Desatero pro lepší den

Jsou dny, které jsou odsouzeny k tomu, nebýt dobré. Den, kdy máte dvanáctku v práci a poté ještě musíte doma zpacifikovat hromadu špinavého prádla, která vám přerůstá přes hlavu (doslova). Den, kdy na vás skočí vir a vy milujete svou postel víc než kdy dřív. Den, kdy už fakt nemůžete nic odkládat a pokračovat v týdenní prokrastinaci, ale musíte konečně dodělat všechny ty resty.

Jenže bohužel i tyhle dny se počítají. Neexistuje nikdo, kdo by je zpětně z našich životů odečetl a vrátil nám je zpátky. Proto je v našem vlastním zájmu si i takové dny užít, alespoň v rámci možností. Já mám na to těhlech deset fíglů. Doporučuju opakovat každý den, dokud to nebude samozřejmost.

1. Vy a jen vy
I v tom nejnabitějším dni byste si měli najít pár minut sami pro sebe. Chviličku na to, být sami sebou, být člověkem a ne strojem zpracovávajícím jednu povinnost za druhou. I kdyby to měla být jen pětiminutovka na záchodě. Dopřejte si ji. Má to smysl. (Třiďte odpad.)

2. Od ucha k uchu
Úsměv je dobrý sluha, ale... žádné ale. U mě úsměv funguje skvěle oboustranně. Usmívám se automaticky, když dělám něco, co mě baví. Ale i když dělám něco, co mě tak úplně netankuje, a snažím se přitom o úsměv, hned je ta činnost o poznání příjemnější.

3. Čas radosti
Udělejte sami sobě radost nebo si ji nechte udělat. Objednejte si na závěr náročného dne konečně to vysněné tričko. Nechte si doručit večeři až před práh. Prostě se odměňte. Zasloužíte si to. (A jestli ne, stejně to udělejte, žejo.)

4. Ať je hudba tvůj lék
Hudba je jednou ze záruk pro zlepšení dne. Navíc si na ni netřeba vyhrazovat speciální čas. Libozvučné melodie můžou znít z autorádia, z kazeťáku v práci i z notebooku, na kterém smolíte už půl života bakalářku. A když píšu můžou, myslím tím, že by měly.

5. Silver lining
Všechno zlé je pro něco dobré. Pokud zvládnete všechnu tu práci, čeká vás opojný pocit zadostiučinění a rostoucí sebevědomí (nezapomeňte ho včas zastavit). Při nemoci si zase uvědomíte, jak moc úžasné jsou všechny ty zdravé dny. No ne?

Radosti a hlavně strasti nezadané ženy

Jasně, je hrozně super být nezadaná. Konečně jsem svobodná, nic mě neomezuje, můžu si dělat, co chci. Fakt si to užívám, teď bych stejně ani nikoho nechtěla. Fujtajbl. Tyhle řeči mi vždycky lezly krkem. Člověk je tvor společenský a nechce být sám. Tedy až na pár fakt divných asociálních výjimek (jo, trochu tam patřím).

Takže pojďme do reality. Máme tu mladou nezadanou ženu (podobnost s autorkou článku čistě náhodná). Zatímco dřív bylo tak nějak normální nikoho nemít, s postupujícím věkem se z toho stává úkaz. Všichni kolem jsou zadaní, zpravidla už docela dlouho, a mluví o společné budoucnosti, společném bydlení a svatbě (i když o té zatím jen s humorem, uff).

Nezadaná žena není jen úkaz, ale mnohdy i terč. Terč pohledů všech nezadaných, více či méně opilých (no, spíš více) a více či méně oplzlých mužů (taky spíš více), kteří prostě vědí, jak se to s ní má. Protože na maloměstě vědí ostatní o člověku vždycky víc než on sám. Protože těm, kteří nevědí, to řekne kamarádka na dotaz Která od vašeho stolu je nezadaná?. Protože mi to snad kouká z očí nebo co já vim. (Ok, ten příběh je o mně. Překvápko, co?)

Úplně nejhorší jsou trochu paradoxně kamarádi jednající v zájmu našeho dobra. Jenže ono je někdy fakt máloco horší, než když to s námi někdo myslí dobře. Takovéhle dobré úmysly se totiž jen málokdy potkají s naší představou. Jen my sami nejlíp víme, co chceme (s jedinou výjimkou - v mém případě to ví nejlíp moje máma, respektive si to myslí). Přesto má občas okolí potřebu nás trochu popostrčit. Co na tom, že nikam strkat nechceme.

A tak moji kamarádi nadšeně rozebírají jakýkoliv můj kontakt s osobou opačného pohlaví. (Jako bych o každém muži, se kterým se dám do řeči, přemýšlela jako o potenciálním manželovi a otci mých dětí.) Lobbují za známého, kterého už jsem odmítla. (Jako bych ztratila schopnost se samostatně rozhodovat.) Nebo mi dokonce naservírují svého kamaráda se slovy: Týnko, to je Vláďa, pojď si s ním povídat. (Zdravím, Jardo, a ještě jednou díky!)

Takže ne. Není hrozně super být nezadaná. Dokonce ani pro divnou asociální výjimku.

Nomen omen, amen

Je spoustu věcí, o kterých nemám ve svém životě jasno. O jiných ale naopak. Jako například že se chci vdát. Nemám sice za koho, ale takové detaily se doladí.

Kromě svatebních záležitostí, jako je střih šatů a místo konání, nad kterými přemýšlí každý správný snílek/introvert/magor, hloubám taky nad svým budoucím jménem. Líbí se mi vzít si mužovo příjmení. Tedy až na pár hodně blbých výjimek (Šourková, Píčová, Tlustá, Vítámvás - sorry, to bych fakt nedala).

Jenže ono to s tím příjmením není jen tak. Naši rodiče, pokud nebyli z těch méně vnímavých a nedali nám jméno Rosalinda Pospíšilová nebo Jarmila Sanchéz, nad naším pojmenováním přemýšleli. Snažili se sladit ho s naším příjmením a vytvořit celek, který bude dohromady dobře fungovat. Jenže teď si vybrat nemůžeme.

Ale... co kdyby jo? Co kdybychom si, ženy, mohly do vdané části svého života vybrat jakékoliv příjmení? Jaké by to bylo?

Já bych byla ráda Levandulová. Špatné nejsou ani další holky od kytek, jako třeba Jahodová nebo Heřmánková. Taky se mi kdovíproč líbí příjmení Stárková. Nebo trochu ujetá Básničková. Mezi nejhezčí patří bez debat i Veselá a Lásková.

Mým asi největším snem je být Šťastná. Ale když to bude jen s malým š, zlobit se nebudu.

Vyměním štěstí ve hře. Zn.: Jackpot neslibuju

V mém životě hrají poměrně důležitou roli paradoxy. Jeden z těch nezapomenutelných se datuje do období mého posledního roku na střední. Tenkrát ještě nebyl Chuck Norris, mistr světa v čemkoliv, tak zprofanovaný a my jsme si se třídou nechali udělat hrozně cool stužky (ale fakt) s norrisovskými hláškami. Já podle té své porazila slunce v soutěži zářivosti. A pak jsem nedala maturitu a svoje záření jsem v duchu jiného hesla odložila na září.

Paradoxní mi vždycky přišel i den mého narození. Čtrnáctého února je podle mě krásné datum, všichni kamarádi si ho pamatují a já děkuju rodičům, že to tak skvěle vymysleli (ok, o vymýšlení to asi moc nebylo). Když někomu prvně říkám, který den slavím narozeniny, je z toho mnohdy paf. A nejednou jsem slyšela reakci Jéé, dítě lásky. Všem se to líbí. Mně se to dřív taky líbilo. Usmívala jsem se a byla na to svoje datum tak trochu hrdá. Ovšem jen do chvíle, než se i z něj stal paradox.

Teda jako ne že já bych nebyla plodem lásky svých rodičů nebo tak něco. To vůbec. Ale už jsem to plodění lásky tak docela nepodědila a ňák se mi úplně nedaří tu svou nakupenou lásku šířit dál jiným směrem než na svou rodinu, kamarády a cizí lidi, na které se na ulici usmívám.

Zato se mi daří bodovat ve všech možných soutěžích. Jelikož vyhrávám v jednom kuse něco, polovinu z těch výher stíhám posléze zapomenout. Z toho, co si pamatuju, jsem letos rozhodně vyhrála pětistovkový poukaz do oblíbeného obchodu, DVDčko s filmem, lístky na festival, tangle teezer, vysněný hrneček, volnou vstupenku do kina, pak ještě jinou volnou vstupenku do kina,...

Vždycky mě fascinují komentáře dalších šťastných výherců typu Tomu nevěřím! Já jsem nikdy nic nevyhrála! a přemýšlím, jaké by to bylo, být v jejich kůži. Myslím totiž, že všechno nám časem zevšední. Ani to vyhrávání už není takové terno, jako bejvávalo. No a hlavně na tom rčení Neštěstí ve hře, štěstí v lásce fakt něco je. I když naopak.

Ony jsou ty lístky do kina a poukazy na hadry fajn, ale na dovolenou s nima nepojedete a váš skvostný čokoládový koláč vám taky nepochválí. (Jo, přesně proto jsem si ho nenápadně pochválila sama.)

Takže já házím do placu své štěstí ve hře. Hledám zájemce, který ho vyčenžuje za štěstí v lásce. I když upřímně netuším, proč by kdo chtěl takovou výměnu podstoupit.