V sobotu byl můj den D. Nebo spíš den F. Fuj. Skvělá třídní párty a najednou ejhle. Všechen ten alkohol se mi v žaludku začíná nějak cukat a zdá se, že neprahne po ničem jiném než po vysvobození. I kolem stojící kamarádi tuhle myšlenku podporují. Ale já nechci. Ze dvou důvodů.
Zaprvé. Já to přece zvládnu ovládnout! Když samu sebe přesvědčím, že mi není špatně, přejde to! Ehm... ne. Je třeba se smířit s tím, že v životě jsou věci, které neovládnete. Nejen vy, ale ani člověk s tou nejsilnější vůli ve vesmíru (i jiných vesmírech). Obsah žaludku toužící po zpětném chodu je jednou z nich. Ale jasně, vysvětlujte to ožralovi.
Zadruhé. Vždyť já jsem po alkoholu nikdy nezvracela! Tak proč s tím teď začínat? Brala jsem to jako takové svoje malé bezvýznamné plus. Občas jsem se tím někde pochlubila. Chvástala jsem se, že znám míru a nikdy jsem do sebe nenalila alkoholu tolik, že by musel obratem ven. A k čemu mi to kdy bylo? K ničemu. Stejně to bylo vždycky všem u zadku. Věřte mi. Za těch dvacet tři let (a půl!) mě nikdo nepožádal o ruku proto, že znám míru. Jo, taky to nechápu!
Ale co vám budu povídat, když už vám to stejně pověděl titulek. To, že sem se vzpouzela, nebylo nic platné. Do seznamu vyzkoušeno za vás si můžu připsat další položku. Vyzvraceno za vás.
A jaké to bylo? Detaily odvál alkohol a zamlčela autocenzura, ale jedno vím - zdaleka ne tak hrozné, jak jsem čekala. Zvracení v opilosti má totiž jednu výhodu a jednu nevýhodu. Nevýhoda: je to zvracení. Výhoda: je v opilosti. Takže na jednu stranu sice máte v puse tu děsnou pachuť, ale na druhou stranu ji vnímáte jen tak povrchně. Noříte sice hlavu do záchodu, ale kamarádi vám kolegiálně drží vlasy. Cítíte se trapně, ale zítra už si z toho nebudete moc pamatovat.
Pokud jsou navíc vaši kamarádi jen o špetku normálnější než vy (resp. já - což teda podle mě určitě), není to pro ně nová situace a se záchvěvy morální kocoviny vás pošlou někam. Takže ve výsledku je na tom fakt nepříjemné jen to, že zvracíte. Co už.
Žádné komentáře:
Okomentovat