Jednou jsem četla v časopise nějaký fejeton. Nebyl dobrý ani nikterak zajímavý, zaujala mě pouze pasáž, v níž autorka líčila historku, jak si její dědeček někde na vojně pochutnával na jídle. Výjimečně dostali maso, a tak si ho šetřil na závěr. Jenže pak byl zničehonic vyhlášen poplach a chudák děda měl po radosti. Znamená to tedy, že bychom si neměli schovávat to dobré, ale sežrat to hned z první? A je to tak dobře?
Jo i ne. Spíš teda ne. Není divu, že si necháváme to nejlepší na konec. Chuť dobrého posledního sousta nám totiž v puse ještě nějakou dobu, obzvlášť když nepoužíváme ty Banderasovy všemocné Orbitky, zůstává. Závěrečné sousto nás ovlivňuje v hodnocení celého jídla. Bylo zrovna přesolené? Pak jsou všechna skvělá předchozí sousta zapomenuta, smůla, kuchaři, to jídlo byl průšvih. A samozřejmě naopak. Prostě konec dobrý, všechno dobré.
Jsou dokonce taková jídla, která jdou této taktice naproti. Mým osobním favoritem je poctivý zmrzlinový kornout, který bych si byla schopná kupovat opakově jen pro tu božškou čokoládu, která se skrývá na samotném dně toho křupavého kornoutku... Podobně je to s ovocnou limonádou nebo fondánem.
Jako vždycky se ale i tady najdou ti, kteří musejí jít za každou cenu proti proudu. Čaj a kafe, které prostě nemůžete vypít až do dna, poněvadž tam vždycky něco plave. Dětská lízátka, v nichž se skrývají neforemné mega žvýkačky bez chuti. Všechny nápoje a poháry se šlehačkou navrchu, kterou vždycky s nadšením na dva hlty slupnete a pak už je to jenom zklamání. A skutečným šampionem je párek v rohlíku, která má na konci rohlíkového ďolíku snad lavor hořčice, na kterou jste s každým předchozím soustem marně čekali.
A to ještě nemluvím o přenechání posledního sousta (teda... už jo). Znáte to. Na talíři zbývá už jen ten nejšťavňatější kousek řízku s extra křupavou strouhankou a trocha kaše. A najednou máte někomu dát ochutnat... K čertu s natahováním na skřipec nebo trháním nehtů! Tohle je to pravé mučení! Jsem schopná dát vám půlku svého jídla, ale na poslední kousek mi nešahejte!
Můj final statement? Když vám někdo přenechá svoje poslední sousto, můžete si ho s klidným svědomím vzít. A nemyslím to sousto, ale toho člověka. Za ženu/za muže. To je prostě true love.
Žádné komentáře:
Okomentovat