Přišel starší pán a objednal si pivo. Nic víc, nic míň. Pak se zeptal, jestli náhodou nemáme tvrdý alkohol. Zakroutila jsem hlavou a pomyslela si, co to je zač, když chce ve středu ve dvě odpoledne panáka. Minutu nato vyřkl větu, která vše změnila. Víte, já mám splín.
Až poté jsem si ho pořádně prohlídla. Až poté jsem si všimla jeho zarudlých očí. Až poté jsem mu věnovala chápavý pohled a on mi odvyprávěl celý svůj příběh. Příběh o tom, jak před pár hodinami pohřbil vnučku. Jak ztratil malého životaplného andílka a jak jeho syn přišel o jediné dítě.
A já jen přikyvovala a přikyvovala a hledala slova útěchy postrádající smysl. Neznala jsem toho pána, jeho rodinu, ani holčičku, o níž přišli. Přesto se mi chtělo brečet s ním a ukrojit kus z jeho nekonečné bolesti.
Tak jsem si s ním dvě hodiny povídala. A vyměnila alespoň kapku jeho smutku za kapku mého štěstí. Byl to ten nejférovější obchod, jaký jsem kdy udělala.
:´-( <3
OdpovědětVymazat