Co zjistíte, když si po 10 letech kupujete plavky

Při plánování letošního léta jsme se s mámou rozhodly, že vyrazíme na Lipno. A počasí se rozhodlo, že nám naservíruje tropy. Ideálka. Rozhodně pro někoho, kdo se rád vyvalí na celý den k vodě. Což já nejsem. A vlastně ani nemám plavky...

Dlouho jsem s tím bojovala a nákup plavek bojkotovala. Ale pak zvítězilo mé rozumnější já (nestává se to často) a řekla jsem si, že se té výzvě postavím. Že poprvé za svůj dospělý život odvážně vkročím do obchodu, proberu se hromadami příšerných kousků a najdu - no, dobře, alespoň zkusím najít - ucházející plavky. Pokud někdy absovujete podobný proces, zjistíte řadu věcí. Například...

Že už vám není dvanáct a že odteď budete mít vždycky problém s tím, že vám tady něco chybí a tamhle zase přebývá (ok, mně jenom přebývá, chybí mi leda sebevědomí na to, aby mi to bylo fuk).

Že nabídka plavek je otřesná, pokud za ně zrovna nechcete utratit tisícovku, což prostě nechcete, když se v nich třikrát vykoupete a pak se vám zas budou válet ve skříni pro takové ty coby kdyby případy.

Že zrcadla v kabinkách jsou prostě hrozně krutá a bezohledná stvoření, protože zatímco doma se to všechno tak nějak schová (a když ne, tak radši kolem toho zrcadla nechodíte, žejo!), tady máte pocit, že jste při pohledu do zrcadla jedna velká celulitida. Což nejste, samozřejmě!

Že kabinky nejsou žádné atomové kryty, které by vás uchránily před válečným atentátem, natož před zvědavým pohledem. Naopak to jsou dost podivně navržené kóje, jimž nejde pořádně zatáhnout závěs, mají mezi dveřmi centimetrovou škvíru nebo vám ty dveře sice sahají po hlavu, ale tomu dvoumetrovému chlápkovi, co jde kolem a náhodou loupne okem dovnitř, už prostě ne!

Že musíte být asi hrozný tlusťoch, když pod vaší velikostí existují ještě minimálně tři menší, přičemž tu nejmenší byste neoblékla, ani když vám bylo osm, tak kdo to jako nosí?!