Následovalo osm zábavných měsíců bez telefonu. Pak jsem ale byla vlivem okolností donucena se (minimálně dočasně) do mobilního světa vrátit. Naštěstí nebylo třeba nic kupovat a zařizovat, telefon mi půjčila rodina, u které jsem začala žít jako aupair. Na mně bylo jen se s ním a všemi jeho chytrými aplikacemi naučit pracovat.
Než začnu. Pár dní nechávám svého jablečného
První den. Ok, otevřu si internet, to by měla být na začátek hračka. Kde je tu nějaký prohlížeč? Je možné, že tu není prohlížeč? Safari...? To zní povědomě, to by mohl být prohlížeč. Bingo! Tak se podívám na facebook. Že ho můžu mít jako aplikaci? Tak jo! Moment, ale nestojí to něco? Tak to radši nechám, jak to je. Jé a messenger! To chci. Moje Apple ID? Nevím, co je Apple ID. Natož to moje. Vlastně ten messenger stejně nepotřebuju, ne? Zabzučení. Co to je? Proč to zabzučelo, a nikde se mi nic neukazuje? Jak zjistím, co to bylo?
Druhý den. Proč nenatočit video, když ho teď můžu snadno poslat kamarádům. Tak. Natočeno. Teď ho pošlu. No jo, ale jak? Tak to nevadí. Aspoň se teda podívám, co v tom telefonu mám za aplikace. Fíha. Mapy. A předpověď počasí. A polovina věcí, kterým nerozumím.
Třetí den. Telefon zvoní! Hovor! První po osmi měsísích! Wooow. Nestihnu ho přijmout. Mám zprávu v hlasovce. Dostat se k ní mi trvá asi tak dlouho, jako průměrnému člověku uběhnout patnáctistovku. Můj foťák stále dělá zvuk při stisknutí spoušti. Činím druhý pokus o nápravu. Se stejným výsledkem. Jsem vůbec z tohohle století???
Žádné komentáře:
Okomentovat