Na dva týdny sugar free

Žít krátkodobě bez cukru jsem chtěla zkusit už nějaký ten pátek. Dokonce jsem si to dala na seznam mých předsevzetí. Anglická strava a moje ignoranství vůči tomu, jak moje tělo reaguje a jak se cítí, byly ideální impuls to konečně zkusit. Očekávání byla následující:

• Budu mít třikrát takovou chuť na sladké prostě už jen z principu, že budu vědět, že ho nesmím. Zakázané ovoce.
• Budu po(u)žívat hlavně základní suroviny, protože skoro cokoliv zpracovaného má v sobě cukr.
• Nejvíc ze všeho mi bude vadit narušení mých rituálů, jako je pravidelná čtvrteční zastávka pro donut a sobotní pro dortík.
• Jídlu budu (muset) věnovat mnohem víc času a pozornosti, už jen čtení etiket dost protáhne čas v obchodě i v kuchyni.
• Uvědomím si, co se mnou cukr dělá, a budu se s ním v budoucnu trochu krotit. A až se zase krotit přestanu, dám si tyhle dva týdny znova. 
• Nebude to sranda.

Den 0: Začínám se připravovat a pomalu proto koukám na etikety a čtu složení. Jsem hodně skeptická, takže kontroluju i lasagne nebo jogurt. Taky mám pocit, že se je třeba se sladkým pořádně rozloučit (rozuměj sníst ho na dva týdny dopředu). V obchodě mají shodou okolností dva z mých oblíbených dortů a já si nedokážu vybrat, takže beru oba. Navíc se nám doma výjimečně vyskytla nutella (fuj fuj fuj) a ještě tu mám pár sušenek. Většinu z toho do sebe naláduju během večera a pár minut po půlnoci mám pocit, že mi cukr leze ušima a vlastně ho teď stejně pár dní nebudu chtít ani vidět.

Den 1: Z toho pocitu jsem se bohužel do rána vyspala. Na sladké chuť nemám, ale chci ho prostě jen proto, že ho mít nemůžu. Klasika. Objevuju v zásobách čokoládu bez cukru, a přestože fakt není sladká, pro pocit prozatím postačí.

Den 2: Vyrážím na nákup stévie, potřebuju se totiž cítit, jako že nemám svázané ruce a že si můžu dopřát dortík, i když bez cukru. Do obchodu dorazím nepřipravnená - hladová - a padnou mi do oka zlevněné sendviče. Když přijdu k regálu, zaregistruju nad nimi zlevněné sladké pečivo a automaticky po něm natáhnu ruku. Vzápětí mi to dojde. Zaměřuju se tedy hladově na sendviče a... doufám. Doufám dlouho, zatímco čtu několikařádkové složení. Už už myslím, že to klapne, když na mě vykoukne sugar. A z dalšího stejně tak. Tak oběd holt až doma.

Den 3+4 - Čokoláda bez cukru a stéviový cheeseecake mě drží nad vodou. Ne že by to byla bez cukru taková tragédie, ale jde fakt spíš o pocit, že si můžu dopřát. Obecně totiž nemám ráda, když mě cokoliv omezuje, takže i v tomhle případě si musím vydobít svou svobodu, aspoň domnělou.

Den 5 - Dnes poměrně bojuju. Při nášvětě kavárny mám neovladatelnou touhu dát si ke kafi něco sladkého, což si tady přitom dávám jen výjimečně. Navíc si začínám uvědomovat, že jsem poslední dny poměrně hladová, byť jím až až. Nejsem si ale jistá, zda je to reálný hlad nebo spíš psychická záležitost (vsadila bych si spíš na bé).

Den 6 - Částečně i kvůli svému současnému režimu trávím půl dne v kuchyni. Připravuju si quiche na následující den k obědu, protože sendvič vzhledem k cukru v pečivu nepřipadá v úvahu. Pokouším se (to sloveso zde má svůj význam) o další pečenou dobrotu slazenou stévií. A konečně se pouštím do domácí sugar free nutelly.

Den 7 - V kavárně náhodou zaslechnu, že mají sugar free dort. Už už si dělám naděje, ale posléze zjišťuju, že je datlový - nic pro mě. Tak si místo toho kupuju lahev smoothie. Večeře je ozvlášť legrační, chystám se totiž připravit mimo jiné svůj oblíbený salát, na který mám od rána chuť - jen zelenina  a majonéza. Všechno bezmyšlenkovitě nakrájím a smíchám. Až pak mě to trkne a samozřejmě - v majolce je cukr. Dnešní večeře je ze dvou třetin sugarnefree, takže na mě zbývají jen hranolky aneb - jíst bez cukru ještě neznamená jíst zdravě.

Den 8 - Po prvním úspěšném týdnu přichází první zaškobrtnutí, byť nevědomé. Večeři totiž tentokrát nemám ve svých rukou a je mi servírována šéfkuchařem, který teď na rozdíl ode mě - nečte každou etiketu. Až po dojedení zjišťuju, že byly v kari nakládané papriky, které obsahují cukr. Co už. Hroutit se z toho nebudu.

Den 9 - A den poté je tady porušení vědomé. Rituál kafe a dort zvládám sice obstojně a spokojím se s tím, že si ty dorty za vitrínou prohlédnu (#masochista), nicméně večer dostávám výjimečné pozvání do restaurace. Dilema je obrovské, ale nakonec mě kamarádka, která v tom bez cukru jede se mnou, přesvědčí, abych šla. Tak jdu. A výčitky nechávám doma.

Den 10 - Odjíždím na dva dny pryč a můj batoh je z poloviny plný svačiny. Spoléhat na nabídku obchodů nemůžu a cestovat hladová taky nechci. Jídla je až až, přesto ale mizí povážlivě rychle.

Den  11 - Zásoby se ztenčují. Snídám banán a nepříliš zdařilé brownies slazené stévií. Nedlouho nato se procházím místními trhy, které nabízejí lákavé čerstvé croissanty či pain au chocolat a já jsem vyloženě naštvaná, že ničím z toho nemůžu potěšit neuspokojený žaludek a chuťové pohárky. Připravené jídlo mi nakonec opravdu nestačí, ale na boj se supermarketovými větrnými mlýny nemám náladu, tudíž kupuju zachránce v podobě banánů. Když se večer dostanu domů, mám v sobě už čtyři. O to víc se těším na pořádnou věčeři. Vítá mě nicméně skoro prázdná lednička, ze které se mi ale nakonec jako zázrakem přece jen povede vykouzlit uspokojivé jídlo bez cukru.

Den 12 - Je úterý, což znamená, že nám přivezou nákup. Tenhle den mám běžně ráda, zaplní se nám lednice a přibyde spousta dobrot. Dnes moje radost zrovna patrná není, i když je pravda, že mě mile překvapí, když v jedné z tašek objevím chléb bez cukru. Večer jsme líní vařit, takže objednáváme takeaway curry a já ani nezaváhám. Lenost to dneska vyhrála (kéž by jen dneska!).

Den 13 - Zjišťuju, že být sugar free v nesugar free rodině může být nejen nepraktické, ale i neekologické. Čas od času totiž něco dojídám po dětech, dnes ale kvůli mému dočasnému režimu putuje do koše celý sendvič s vajíčkem. Radost si dělám alespoň tím, že se mi podaří do slunečného dne najít v obchodě osvěžující sugar free drink (a není to voda!). Ony ty drobné radosti mohou být občas ještě drobnější, než by člověka napadlo...

Den 14 - Poslední den je v pohodě. Spíš než tomu jaké je nejíst cukr přemýšlím nad tím jaké to bude zase jíst cukr. Nechci opakovat den nula, ale taky je mi jasné, že den navíc si k těm čtrnácti rozhodně dobrovolně nepřidám.

Den 15 - Včerejší dilema je aktuální, a to v podstatě po celý den. Nakonec to dopadne tak, že si dám pár sušenek. Ne proto že bych musela, ale proto že můžu. A to je zároveň vstup do mého nového nesugar free období. Sama jsem zvědavá, jak dlouho potrvá a jestli bude v něčem jiné.

Dva týdny bez cukru pro mě byly spíš psychická než fyzická záležitost. Přinesly s sebou rozšíření povědomí o tom, co všechno může obsahovat cukr (většina pečiva, mražená pizza a vůbec mražené cokoliv, bujón, majonéza, šunka, rostlinná mléka, nakládaná zelenina a všechny možné čatný a omáčky a samozřejmě asi milion dalších věcí), což mě ale vlastně nikterak nepřekvapilo. Asi jediné překvapení byl hlad, který jsem měla, byť myslím, že i tam to bylo spíš o psychice. Zkušenost stála rozhodně zato, ale moct si dát v kavárně kdykoliv jakýkoliv dort? Tomu se nic nevyrovná (#ztracenypripad).