0. den - Příprava je důležitá, v tomhle případě především ta psychická. Klid v duši mám, a tak vyrážím na lov potravy. A dělám asi nejzdravější nákup v životě. Tři čtvrtě kila brambor, pět rajčat, lilek, tři mrkve, květák, paprika. Platím 105 korun. Nejdřív se mi trochu protočí panenky, protože mám takovou hloupu zásadu (respektive mám jich víc, ale tohle je jedna z nich) nenakupovat nad stovku. Pak mi ale dojde, že mám v košíku základ jídla na celý týden. To by šlo. Večer jdu ještě do oblíbené kavárny, kde se ve společnosti skvělého lattéčka se slzou v oku na týden loučím s pocitem plného žaludku. I miss you already.
1. den - Neumřela jsem, neomdlela jsem, nezvracela jsem. Tak jsem dnes ráno modifikovala Caesarův citát po mém prvním letošním joggingu. I naše úspěchy mi přijdou srovnatelné. S opojným pocitem si užívám přípravu snídaně, její pojídání zvláště. První kámen úrazu přichází až s obědem a mým pokusem o vytvoření porkmu ze šmakouna, ideálně poživatelného. No, už jsem předvedla i lepší kulinářské výkony. Po jídle navíc nepociťuju žádné uspokojení a mám nutkavou potřebu se dorazit něčím sladkým. Sahám po třech mandlích. Je to podobné jako snaha nakrmit tygra Pribináčkem. Tohle bude ještě těžkých sedm dní.
2. den - Můj žaludek neskáče zrovna radostí, ale mým nohám se nový režim tuplem nezamlouvá. Nejvíc trpím, když mám sejít několik pater schodů. Přijdu si jak žena na podpatcích, která v tom doslova neumí chodit. Až na to, že v nohách umí chodit každý. Alespoň do dneška jsem si to myslela. Z tria mandlí po obědě se rychle stává můj rituál. Začínám také přehodnocovat svůj přístup k nim. Myslím, že mandle ještě nikdy nechutnaly tak dobře.
3. den - Nejoblíbenější částí dne se pro mě stává příprava snídaně. Mohla bych napsat, že je to proto, že mám krásně prázdný žaludek a cítím se lehce. Ve skutečnosti ale na prázdném žaludku není vůbec nic krásného a já si prostě jen uživám okamžik, kdy mám nejnáročnější část dne, tedy běhání, za sebou a to nejlepší - jídlo - teprve před sebou. V poznámkách z dnešního dne mám napsáno Odpoledne si dopřávám. Inu, nikdy by mě nenapadlo, že budu banán a oříškovou müsli tyčinku bez cukru považovat za luxusní svačinu.
4. den - Jedno ze dvou pozitiv dnešního dne je, že se dostávám do poloviny. Takže přede mnou už jsou jen tři dny a kousek. Hračka, říkám si. Pak si ale uvědomím, že ty tři dny, co mám za sebou, byly pekelně dlouhé. A hračka to teda fakt nebyla. Holt s poloprázdným (pardon, v rámci pozitivní filozofie musím říkat poloplným) žaludkem se čas táhne jak žvejka Fialky Garderóbové. Druhé pozitivum je, že už mě skoro nebolí nohy. Vytloukám klín klínem a přebíjím bolest novou bolestí. A překvapivě to funguje.
5. den - Pomalu rekapituluju (nikoliv kapituluju!). Uznávám, že z potravin mi vlastně nic nechybí, jen bych se ráda trochu víc najedla. Veskrze jsem zatím spokojená. Tento pocit ale evidentně není na místě, protože se mi následně půl dne točí před očima celý svět. No, možná bych se fakt měla trochu víc najíst.
6. den - Dneska musím složit pořádného bobříka odvahy. Při nákupech procházím skrz jídelní zónu, kde na mě ze všech stran útočí tak božské vůně, že kdybych mohla, nevím, kam se vrhnout dřív. Vůně jídla je teď ještě lákavější než jindy. Snad největší překvapení týdne mě čeká při dnešním obědě. Pokouším se o tofu placky, ovšem s vědomím, že tohle mi fakt chutnt nebude. Ovšem výsledkem je jedno z nejlepších jídel tohoto týdne. Kdo by to do toho tofu řekl? Večer bobřík odvahy pokračuje, když nás v kině naláká uvaděčka na poprojekční občerstvení. Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale fakt jsem ráda, že ten raut za moc nestál.
7. den - Finišujeme, přátelé! Běhání už mi nedělá žádné větší potíže, než na které jsem zvyklá, kopřivový čaj si chystám dokoupit a poloplný žaludek se stal mým parťákem. V mysli se mi místo čokolád a dortíků honí tofu, lilek a mrkev - ok, to kecám! Některé věci mi z hlavy a jídelníčku prostě nikdy nezmizí.
8. den - Tu o Otesánkovi znáte?
Žádné komentáře:
Okomentovat