Na gymplu jsme měli boží třídu. Hned druhý rok se tak nějak přišlo na to, že se hrozně nenávidíme a vzájemně šikanujeme, takže si nás vzala na paškál psycholožka, s níž jsme se plazili po zemi jako žížaly Julie a tančily irské tance. Což prostě muselo pomoct, rozumíte. Později jsme ještě stihli vydávat časopisy, v nichž jsme se navzájem pomlouvali, a před maturitou jsme se málem postříleli, když jsme se nemohli dohodnout na nápisech na stužky.
Pointa je, že jsme si díky tomu všemu vytvořili mezi sebou skvělé vztahy. Zatímco jiné třídy jsou rády, když se jednou ročně sejdou v počtu třinácti kusů, my máme třídní srazy několikrát do roka, a když zrovna nevyjde fakt blbý termín, potkáme tam většinu spolužáků. Ale nestačilo nám to, a tak jsme si řekli, že si zopáknem třídní výlet. Stejné místo, stejné lidé. Jen už nám je holt o pár let víc. A pár dalších věcí je jinak...
Jsme staří. Nejenom že jsme starší. Ale jsme fakt staří. Tenhle je už táta, tamta je těhotná a polovina z más má auto. Taky už nezvládáme pít bůhvídokolika, protože jsme unavení z toho, jak moc jsme přes týden pracovali, a zároveň myslíme na to, že pozítří už zase musíme být do té práce fit. Když jdeme na výlet, stěžujeme si na bolavé klouby. A k chatě přijedeme několika auty namísto vlaku. Ať je nám zase -náct!
Jsme nároční. Tytam jsou doby, kdy jsme brali všechno, co bylo. Tak jak to bylo. Teď remcáme nad snídaní, několik z nás si poručí vegetariánský oběd a kroutíme hlavami nad vším, co nefunguje jako na drátkách.
Máme smartphony. Ještě než dořekneme otázku, zda se budeme mít prvního května kde ve městě najíst, polovina z nás má v ruce telefon, aby to zjistila. O půlminuty později už to víme. Pryč jsou časy, kdy jsme prostě vyrazili a doufali, že někde bude otevřeno. Vždycky bylo. A i kdyby nebylo, stejně bychom byli spokojení.
Umíme pít. Teda... ne stoprocentně. Ale máme už dost rozumu na to, abychom nesahali po zelené a rumu jakožto nejlevnějších panácích, takže když sedíme u táboráku, koluje nám jedno dobré víno za druhým. Navíc víme, kdy si dát stopku, ostatně dost z nás musí ráno řídit auto a být v pondělí svěží do té práce, žejo.
Jsme každý jinde. Zatímco ještě před pěti lety jsme byli na stejné startovní čáře, teď je jasně vidět, že jsme z ní každý vyběhl jiným tempem i směrem. Jeden z nás je odborník na obchod, další na IT technologie, ten zase dokáže sáhodlouze hovořit o správních řízeních. A půlka z nás už zažila dost nepříjemné setkání se statistikou. Ta druhá stále ještě netuší, jak vypadá pravá noční můra vysoškolského studenta.
Ale i tady je pointa. Máme totiž stále skvělé vztahy. A příští rok nejspíš další školní výlet. S auty, chytrými telefony a dětmi. Jak už jsem řekla. Na gymplu jsme měli boží třídu.
Žádné komentáře:
Okomentovat