Dopisy v dnešní době moc nefrčí. Vlastně ono ani obyčejné psaní růčo nefrčí, natož popsat několik stránek, šoupnout je do obálky, nalepit známku, dojít ke schránce... Nadlidský výkon! A protože mě to štve, rozhodla jsem se probudit dopisy, aspoň u sebe, znovu k životu. Aby to bylo na tuty a abych na to klasicky do dalšího dne nezapomněla, rovnou jsem si to dala na seznam svých předsevzetí.
Podobná předsevzetí jsem zplácala už před rokem a i tenkrát se jedno týkalo dopisu. Dopisu, který nepotřebuje známku ani jméno adresáta (takže rádoby mač ízijr). Dopisu, který člověk adresuje sám sobě. Jen ho smí otevřít až za pár let.
Já se rozhodla napsat si jakožto třicítce (What a surprise! Obzvlášť pokud čtete titulky). Ne, rozhodně vám tady teď nezprostředkuju, CO jsem si napsala. Ale můžu zprostředkovat své nadšení z celého toho procesu. Jasně, opomeňme, že je to krapet schizofrenní a že jsem během psaní zmateně střídala první osobu mezi nás dvě - tedy moje současné a moje třicetileté já. (Ehm, opravdu mluvím o sobě jako o nás dvou? A že prý jen krapet schizofrenní?).
No, ale jinak je to fakt super. Tak super, že si poprvé v životě přeju, aby už mi bylo třicet (podruhé to bude, hádám, zhruba v jednatřiceti). A vlastně myslím, že ta třicítka bude i díky tomu snesitelnější. Mám vrásčitý obličej, povislý prsa a vůbec už jsem jednou nohou v hrobě. Ale mám tu přece ten super dopis, co jsem si napsala před šesti lety! No, není život bezva?
Jasně, že život je bezva. A pro případ, že bych to během těch let stihla zapomenout, bude tu po ruce mé mladší já, které mi na tom kusu papíru připomene, že život by měl být bezva vždycky. Teď budu jen doufat, že se během své cesty stihnu co nejdřív naučit uklízet, protože jinak ten dopis zaboha nenajdu. Ani do čtyřiceti.
Ahoj Týnko, opět super článek! Moc hezky píšeš (ale málo často! :-) ) a navíc tohle je moc hezký nápad!
OdpovědětVymazatA mě z toho všeho nejvíc těší, že i někdo další rád používá vykřičníky... jsem hrozná! Děkuju!
Vymazat