Když podnikám nějaké výlety - ať už jen za humna, nebo přes půlku Evropy (no, spíš to první) - mám ve zvyku být připravená. Zjistit si zajímavá místa, podniky, ceny, omrknout mapu, mít svůj čas přiblizně rozplánovaný. Jenže znáte to - člověk míní a pánbůh/osud/náhoda/zastavený vlak/unavené dítě mění.
Takže hezky od začátku. Je pátek. Máme tady děti F. a C., mámu L. a mě... prostě mě. Dítě C. je malé, máma L. má o pátcích běžně volno a školou povinné dítě F. dnes výjimečně taky. Tak mámu L. napadne udělat si s dětmi výlet do Londýna do muzea. Souhlasím, že se k nim přidám. Neplánuju nic, předpokládám, že strávím čas s nimi, maximálně si z muzea odskočím někam opodál na kafe.
Plán je vyrazit nějak po déváté, o hodinu později už tedy opouštíme dům (konečně má někdo k času stejný vztah jako já). 2x dospělý 2x dítě, 2x kočárek. Za půl hodiny jsme na nádraží. Vlak jede chvilku nato, usedáme, já žel dál od ostatních, protože není místo. I přes těch pár řad ale slyším, že dítě F. zrovna neoplývá spokojeností. Asi po dvaceti minutách zastavujeme. A stojíme. A pořád stojíme. Co tři minuty se ozývá hlášení, ze kterého se však nedozvídáme v zásadě nic jiného než: Stojíme, ještě budeme stát, a nevím proč, ale až to vědět budu, rozhodně vám to hned oznámím.
Stojíme asi půl hodiny, dítě F. už vzadu fňuká a protestuje, že jsme měli zůstat doma. Asi má recht. Konečně přichází hlášení, ze kterého se i něco dozvíme, a to konkrétně že se vracíme do předchozí stanice. Dopředu to nejde, tak musíme vzad. Vystoupíme, zjišťujeme, jak se věci mají, ale nikdo vlastně nic neví a všichni vyčkávají. Máma L. se rozhodně zkusit děti trošku rozveselit jídlem. Chápu. Na mě by to zabralo.
Zatímco vybíráme v bistru něco k snědku, přijede na nástupiště nějaký vlak. Jdu ven a zkouším zjistit jaký, ale bez brýlí je to dost marný pokus. Když se otočím, vidím mámu L., jak vylítla se všemi čtyřmi kusy dětí i kočárků z bistra a řítí se do vlaku, který míří zpět domů. Přidávám se k ní, zatímco ona na mě chrlí, že nemusím jezdit s nimi a že to zvládne. Jak jako? Co bych tam dělala? Vždyť nemám nic naplánovaného, ani nevím, kde ten vlak staví. Jenže myšlenky letí dál. Ale zas už mám koupenou tu jízdenku. Tak není to škoda? Ideální situace pro mé nerozhodné já, které i nákup trička musí konzultovat s kamarádkou a týden si ho rozmýšlet.
Rychle se ujišťuju, jestli je v tom vážně můžu nechat, a máma L. rozhodně přikyvuje a ještě udílí rady, jak se do toho zpropadeného Londýna dostat. Moc to nechápu, takže se vracím k našemu původnímu vlaku a ptám se. Tímhle vlakem ne, slečno, ale tamtím, z tamtoho nástupiště, přes tamtu stanici se tam dostanete. Oukej. Jdu teda na tamto nástupiště a tamten vlak, abych zjistila, že kdepak, to jsme stornovali, musíte slečno zpátky do Readingu a odtamtud jet znova. Jak jako do Readingu? Jako zpátky do toho vlaku, ze kterého jsem právě vylezla? Toho, který byl před chvilkou poloprázdný, ale teď chytím jedno z posledních míst na stání těsně u dveří, protože je v něm odhadem polovina všech londýnských občanů? (Ano, jsem na odhady dobrá a nikdy nepřeháním.)
Takže se vrátím do Readingu, najdu v davu celé trio L.+C.+F. a aspoň kousek jim pomůžu. Pak se tedy obracím a jdu učinit druhý pokus o cestu do Londýna. Tentokrát už uspěju. Na místě jsem ve dvě odpoledne. Totálně nepřipravená. V místě, kde jsem nikdy nebyla. Paráda.
Naštěstí mají super britské vlaky wifinu, takže jsem si našla alespoň, kde mě ten vlak vyhodí a kudy se odtamtud dostanu do centra. Samozřejmě to vypadalo hrozně trivi. Když se pak vymotám z nádraží, absolutně netuším, kterým směrem se vydat. Takže si profesionálně stoupnu před McDonald, chytnu dvě čárky z jeho wifi a najdu na mapách sebe i cestu.
A dál? Dál je to hrozně super návštěva Londýna. Spontánně se vydám, kam se mi zrovna zachce, objevím příjemnou kavárnu, pošlu pohledy, vidím poprvé London Eye ve tmě a zůstanu jen tak dlouho, jak mám zrovna chuť. Občas je to hrozně super, být vyhozená z konceptu.
Žádné komentáře:
Okomentovat