33 myšlenek ze školky v přírodě



Hned první den k obědu výpečky, to mě máma po příjezdu domů nepozná.
Nebo pozná, ale stejně se nevejdu do dveří.
Jo, jasně, že si ještě přidám knedlík.
Mmmm... Kde máme ty sladkosti, co jsme zabavily dětem? Dala bych si sušenku.
...
Jak dlouho je holčička s nejuřvanějším hlasem schopná nabízet podsedáky za jekotu: Kdó chce palačííínky?
Půlhodina není zjevně problém.
Aha, ona ani hodina není problém.
Ještě že je v šest večeře.
...
Nemohl by dneska výjimečně někdo přečíst pohádku mně?
No, stejně bych tak v půlce usnu…
...
Jéé, to je hezká procházka ve tmě, když dětem svítí ty lampiony.
A sakra. Slejvák, bouřka. Rychle do chaty!
Nevidím ani cestu, natož děti.
Snad jsme jich neztratily tolik jako těch lampionů.
Asi nebyl dobrý nápad vzít si jen jedny boty.
...
Jak může z tak malého dítěte vypadnout tak velký bobek?
O tom smradu ani nemluvě.
To ty výpečky…
...
Brát si s sebou knížku asi nebyl nejlepší nápad.
To jsem si mohla do tašky radši přibalit náhradní boty.
...
Jak snadno si člověk zničí hlasivky?
A přijde to dřív, než si stačí zničit nervy?
...
To je pohoda, být na hřišti a děti jen sledovat.
Kdó chce palačííínky?
Sakra.
Asi uplatím děti, aby všechny ty barevné podsedáky nenápadně zahodily do lesa.
Nebo snědly. Hlavně ať je klid.
...
Doufám, že se za utírání zadků dávají nějaké medaile.
A za zavazování tkaniček chci státní vyznamenání.
...
Fuu, to už je zas ráno?
Ale poslední!
A zdálo se mi o palačinkách!
Boží!

2 komentáře:

  1. Ahoj. Velice se mi líbí tvoje články, piš dál máš talent a pravdu taky��

    OdpovědětVymazat