Óda na Vánoce

Někdy se jen potutelně culím, někdy vytahuju obočí pomalu až k nebesům, někdy si skoro ťukám na čelo. Když lidi mluví o tom, jak jsou Vánoce hrozně stresující a uspěchané a náročné a kdovíco ještě, jednoduše to nechápu. Nejsou. Vánoce samy o sobě nejsou takové nebo onaké. Jsou takové, jaké si je uděláte.

Já mám Vánoce odjakživa ráda. Nebo možná ne odjakživa, tipuju, že ten rok, kdy mi jako malé rodiče zprvu nenadělili jediný dárek (zato sobě hromadu), jsem je minimálně na pár minut neměla ráda (Vánoce, ne rodiče - ty ještě dýl). Ale jinak jsem vánoční nadšenec. Ta atmosféra, kouzlo, klid, pohádky, rodina pohromadě,...

Letos byly moje (před)Vánoce jiné. Naložila jsem si toho na bedra tolik, že mě budou bolet ještě příští rok. Lítala jsem z jednoho místa na druhé, odškrtávala povinnosti z dlouhého seznamu, odkládala ty, které šly alespoň o den odložit, a chodila spát bůhví v kolik, abych pak dodělala ty odložené. Letos byl i můj předvánoční čas hektický a stresující. Ale s vědomím, že to byla jen má vina. Nikoliv vina Vánoc.

Jo a ještě dárky! Ty mám na Vánocích taky ráda. Kdyby bylo na mě, dávám lidem dárky jen tak (a občas to i dělám), ale Vánoce jsou skvělá záminka, díky které obdarovaní dárek neodmítají, ale tak nějak jim dává smysl něco dostat. A mě neuvěřitelně baví vymýšlet a nakupovat dárky, až mám občas chuť přidat si to do výčtu mých koníčků. Ale zas si říkám, že lidi můžou zjistit, že jsem divná, až pozdějc, žejo. Proč si kazit srandu. Prostě dárky jsou super. A samosebou občas i ráda nějaký dostanu.

Všehovšudy mi na Vánocích vadí jediná věc. Plýtvání. Nikoliv to, že řežeme spoustu stromů, aby nám dělaly čtrnáct dní radost, protože by to bylo pokrytecké, když ráda dostávám kytky, které mi vždycky vydrží tak tak týden. Ne hromady jídla, protože doma už jsme umírnění a téměř nic nevyhodíme. Vadí mi právě ty dárky. Svým způsobem. Jednoduše i sebešikovnější Ježíšek (třeba já, skromnost stranou) se může občas (cca jednou za život) netrefit nebo může nadělit něco, co jiný, šťastnější Ježíšek nadělil o chvilku dřív.

Ale co s tím? Je v nás nějaká utkvělá představa, že musíme být i tak vděční a hlavně, že musíme dárek nějak využít. Nosit hodinky, které jsou absolutně mimo náš vkus, párkrát nás to přece nezabije. Uložit do knihovny knížku, kterou nikdy nepřečteme. Dát si na poličku parfém, který nám nevoní. Přece když už si s tím někdo dal tu práci...

Tak na tohle letos házim bobek. A vzkazuju svým kamarádům: Pokud ode mě dostanete něco, co je fakt mimo, pošlete to dál. Kamarádovi, kterému to udělá větší radost, dítěti z dětského domova nebo to třeba prodejte za pětku na blešáku a kupte si za to nanuka. Hlavně to ale neválejte doma jen kvůli pocitu, že byste si to měli jakožto dárek za každou cenu nechávat. Na oplátku slibuju, že se nezeptám, jak se vám ten film líbil a proč vůbec nenosíte to triko, který jsem vám dala k Vánocům.