V co se proměníte při návštěvě ZOO

Navštívit ZOO není jen taková prostá legrace určená pro každého. Ani zdaleka. Když už si zaplatíte to namaštěné vstupné, chcete toho samozřejmě vidět co nejvíc. Jenže zoologická není zrovna parčík o několika stromech a třech lavičkách (většinou). Je to takový svět ve světě a na konci dne budete mít pocit, že jet místo do ZOO na Sněžku, budou vás nohy bolet stejně. Spíš míň.

A to je jen začátek. Nemluvím o tom, že se budete cestičkami proplétat s tisícovkami dalších lidí, kteří měli kupodivu také ten nápad, jet o slunečné neděli obdivovat zvířata. Nebo o tom, že několik dalších stovek v zoologické necháte, protože dva rohlíky se šunkou z domova vám prostě zdaleka stačit nebudou a protože vaše dítě bude hrozně nutně potřebovat pamětní minci, kterou nejdéle do týdne ztratí (aby ji mohlo při příští návštěvě požadovat zas).

Ale tahle zkušenost vás i něco naučí. Během jednoho dne objevíte spoustu svých, do té doby možná skrytých já a vyzkoušíte si řadu rolí, ve které se budete postupně proměňovat. Tak třeba...

V dítě. Budete nadšení z lachtaní show, i když jste ji viděli už minimálně třikrát.  Budete fascinovaně zírat na lemury během krmení. Budete se rozněžňovat nad rozkošnými surikatkami, dokud nespatříte i tu nejmenší a nejrozkošnější surikatičku, jak stahuje z kůže o nemnoho menší myš. Že už jste překročili míru dětského nadšení, poznáte, když začnete do potomka šťouchat s Hele na rtech a infantilním výrazem ve tváři a budete při tom ukazovat na močícího slona.

V zírače. Některé výběhy jsou holt prázdné. Leckdy je to na první pohled jasné, pumu v prázdném výběhu pět na pět metrů člověk běžně nepřehlédne. Pak jsou ale výběhy plné skrytých zákoutí, ve kterých navíc podle názvu vůbec nevíte, co máte hledat. Hlodavce, ptáka nebo sudokopytníka? Občas podezřívám, že tyhle výběhy instalují do ZOO schválně a z druhé strany umisťují skrytou kameru, aby měli pracovníci taky občas nějakou srandu.

V samozvaného odborníka. Pokud s sebou máte dítě, bude se ptát. Ne všechno je ale na informačních tabulích napsáno. Pokud má dítě kliku, nejste úplný pitomec a dokážete mu řadu otázek zodpovědět. Občas budete mít dokonce pocit, že se vám fakt rozbřesklo, že tohle přece víte a budete pak dítěti zaníceně vyprávět o tom, jak velbloud pochopitelně může žít na poušti, když má ty hrby plné vody, žejo.

Ve lháře. Pokud s sebou máte dítě, bude se ptát. To už víme. Ve chvíli, kdy vy budete mít jazyk na vestě, budete proklínat každý další výběh a přemítat, kolik sakra může ještě existovat zvířat a kde je nejbližší východ, se dítě stále bude ptát. Takže budete o masožravcích zatvrzele tvrdit, že to jsou býložravci, suverénně odpovídat, že jelen má bez diskuze na noze čtyři prsty, a o tygrech, kteří jsou až na druhé straně areálu, prohlásíte, že buď spí letním spánkem nebo utekli zpátky do džungle, ale rozhodně nejsou nikde, kam byste se na ně mohli jít podívat.

V hatera lidí. Protože lidi občas fakt dokážou být pitomci. Prostě budou těm zvířatům blýskat foťáky do obličeje, aby pořídili nepoužitelnou fotku, kterou budou pak nadšeně ukazovat zbytku rodiny, a prostě budou gorilám klepat na sklo, i kdyby tam těch cedulí Neklepejte na sklo viselo tři sta třicet tři nebo klidně o jednu víc.

V o to většího milovníka zvířat, těch úžasných fascinujících stvoření, která jednají na férovku. A která se dost často chovají jako zvířata mnohem méně něž my, víme.Vznešeně kráčející a pomrkávající žirafy, lvi budící svým pohledem respekt, roztomile poskakující klokani a konečně gorily, které vám názorně ukáží, že vás i s vašimi foťáky prostě mají u zadku. A ten si klidně vyfoťte a dejte do rámečku.