Práce ve školce je všelijaká. Náročná, vyčerpávající, únavná, mnohdy nevděčná. Ale je taky úžasně pestrá, zábavná, hrozně inspirativní, akční, plná radosti a člověk se v ní toho může spoustu naučit.
Že kouzelných slovíček není nikdy dost. A každé prosím a děkuju má svůj smysl.
Že k dorozumění nepotřebujete perfektní řeč, hlavní je touha se pochopit.
Že všechno jídlo na talíři bychom měli aspoň ochutnat.
Že když potřebujeme pomoc, stačí si o ni někomu říct.
Že po obědě by se mělo odpočívat.
Že neexistuje špatné počasí, v němž by se nedalo jít na procházku.
Že náplast s dinosaury dokáže zahojit jakoukoliv ránu.
Že po bonbonech se kazí zuby.
Že nepořádek si po sobě každý musí uklidit.
Že čas je relativní.
Že hrnek bylinkového čaje ještě nikdy nikoho nezabil. (Tyjo, doufám.)
Že Proč? není nikdy hloupá otázka.
Že jedno zaškobrnutí opravdové přátelství netrhá.
Že můžete být, kýmkoliv chcete, a že svět nabízí nekonečně mnoho možností.
Že před jídlem si myjeme ruce, po něm hlavně pusy.
Že Elsa je nejvíc.
Že vždycky je důvod k úsměvu. A je fuk, jestli jste si před chvilkou odřeli koleno nebo vám někdo sebral hračku.
Jak se žije půl roku bez mobilu
Když se mi letos v únoru rozbil mobil, byla jsem nejdřív trochu rozhozená. Ne tolik, jak byste asi byli vy, kdo jste zvyklí telefon fakt pořád používat. Ale stejně. Po pár dnech jsem si však uvědomila, že je to dar. A že ho můžu přijmout a zkusit, jestli to náhodou bez toho mobilu přece jen nepůjde. A jde.
Chcete vědět, jak se mi toho půl roku bez mobilu žije? Skvěle. Doopravdy. Užívám si každičký den, kdy ten pekelný přístroj nemusím nosit s sebou. Protože vím, že nastane den, kdy budu muset. Ale dokud nemusím, prostě ho nemám a strašně mě to baví a osvobozuje. Ale dobrá, řeknu vám o tom trochu víc...
Jsem terčem překvapených pohledů a spousty otázek. Lidé se diví, ptají, nechápou. A mnohdy i obdivují nebo závidí. Hrozně mě baví to jejich prvotní zaváhání, když prohlásím, že nemám mobil, a poté jejich opatrná otázka: Jakože vůbec? Když jsem to takhle v létě odkývala jednomu muži, okamžitě prohlásil: To jste šťastná žena!. A měl recht.
Jsem vynalézavá a moji kamarádi jakbysmet. Počítáme s všemi možnými situacemi a umíme si s nimi poradit. Ani jednou se nestalo, že bychom se někde s někým nepotkali. I když jeden nebo druhý přišel pozdě.
Častěji otevírám sms bránu a Facebook. Protože nejsem poustevník a se světem občas ráda komunikuju.
Zažívám spousty vtipných situací, které bych jinak nezažila. TOP je zatím okamžik, kdy se sama v cizím městě vydávám hledat telefonní budku. K samotnému hovoru nakonec k mé lítosti nedojde, ale věřím, že i to se mi časem poštěstí.
Nepřipojím se v Lublani k městské free wifi, protože mi nemá kam přijít potvrzovací smska. Nepošlu jedinou platbu přes internetové bankovnictví, protože ji nemám jak potvrdit (dokud si tam nenastavím mámy číslo). Nic si neobjednám a nikam se nezaregistruju, protože když nechám pole s číslem prázdné, dál mě to nepustí. Nepůjčím si ve Varech kolo, protože bez uvedení telefonu to prostě nejde.
Dnešní svět jednoduše s lidmi bez mobilu nepočítá. Aspoň ne s těmi, co počítají s dnešním světem. Ale o to větší je to sranda.
Chcete vědět, jak se mi toho půl roku bez mobilu žije? Skvěle. Doopravdy. Užívám si každičký den, kdy ten pekelný přístroj nemusím nosit s sebou. Protože vím, že nastane den, kdy budu muset. Ale dokud nemusím, prostě ho nemám a strašně mě to baví a osvobozuje. Ale dobrá, řeknu vám o tom trochu víc...
Jsem terčem překvapených pohledů a spousty otázek. Lidé se diví, ptají, nechápou. A mnohdy i obdivují nebo závidí. Hrozně mě baví to jejich prvotní zaváhání, když prohlásím, že nemám mobil, a poté jejich opatrná otázka: Jakože vůbec? Když jsem to takhle v létě odkývala jednomu muži, okamžitě prohlásil: To jste šťastná žena!. A měl recht.
Jsem vynalézavá a moji kamarádi jakbysmet. Počítáme s všemi možnými situacemi a umíme si s nimi poradit. Ani jednou se nestalo, že bychom se někde s někým nepotkali. I když jeden nebo druhý přišel pozdě.
Častěji otevírám sms bránu a Facebook. Protože nejsem poustevník a se světem občas ráda komunikuju.
Zažívám spousty vtipných situací, které bych jinak nezažila. TOP je zatím okamžik, kdy se sama v cizím městě vydávám hledat telefonní budku. K samotnému hovoru nakonec k mé lítosti nedojde, ale věřím, že i to se mi časem poštěstí.
Nepřipojím se v Lublani k městské free wifi, protože mi nemá kam přijít potvrzovací smska. Nepošlu jedinou platbu přes internetové bankovnictví, protože ji nemám jak potvrdit (dokud si tam nenastavím mámy číslo). Nic si neobjednám a nikam se nezaregistruju, protože když nechám pole s číslem prázdné, dál mě to nepustí. Nepůjčím si ve Varech kolo, protože bez uvedení telefonu to prostě nejde.
Dnešní svět jednoduše s lidmi bez mobilu nepočítá. Aspoň ne s těmi, co počítají s dnešním světem. Ale o to větší je to sranda.
Nedělejte, co vás neba! Fakt.
Ójé. Pointu celého textu prozradit hned v titulku, to by mě pisálci hnali. Ale to je fuk. Komu stačí pointa, dál číst nemusí. Kdo chce navrch příběh, tady ho má: Bylo nejspíš jaro, rok 2011, já žila v Anglii a rozhodla se chodit běhat. Už ani nevím proč. První pokus, před kterým jsem si řekla Nebudu to přehánět, dám si jen takovou lehkou půlhodinku, skončil asi po patnácti minutách, kdy jsem měla pocit, že se pozvracím a omdlím najednou.
Nestalo se naštěstí ani jedno z toho a já postupně začala běhat. Což byla vlastně dost sranda, protože jábyla vždycky jsem antisportovec a běhání mě nikdy nebralo. (Velmi výmluvné je tvrzení mého bývalého spolužáka, který prohlašuje, že vidět mě při osmistovce o tělocviku doběhnout do cíle mezi prvními patří k jeho nejsilnějším sportovním zážitkům v životě.) Ani teď to nebyly žádné zázračné výkony, ale o to mi ani nikdy nešlo (aneb Běháte pomalu? Pak tvrďte, že běháte hlavně pro radost!)
No a tak se prostě nějak stalo, že jsem běhala. Celé jaro a léto v Anglii a pak i doma. A další rok zase. Začalo jaro, ptáci přilétli z teplých krajin, muži nadšeně komentovali návrat žen k minisukním a já začala běhat. Už to prostě k mému životu patřilo. Až do letoška.
Začátkem sezóny jsem si dala lehký trénink na půlmaraton, pak ho zaběhla a bylo to super. Nic potom už ne. Závod na pětadvacet kilometrů byly snad nejnudnější tři hodiny v mém životě (konkurenceschopné jsou jen hodiny chemie na gymplu, těch ale naštěstí nikdy nebylo tolik v řadě). I prázdninový běh po krásné stezce podél Lipna byl otrava. Bůhvíproč mě běhání přestalo těšit a dělat mi to dobře. A tak jsem ze dne na den přestala.
A víte co? Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Všichni pořád frfňáme, jak nemáme čas na to či ono, a přitom pak hromadu toho drahocenného času, který nám proplouvá mezi prsty, vyplýtváme na nesmysly. Na věci, které nás nebaví. Na věci, které neděláme rádi. Na věci, které nám nic nepřinášejí. Ale na věci, o nichž máme z nějakého důvodu pocit, že bychom je měli dělat. Neměli.
To že baví a naplňují někoho jiného, neznamená, že si je budeme užívat i my. Kolikrát se přistihnu, jak si nad něčí fotkou z ranního běhnu povzdechnu a pomyslím si Já bych chtěla taky!. Ale přitom vím, že takhle je to teď pro mě správně. Že najdu třiatřicet lepších věcí (minimálně!), jak strávit půl hodiny než běháním, při kterém si ani minutu neužiju. A je fuk, že sledováním seriálu, spánkem nebo zíráním do zdi nezhubnu ani si při tom nepořídím cool fotku na Instagram. Hlavní je, že mě to bude bavit. Protože nevím jak vy, ale já nechci žít život, který mě bude otravovat.
Nestalo se naštěstí ani jedno z toho a já postupně začala běhat. Což byla vlastně dost sranda, protože já
No a tak se prostě nějak stalo, že jsem běhala. Celé jaro a léto v Anglii a pak i doma. A další rok zase. Začalo jaro, ptáci přilétli z teplých krajin, muži nadšeně komentovali návrat žen k minisukním a já začala běhat. Už to prostě k mému životu patřilo. Až do letoška.
Začátkem sezóny jsem si dala lehký trénink na půlmaraton, pak ho zaběhla a bylo to super. Nic potom už ne. Závod na pětadvacet kilometrů byly snad nejnudnější tři hodiny v mém životě (konkurenceschopné jsou jen hodiny chemie na gymplu, těch ale naštěstí nikdy nebylo tolik v řadě). I prázdninový běh po krásné stezce podél Lipna byl otrava. Bůhvíproč mě běhání přestalo těšit a dělat mi to dobře. A tak jsem ze dne na den přestala.
A víte co? Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Všichni pořád frfňáme, jak nemáme čas na to či ono, a přitom pak hromadu toho drahocenného času, který nám proplouvá mezi prsty, vyplýtváme na nesmysly. Na věci, které nás nebaví. Na věci, které neděláme rádi. Na věci, které nám nic nepřinášejí. Ale na věci, o nichž máme z nějakého důvodu pocit, že bychom je měli dělat. Neměli.
To že baví a naplňují někoho jiného, neznamená, že si je budeme užívat i my. Kolikrát se přistihnu, jak si nad něčí fotkou z ranního běhnu povzdechnu a pomyslím si Já bych chtěla taky!. Ale přitom vím, že takhle je to teď pro mě správně. Že najdu třiatřicet lepších věcí (minimálně!), jak strávit půl hodiny než běháním, při kterém si ani minutu neužiju. A je fuk, že sledováním seriálu, spánkem nebo zíráním do zdi nezhubnu ani si při tom nepořídím cool fotku na Instagram. Hlavní je, že mě to bude bavit. Protože nevím jak vy, ale já nechci žít život, který mě bude otravovat.
Co zjistíte, když si po 10 letech kupujete plavky
Při plánování letošního léta jsme se s mámou rozhodly, že vyrazíme na Lipno. A počasí se rozhodlo, že nám naservíruje tropy. Ideálka. Rozhodně pro někoho, kdo se rád vyvalí na celý den k vodě. Což já nejsem. A vlastně ani nemám plavky...
Dlouho jsem s tím bojovala a nákup plavek bojkotovala. Ale pak zvítězilo mé rozumnější já (nestává se to často) a řekla jsem si, že se té výzvě postavím. Že poprvé za svůj dospělý život odvážně vkročím do obchodu, proberu se hromadami příšerných kousků a najdu - no, dobře, alespoň zkusím najít - ucházející plavky. Pokud někdy absovujete podobný proces, zjistíte řadu věcí. Například...
Že už vám není dvanáct a že odteď budete mít vždycky problém s tím, že vám tady něco chybí a tamhle zase přebývá (ok, mně jenom přebývá, chybí mi leda sebevědomí na to, aby mi to bylo fuk).
Že nabídka plavek je otřesná, pokud za ně zrovna nechcete utratit tisícovku, což prostě nechcete, když se v nich třikrát vykoupete a pak se vám zas budou válet ve skříni pro takové ty coby kdyby případy.
Že zrcadla v kabinkách jsou prostě hrozně krutá a bezohledná stvoření, protože zatímco doma se to všechno tak nějak schová (a když ne, tak radši kolem toho zrcadla nechodíte, žejo!), tady máte pocit, že jste při pohledu do zrcadla jedna velká celulitida. Což nejste, samozřejmě!
Že kabinky nejsou žádné atomové kryty, které by vás uchránily před válečným atentátem, natož před zvědavým pohledem. Naopak to jsou dost podivně navržené kóje, jimž nejde pořádně zatáhnout závěs, mají mezi dveřmi centimetrovou škvíru nebo vám ty dveře sice sahají po hlavu, ale tomu dvoumetrovému chlápkovi, co jde kolem a náhodou loupne okem dovnitř, už prostě ne!
Že musíte být asi hrozný tlusťoch, když pod vaší velikostí existují ještě minimálně tři menší, přičemž tu nejmenší byste neoblékla, ani když vám bylo osm, tak kdo to jako nosí?!
Dlouho jsem s tím bojovala a nákup plavek bojkotovala. Ale pak zvítězilo mé rozumnější já (nestává se to často) a řekla jsem si, že se té výzvě postavím. Že poprvé za svůj dospělý život odvážně vkročím do obchodu, proberu se hromadami příšerných kousků a najdu - no, dobře, alespoň zkusím najít - ucházející plavky. Pokud někdy absovujete podobný proces, zjistíte řadu věcí. Například...
Že už vám není dvanáct a že odteď budete mít vždycky problém s tím, že vám tady něco chybí a tamhle zase přebývá (ok, mně jenom přebývá, chybí mi leda sebevědomí na to, aby mi to bylo fuk).
Že nabídka plavek je otřesná, pokud za ně zrovna nechcete utratit tisícovku, což prostě nechcete, když se v nich třikrát vykoupete a pak se vám zas budou válet ve skříni pro takové ty coby kdyby případy.
Že zrcadla v kabinkách jsou prostě hrozně krutá a bezohledná stvoření, protože zatímco doma se to všechno tak nějak schová (a když ne, tak radši kolem toho zrcadla nechodíte, žejo!), tady máte pocit, že jste při pohledu do zrcadla jedna velká celulitida. Což nejste, samozřejmě!
Že kabinky nejsou žádné atomové kryty, které by vás uchránily před válečným atentátem, natož před zvědavým pohledem. Naopak to jsou dost podivně navržené kóje, jimž nejde pořádně zatáhnout závěs, mají mezi dveřmi centimetrovou škvíru nebo vám ty dveře sice sahají po hlavu, ale tomu dvoumetrovému chlápkovi, co jde kolem a náhodou loupne okem dovnitř, už prostě ne!
Že musíte být asi hrozný tlusťoch, když pod vaší velikostí existují ještě minimálně tři menší, přičemž tu nejmenší byste neoblékla, ani když vám bylo osm, tak kdo to jako nosí?!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)