Jak jsem se rozhodla uběhnout pětadvacet kilometrů

Tázavě se na mě nedíval jen brácha, ale i nové boty na podpatku, které jsem chtěla vyvětrat u státnic (Pokud jste dosud nevěděli, že se boty mohou tázavě dívat, je to tentýž pohled, co vám věnuje partner, když přinesete domů už třetí nezbytně nutný pár za týden.) Ve vzduchu visela nevyřčená otázka. Zbláznila ses?

Ne tak docela. Tenhle nápad byl výplodem choré mysli vlastně jen napůl. Vždycky jsem se chtěla na nějaký závod hecnout, ale nikdy se mi nechtělo vysolit pár stovek za to, že si můžu zaběhat. To přece nedává smysl, ne?

Navíc tenhle běh se konal v rodném městě pouhý den před státnicemi. Takže se mi dost líbila představa, že budu mít na pár hodin v hlavě jen levá-pravá-levá-pravá namísto Májovců a palatalizace velár. Trochu masochisticky jsem taky doufala, že by mě mohl běh natolik vyřídit, že i v následujících hodinách nezvládnu myslet na nic jiného než na své bolavé tělo.

Samozřejmě před každým závodem je třeba stanovit si cíle. Můj byl jasný - přežít. Běžně si ale závodníci dávají časovou hranici, v níž chtějí závod zaběhnout. A tak bylo na místě, abych si taky nějakou vytvořila. Zprůměrováním mých běžných výkonů jsem došla k času tři hodiny. Ovšem s vědomím, že realita je mnohem víc ufuněná a zpocená, jsem si jako limit dala symbolický čas 3:33:33. Jo a taky jsem si přála nedoběhnout úplně poslední.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti? I tohle přísloví jsem si upravila k obrazu svému. Na cvičišti prd, na bojišti smrt. Aneb s přípravou to bylo bídné. Vlastně jsem se jen jedinkrát dostala přes ty necelé čtyři kilometry, které běhám normálně. Na deset. A bylo to čtyři dny před závodem.

Obrat o bůhvíkolik otáček

Nebyl to nijak výjimečný den. Lapena do předstátnicového shonu jsem přebíhala od jedné věci k druhé, až jsem se nakonec s největším možným odporem vydala do práce. Zrovna ten den se mi fakt nehodilo a nechtělo tam jít. Mnohem víc jsem potřebovala zůstat doma a dodělat všechno, co bude v mých silách a ideálně ještě něco navíc.

Takové myšlenky mi proudily hlavou, když jsem zakaboněná sedla do trolejbusu. Kupící se hromada povinností, ubývající čas k jejich splnění. Zapeklitá rovnice. Zvládnu se to vůbec všechno naučit? Dopíšu tu bakalářku? Dám to všechno dohromady, abych byla v řádném čase otitulovaná? Vždyť se to nedá! A i kdyby jo, tak co potom?

Čert to vem! Najednou jsem prostě věděla, že to dobře dopadne. Že to dokážu, protože to dokázat chci. A že nic víc k tomu není potřeba.

Ono se totiž opravdu za každým mrakem skrývá slunce a všechno nakonec dobře skončí. Jestli to není dobré, pak to ještě není konec...

Detoxikační peklo

Občas mívám fakt telecí nápady. Jako nedávno,když jsem se rozhodla pustit do jarního detoxu. Od začátku jsem věděla, že v mém podání nemůže detox znamenat nic radikálního a dlouhého. Rozhodně ne za běžného provozu. Jednoduše bych nedokázala žít jen o ovocných nebo zeleninových šťávách a při tom chodit do práce, psát bakalářku, chodit běhat a nevrhat na všechny kolem nenávistné pohledy. A tak jsem si vytvořila vlastní pravidla.

0. den - Příprava je důležitá, v tomhle případě především ta psychická. Klid v duši mám, a tak vyrážím na lov potravy. A dělám asi nejzdravější nákup v životě. Tři čtvrtě kila brambor, pět rajčat, lilek, tři mrkve, květák, paprika. Platím 105 korun. Nejdřív se mi trochu protočí panenky, protože mám takovou hloupu zásadu (respektive mám jich víc, ale tohle je jedna z nich) nenakupovat nad stovku. Pak mi ale dojde, že mám v košíku základ jídla na celý týden. To by šlo. Večer jdu ještě do oblíbené kavárny, kde se ve společnosti skvělého lattéčka se slzou v oku na týden loučím s pocitem plného žaludku. I miss you already.

1. den - Neumřela jsem, neomdlela jsem, nezvracela jsem. Tak jsem dnes ráno modifikovala Caesarův citát po mém prvním letošním joggingu. I naše úspěchy mi přijdou srovnatelné. S opojným pocitem si užívám přípravu snídaně, její pojídání zvláště. První kámen úrazu přichází až s obědem a mým pokusem o vytvoření porkmu ze šmakouna, ideálně poživatelného. No, už jsem předvedla i lepší kulinářské výkony. Po jídle navíc nepociťuju žádné uspokojení a mám nutkavou potřebu se dorazit něčím sladkým. Sahám po třech mandlích. Je to podobné jako snaha nakrmit tygra Pribináčkem. Tohle bude ještě těžkých sedm dní.