Nedělejte, co vás neba! Fakt.

Ójé. Pointu celého textu prozradit hned v titulku, to by mě pisálci hnali. Ale to je fuk. Komu stačí pointa, dál číst nemusí. Kdo chce navrch příběh, tady ho má: Bylo nejspíš jaro, rok 2011, já žila v Anglii a rozhodla se chodit běhat. Už ani nevím proč. První pokus, před kterým jsem si řekla Nebudu to přehánět, dám si jen takovou lehkou půlhodinku, skončil asi po patnácti minutách, kdy jsem měla pocit, že se pozvracím a omdlím najednou.

Nestalo se naštěstí ani jedno z toho a já postupně začala  běhat. Což byla vlastně dost sranda, protože já byla vždycky jsem antisportovec a běhání mě nikdy nebralo. (Velmi výmluvné je tvrzení mého bývalého spolužáka, který prohlašuje, že vidět mě při osmistovce o tělocviku doběhnout do cíle mezi prvními patří k jeho nejsilnějším sportovním zážitkům v životě.) Ani teď to nebyly žádné zázračné výkony, ale o to mi ani nikdy nešlo (aneb Běháte pomalu? Pak tvrďte, že běháte hlavně pro radost!)

No a tak se prostě nějak stalo, že jsem běhala. Celé jaro a léto v Anglii a pak i doma. A další rok zase. Začalo jaro, ptáci přilétli z teplých krajin, muži nadšeně komentovali návrat žen k minisukním a já začala běhat. Už to prostě k mému životu patřilo. Až do letoška.

Začátkem sezóny jsem si dala lehký trénink na půlmaraton, pak ho zaběhla a bylo to super. Nic potom už ne. Závod na pětadvacet kilometrů byly snad nejnudnější tři hodiny v mém životě (konkurenceschopné jsou jen hodiny chemie na gymplu, těch ale naštěstí nikdy nebylo tolik v řadě). I prázdninový běh po krásné stezce podél Lipna byl otrava. Bůhvíproč mě běhání přestalo těšit a dělat mi to dobře. A tak jsem ze dne na den přestala.

A víte co? Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Všichni pořád frfňáme, jak nemáme čas na to či ono, a přitom pak hromadu toho drahocenného času, který nám proplouvá mezi prsty, vyplýtváme na nesmysly. Na věci, které nás nebaví. Na věci, které neděláme rádi. Na věci, které nám nic nepřinášejí. Ale na věci, o nichž máme z nějakého důvodu pocit, že bychom je měli dělat. Neměli.

To že baví a naplňují někoho jiného, neznamená, že si je budeme užívat i my. Kolikrát se přistihnu, jak si nad něčí fotkou z ranního běhnu povzdechnu a pomyslím si Já bych chtěla taky!. Ale přitom vím, že takhle je to teď pro mě správně. Že najdu třiatřicet lepších věcí (minimálně!), jak strávit půl hodiny než běháním, při kterém si ani minutu neužiju. A je fuk, že sledováním seriálu, spánkem nebo zíráním do zdi nezhubnu ani si při tom nepořídím cool fotku na Instagram. Hlavní je, že mě to bude bavit. Protože nevím jak vy, ale já nechci žít život, který mě bude otravovat.