Nešťastníci tanečního parketu

Bývaly to hezké soboty. Podvečery jsem trávila před zrcadlem a šatníkem. Na obličeji jsem si vytvářela to, na co jsem si do té doby netroufla. Vlasy jsem tu žehlila, tu krepovala, tu vlnila, hlavně si ale vždycky myslela, jak hezky to vypadá (jen málokdy to byla pravda). Z máminy skříně jsem si půjčovala tílka a připadala jsem si hrozně dospělá. Pak jsem se na tři hodiny přesunula do zadýchaného sálu a učila se taneční kroky a základy etikety. Takové byly moje taneční. Vzpomínám na ně v dobrém.

Teď, o osm let později, jsem je poprvé navštívila v roli diváka. A vidím to krapet jinak. Takové taneční totiž můžou být dost stresující záležitost, až skoro noční můra.

Prvním mučícím nástrojem je volenka. Dámská nebo pánská, je to fuk. Obě jsou nesmlouvavým ukazatelem oblíbenosti. Je to trochu, jako když si o tělocviku kapitáni vybírají své spolužáky do týmu. Jenže když si vás nevyberou do týmu, tak to pořád ještě může být jen proto, že jste sportovní antitalent. Ovšem když si vás nevyberou k tanci, pravděpodobně spíš netouží po kontaktu s vámi. Takže jste asi neoblíbení. Nebo oškliví nebo hloupí nebo třeba jenom smrdíte. A nebo všechno dohromady. Jackpot.

Některým jedincům se to stane opakovaně. Přímý zásah do už tak pochromaného puberťákova sebevědomí. Jasně, pokud s nima nechce nikdo tančit, tak nejspíš opravdu jsou nepopulární a oškliví nebo by měli přitlačit v osobní hygieně. Ale tím spíš by měli mít právo být takoví tak nějak na tajňačku, ne takhle veřejně. Ponížení navíc ještě nekončí.

I na tzv. zbytky jsou totiž v tanečních připraveni a rychle jim dohodí jako tanečního partnera samotného lektora nebo oběť z publika. A přichází na řadu samotný tanec. Tanec, který podle mého zběžného pohledu příliš neovládá zhruba polovina všech tancujících. Ale. Když jste pohlední a oblíbení, je vám tak nějak šumák, že k tomu holt nepřihodíte titul mistra tanečního parketu. Jenže co když vypadáte blbě, nikdo vás nemá rád a ještě se navíc ukáže, že rytmus byl naposledy ve vašich genech možná tak někdy kolem roku nula?

Pak jste prostě ta/ten, co si pro ní/něj už pětkrát nikdo nepřišel. A navíc ještě ta/ten, co nechápe takovou primitivnost jako raz, dva, tři, ča-ča. Život je krutý.