Jak jsem se naučila mít ráda podzim

Pravda, po tak krásném víkendu, jako byl tento, se článek o mé čerstvé lásce k podzimu píše skoro sám. Pravda je ale taky to, že nápad mi uzrál v hlavě za úplně jiných podmínek. Bylo to pár dní zpátky a podzim zrovna nebyl ve své nejlepší formě.

Když jsem byla před několika týdny na přednášce Jaroslava Duška, líbila se mi myšlenka, že věci samotné na nás nepůsobí tou či onou silou, to my ovlivňujeme jejich působení. Jedna paní z publika byla přesvědčená, že sluneční paprsky na ni mají dobrý vliv. Ale co když stráví na přímém slunci několik hodin? Pak to asi nebude úplně dobré a i ono jindy přívětivé slunce může udělat zlou službu. Podobné je to i s podzimem a jeho vlivem na mě.

Vždycky to pro mě bylo období, kdy je zima, tma, pošmourno, často deštivo a větrno, konec bezstarostného období léta. Letos jsem se konečně rozhodla to změnit. A přijít podzimu na chuť. Jak? Jednoduše. Beru si z něj to, co mám ráda a co mi dělá dobře.

Vylovím ze skříně všechny huňaté ponožky. Sem tam si uvařím horkou čokoládu. Sbírám kaštany. Když mi to okolnosti dovolí, strávím den v pyžamu a většinu času i v posteli. Když naopak ráno musím vstávat, vzbudím se krapet dřív, potmě si připravím snídani a s ní se vrátím ještě na chvilku do vyhřáté postele. Začínám vytvářet seznamy s tipy na vánoční dárky. Když je slunečný den, chodím na procházky. Čtu jako divá. Šoupnu do povlečení i druhou deku, aby mi zaručeně nebyla zima. Piju jeden čaj za druhým. Vzpomínám na léto a těším se na jaro.

Navíc on má podzim i sám o sobě co nabídnout. Všechna ta okolní barevnost, babí léto, poslední teplé noci. A co teprve sezónní dobroty! Letos jsem konečně podlehla kouzlu dýňové polévky, která nejlépe zahřeje, a snad každý týden zkouším nový recept na jablečný koláč.

Podzime, tentokrát tě fakt ráda vidím. Jsi fajn!