Když brácha poprvé shodil háro, přiznal se mi, že nejtěžší na tom všem byly následné reakce lidí. Naprosto jsem mu rozuměla. Já se nechala výrazně ostříhat dva týdny nato. A reakce byly fakt výživné.
Část lidí si vystačila s prací svých mimických svalů a s výmluvnými pohledy. První z těch výrazů jsem označila za katastrofický. To se člověk zatvářil, jako by se mi za zády zjevila Godzilla a chtěla nás všechny na místě sežrat, prostě apokalypsa na spadnutí. Něco ve stylu Áááá, cože???
Druhý nebyl o moc lepší. Osoba se zadívala tak, jako bych měla přes půlku obličeje obří beďar a zároveň se chystala za minutu fotit titulku pro Elle. Prostě jako Co to sakra...? A pak si myslete, že vám ten nový účes sluší!
Pojďme ale k té lepší části, k verbálním reakcím. Jak já tu češtinu miluju, tak někdy dokáže být fakt děsná. Stejně jako tahle hitparáda třech nejčastějších otázek.
Ty seš ostříhaná? Jako, kamarádi, já vím, že to je řečnická otázka. Že to prostě vidíte, že mi chybí třicet čísel vlasů, a že nečekáte, že nasadím poker face a odpovím Ano. Ale co jinýho vám na to mám, sakra práce, říct?
Proč?! Vyřčeno takovým tónem, jako bych v ruce držela týdenní štěně a právě se ho chystala vlastnoručně uškrtit. Proč, proč... Asi protože jsem to chtěla kratší, ne?!
Kde máš vlasy? Poprvé jsem spiklenecky mrkla a ukázala si směrem na hlavu. Podruhé jsem se zatvářila překvapeně a konstatovala, že jsem je asi cestou ztratila. Potřetí už jsem jen pokrčila rameny a zoufale přemítala, jestli existuje nějaká normální odpověď na tuhle nenormální otázku.
Takže poučení, vážení: Pokud se někdy rozhodnete shodit větší množství vlasů, zásadně na to všechny v okolí upozorněte nebo alespoň záhy po ostříhání postněte svou krátkovlasou hlavu na všechny sociální sítě. Protože tohle nechceš.
Žádné komentáře:
Okomentovat