Já jsem tak nějak tušila, že asi nebudu úplně lítací fanda. Ale nikdy jsem vlastně neměla příležitost to zjistit. Poprvé jsem v letadle seděla, když mi bylo šest. To jsem pochopitelně nebyla nic jiného než nadšená. Druhý let přišel asi v jedenácti. Z toho si pamatuju jen to, že jsem si z letadla odnesla štůsek pohledů, které bych určitě ještě někde doma někde vyhrabala (Týna aka chronická schraňovatelka blbostí). No a ještě donedávna můj jediný dospělý let se konal, když mi bylo dvacet. To jsem za sebou měla ujetý autobus, ubulený telefonát mamince (velice dospělé), projíždění Londýnem ze strany na stranu a noc na letišti (ano, je to velmi vtipná historka). Tenkrát mi už bylo všechno jedno, byla jsem prostě šťastná, že konečně sedím v něčem, co se pohybuje směr Česko.
O pět let později tu máme zmrtvýchvstání mého cestovatelského já, nápad na mírně šílený výlet a v něm hned tři lety během osmi dní. Při kupování letenek to neřeším, pozornost tomu věnuju až pár dní před prvním odletem, kdy se ale soustředím hlavně na to, co že všechno (ne)můžu mít v kufru a jak to na těch letištích vlastně chodí. Díky kamarádce na telefonu ale vím všechno, co potřebuju, takže je čas vyrazit!
Na letišti je to naprostá hračka, a když během pár minut projdu kontrolami, dojde mi, že tohle ta nejtěžší část nebyla. Pomalu ale jistě začínám být nervózní z toho, co mě bůhvíjak vysoko (radši nevědět) nad zemí čeká. Nejistota roste, když naše letadlo poprvé spatřím na vlastní oči. Jak se to sakra v tom vzduchu udrží? Neudrží, žejo?! Prostě spadneme.
Od chvíle, kdy jsem koupila letenku, jsem si přála sedět u okýnka, ať mám nějaký zážitek, když už teda letím, že? Takže sedím samozřejmě u uličky. Když se dá letadlo do pohybu, jsem ale nakonec ráda. Lepší nevědět, co se vlastně děje a jak nám už za chvíli zmizí pevná půda pod nohama, brrrr.
Čas na bezpečnostní hlášení. Vsadila bych se, že mu věnuju nejvíc pozornosti ze všech lidí sedících v letadle. Letušku pozorně sleduju, bedlivě poslouchám instrukce a vztekám se nad každým slovem, kterému nerozumím. Zabije mě dnes v noci moje nedostatečná angličtina? Pro jistotu ještě studuju obrázky na sedačkách, z nich jsem ale ještě zmatenější a vztekám se podruhé. Na víc vzteku už prostor není, protože, zdá se, startujeme.
Předpokládám, že ostatní pasážeři budou v pohodě. Jistě toho nalétali víc než já. Jistě na rozdíl ode mě nepředpokládají, že zrovna tohle letadlo je to smolné, které spadne. (Já jsem si tím skoro jistá.) Tak proč pak ale všichni tak podezřele ztichli, když se blíží start? Nemůžou být trochu víc nad věcí, abych aspoň na chvilku uvěřila, že se třeba dneska fakt nezřítíme?
A víc v pohodě by mohl být taky můj žaludek. Jak často lidé v letadlech zvrací? Asi ne dost často, protože tu nikde nevidím sáček. A já jsem fakt nikdy nebyla fanoušek horských drah, na pouti je každoročně moje největší vzrůšo koupit si mega pendrek za třicet korun.
Letíme! Ani nevím, jestli je to úleva nebo naopak.Ale jsem smířená. Tedy do chvíle, než se letadlo mírně zatřese. A je to tady. Turbulence. Jsme beztak vlítli do nějakého hurikánu. Čekám hlášení pilota, ale nic. Dívám se kolem sebe, ale nikdo nevypadá vyděšeně. To je najednou všem jedno, že tu umřou?!
No jo, neumřeli (jsme). Letadlo nespadlo při prvním, při druhém ani při třetím letu. Jo, taky mě to překvapuje! A byť bych tomu nevěřila, ten poslední let jsem si i trochu užívala. Což ale samozřejmě neznamená, že jsem čekala, že ho přežiju...
Žádné komentáře:
Okomentovat