lásce k podzimu píše skoro sám. Pravda je ale taky to, že nápad mi uzrál v hlavě za úplně jiných podmínek. Bylo to pár dní zpátky a podzim zrovna nebyl ve své nejlepší formě.

Když jsem byla před několika týdny na přednášce Jaroslava Duška, líbila se mi myšlenka, že věci samotné na nás nepůsobí tou či onou silou, to my ovlivňujeme jejich působení. Jedna paní z publika byla přesvědčená, že sluneční paprsky na ni mají dobrý vliv. Ale co když stráví na přímém slunci několik hodin? Pak to asi nebude úplně dobré a i ono jindy přívětivé slunce může udělat zlou službu. Podobné je to i s podzimem a jeho vlivem na mě.

Vždycky to pro mě bylo období, kdy je zima, tma, pošmourno, často deštivo a větrno, konec bezstarostného období léta. Letos jsem se konečně rozhodla to změnit. A přijít podzimu na chuť. Jak? Jednoduše. Beru si z něj to, co mám ráda a co mi dělá dobře.

Vylovím ze skříně všechny huňaté ponožky. Sem tam si uvařím horkou čokoládu. Sbírám kaštany. Když mi to okolnosti dovolí, strávím den v pyžamu a většinu času i v posteli. Když naopak ráno musím vstávat, vzbudím se krapet dřív, potmě si připravím snídani a s ní se vrátím ještě na chvilku do vyhřáté postele. Začínám vytvářet seznamy s tipy na vánoční dárky. Když je slunečný den, chodím na procházky. Čtu jako divá. Šoupnu do povlečení i druhou deku, aby mi zaručeně nebyla zima. Piju jeden čaj za druhým. Vzpomínám na léto a těším se na jaro.

Navíc on má podzim i sám o sobě co nabídnout. Všechna ta okolní barevnost, babí léto, poslední teplé noci. A co teprve sezónní dobroty! Letos jsem konečně podlehla kouzlu dýňové polévky, která nejlépe zahřeje, a snad každý týden zkouším nový recept na jablečný koláč.

Podzime, tentokrát tě fakt ráda vidím. Jsi fajn!

MADE MY DAY

Začala jsem s tím už na svém předchozím blogu a pokračovat budu i tady. Vlastně pokračovat budu blog neblog.

Mám pocit, že lidi v dnešní době pořád hledají nějaké zázračné recepty na štěstí a objevné postupy jak změnit svůj život k lepšímu. Mnohdy ale stačí si jen víc vážit toho, co máme. A hlavně si toho vůbec všímat.

Já ve svém životě potřebuju mít projekty a plány. Jak se něco tváří jako plán, má to hned o padesát procent větší šanci, že se tím budu řídit a dotáhnu to do konce. A tak jsem dala dohromady i svůj Made my day projekt. Vytvořila jsem si dokument, do kterého si každý den zaznamenám věc, která tzv. made my day. Protože i na obyčejném dni stráveném s chřipkou v posteli i na dni, kdy se vám nic nedaří, takovou věc můžete najít. Budete-li chtít.

Já chci. A budu ráda za každého, kdo bude chtít se mnou.