Ne tak docela. Tenhle nápad byl výplodem choré mysli vlastně jen napůl. Vždycky jsem se chtěla na nějaký závod hecnout, ale nikdy se mi nechtělo vysolit pár stovek za to, že si můžu zaběhat. To přece nedává smysl, ne?
Navíc tenhle běh se konal v rodném městě pouhý den před státnicemi. Takže se mi dost líbila představa, že budu mít na pár hodin v hlavě jen levá-pravá-levá-pravá namísto Májovců a palatalizace velár. Trochu masochisticky jsem taky doufala, že by mě mohl běh natolik vyřídit, že i v následujících hodinách nezvládnu myslet na nic jiného než na své bolavé tělo.
Samozřejmě před každým závodem je třeba stanovit si cíle. Můj byl jasný - přežít. Běžně si ale závodníci dávají časovou hranici, v níž chtějí závod zaběhnout. A tak bylo na místě, abych si taky nějakou vytvořila. Zprůměrováním mých běžných výkonů jsem došla k času tři hodiny. Ovšem s vědomím, že realita je mnohem víc ufuněná a zpocená, jsem si jako limit dala symbolický čas 3:33:33. Jo a taky jsem si přála nedoběhnout úplně poslední.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti? I tohle přísloví jsem si upravila k obrazu svému. Na cvičišti prd, na bojišti smrt. Aneb s přípravou to bylo bídné. Vlastně jsem se jen jedinkrát dostala přes ty necelé čtyři kilometry, které běhám normálně. Na deset. A bylo to čtyři dny před závodem.
Pár dní nato stojím na našem náměstí, na prsou připnuté číslo, v ruce učebnici historické mluvnice, neboť teď už je potřeba využít ke studiu každou volnou minutu a neboť by to byl vlastně docela hezký náhrobek Vzdělávala se až do posledního dechu nebo tak něco. Pak už nás volají ke startovní čáře, kde hrdě zaujímám čestné místo v poslední lajně. Zapínám empétrojku, provedu lajdácké půlminutové protažení a poprvé se i já sama sebe zeptám, jestli jsem se nezbláznila. Vycouvat už ale nejde.
Vybíháme. Mé klidné tempo mi umožňuje detailní prohlídku okolí i podání pastilek jednomu ze závodníků, který je přede mnou ztratil. Hlavní je na všem hledat pozitiva. Prvních pár kilometrů mám kolem sebe nebo aspoň na dohled pár spoluběžících. Později ale osiřím a společnost mi dělá jen sanitka jedoucí za posledním běžcem. Ano, za mnou. What a surprise!
Běží se mi zprvu samo. Prvních deset dávám s prstem v nose (nikoliv doslova, jsem slušné děvče), to bude stopro tím středečním tréninkem. Pár dalších se skoro vznáším, to zas proto, že se blížím k polovině. V protisměru začínám míjet běžce, kteří se už vracejí. Někteří mi s úsměvem pokynou nebo dokonce najdou sílu ukázat mým směrem vztyčený palec. Před polovičkou se mi podaří malý zázrak - předběhnout jednu z mála žen v závodu (Takový to Kolikátý jste, když předběhnete druhého?, jen trochu opačně.)
Kolem patnáctého kilometru přichází krize. Plácat nohama mě přestává bavit, slunce svítí jak šílené a přede mnou jsou ještě dvě pětiny závodu. Očekávám, že se z toho vyhrabu maximálně na dvacátém kilometru. Oukej, tak na dvaadvacátém. Budiž, ale až bude ten kilák do cíle, už to přece bude v pohodě. Prdlajs. Fakt už jsem myslela, že to nedám. Ale dát dvacet čtyři a nedat ten poslední? To bych si neodpustila.
Takže sbírám poslední zbytky sil nejspíš z okolního vzduchu nebo odkud, protože já sama fakt už žádné nemám. A vyplatilo se. Cíl je totiž plný doběhnuvších i fanoušků. A všichni tleskají. MNĚ!
Já se přes všechno to vyčerpání ještě zvládnu usmát a udělat pár posledních kroků, pak už padám na obrubník a volám po vodě. Poblíž stojícímu tátovi oznamuju, aby mi příští rok zakázal se zúčastnit, kdybych náhodou znovu měla takový zhovadilý nápad. Dávno předtím, než si stihnu aspoň trochu vydechnout, ke mně přichází zástupce organizátorů, ať si prý jdu pro cenu. Pobaveně se ptám, jestli dávají ceny i za poslední místo.
Nedávají. Jenže já jsem v kategorii žen do 34 let první. Doběhla jsem zároveň jediná, pro druhou účastníci bylo asi moje drzé předběhnutí poslední kapkou. A tak dostávám nejen další gratulace, ale taky plaketu a diplom. Se jménem, jedničkou a časem. 2:50,10.
...jo a mimochodem - státnicovat jsem šla v balerínách.
Samozřejmě před každým závodem je třeba stanovit si cíle. Můj byl jasný - přežít. Běžně si ale závodníci dávají časovou hranici, v níž chtějí závod zaběhnout. A tak bylo na místě, abych si taky nějakou vytvořila. Zprůměrováním mých běžných výkonů jsem došla k času tři hodiny. Ovšem s vědomím, že realita je mnohem víc ufuněná a zpocená, jsem si jako limit dala symbolický čas 3:33:33. Jo a taky jsem si přála nedoběhnout úplně poslední.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti? I tohle přísloví jsem si upravila k obrazu svému. Na cvičišti prd, na bojišti smrt. Aneb s přípravou to bylo bídné. Vlastně jsem se jen jedinkrát dostala přes ty necelé čtyři kilometry, které běhám normálně. Na deset. A bylo to čtyři dny před závodem.
Pár dní nato stojím na našem náměstí, na prsou připnuté číslo, v ruce učebnici historické mluvnice, neboť teď už je potřeba využít ke studiu každou volnou minutu a neboť by to byl vlastně docela hezký náhrobek Vzdělávala se až do posledního dechu nebo tak něco. Pak už nás volají ke startovní čáře, kde hrdě zaujímám čestné místo v poslední lajně. Zapínám empétrojku, provedu lajdácké půlminutové protažení a poprvé se i já sama sebe zeptám, jestli jsem se nezbláznila. Vycouvat už ale nejde.
Vybíháme. Mé klidné tempo mi umožňuje detailní prohlídku okolí i podání pastilek jednomu ze závodníků, který je přede mnou ztratil. Hlavní je na všem hledat pozitiva. Prvních pár kilometrů mám kolem sebe nebo aspoň na dohled pár spoluběžících. Později ale osiřím a společnost mi dělá jen sanitka jedoucí za posledním běžcem. Ano, za mnou. What a surprise!
Běží se mi zprvu samo. Prvních deset dávám s prstem v nose (nikoliv doslova, jsem slušné děvče), to bude stopro tím středečním tréninkem. Pár dalších se skoro vznáším, to zas proto, že se blížím k polovině. V protisměru začínám míjet běžce, kteří se už vracejí. Někteří mi s úsměvem pokynou nebo dokonce najdou sílu ukázat mým směrem vztyčený palec. Před polovičkou se mi podaří malý zázrak - předběhnout jednu z mála žen v závodu (Takový to Kolikátý jste, když předběhnete druhého?, jen trochu opačně.)
Kolem patnáctého kilometru přichází krize. Plácat nohama mě přestává bavit, slunce svítí jak šílené a přede mnou jsou ještě dvě pětiny závodu. Očekávám, že se z toho vyhrabu maximálně na dvacátém kilometru. Oukej, tak na dvaadvacátém. Budiž, ale až bude ten kilák do cíle, už to přece bude v pohodě. Prdlajs. Fakt už jsem myslela, že to nedám. Ale dát dvacet čtyři a nedat ten poslední? To bych si neodpustila.
Takže sbírám poslední zbytky sil nejspíš z okolního vzduchu nebo odkud, protože já sama fakt už žádné nemám. A vyplatilo se. Cíl je totiž plný doběhnuvších i fanoušků. A všichni tleskají. MNĚ!
Já se přes všechno to vyčerpání ještě zvládnu usmát a udělat pár posledních kroků, pak už padám na obrubník a volám po vodě. Poblíž stojícímu tátovi oznamuju, aby mi příští rok zakázal se zúčastnit, kdybych náhodou znovu měla takový zhovadilý nápad. Dávno předtím, než si stihnu aspoň trochu vydechnout, ke mně přichází zástupce organizátorů, ať si prý jdu pro cenu. Pobaveně se ptám, jestli dávají ceny i za poslední místo.
Nedávají. Jenže já jsem v kategorii žen do 34 let první. Doběhla jsem zároveň jediná, pro druhou účastníci bylo asi moje drzé předběhnutí poslední kapkou. A tak dostávám nejen další gratulace, ale taky plaketu a diplom. Se jménem, jedničkou a časem. 2:50,10.
...jo a mimochodem - státnicovat jsem šla v balerínách.
Znovu smekám (klobouk i s králíkama, chichi) a nyní, obeznámená s okolnostmi, ještě hlouběji než prvně! Jen si tak trochu zaběhat zrovinka den před státnicemi, no proč ne, že? 8) Mimochodem, musím poděkovat za několik minut navíc, které jsi mi tímhle příspěvkem zřejmě věnovala: kromě předvedení ještě navíc ten pro mě naprosto nepředstavitelný výkon takhle vtipně popsat by jen tak někdo nedokázal.
OdpovědětVymazatVšak jsem se taky snažila, tak jsem ráda, že to přineslo ovoce. Děkuju!
Vymazat