Řídím, tedy jsem?

Nemám řidičák. Tahle věta, kdykoliv jsem ji za posledních pět let vyslovila, vzbudila vždy udivené reakce a spoustu otázek. Přičemž moje odpovědi vyvolaly jejich další vlnu, případně nevěřícné kroutění hlavou, protože bát se řídit je přece nesmysl.

Vždy mi přijde, jako kdybych řekla něco úplně mimo. Něco, čím se vymykám z množiny normálních lidí dnešní doby. Jako bych řekla, že nemám ráda pandy. Jak můžeš?! Vždyť přece každý má rád pandy!

Už před nějakou dobou jsem si všimla, že mám odlišný pohled na řízení jako takové. Většina lidí ho vnímá jako součást běžné výbavy každého člověka, zhruba někde mezi psaním, čtením, počítáním a talentem nepočůrat (si) při močení nohu nebo zeď. Já ho vnímám jako schopnost. Něco, co není až tak jednoduché. Něco, čím neoplývá každý.

Třeba.... třeba jako zpívání. Na jedné straně máte skupinu lidí, která je v tom fakt dobrá. Lidi, kteří se zpěvem živí, zpívají v kapele nebo se aspoň první sápou po mikrofonu, když během party dojde na karaoke. Lidi, kteří řídí dobře, často a rádi, mnohdy i v rámci své práce. Na opačném konci jsou nešťastníci, kteří holt v daném oboru moc talentu od Pánaboha nedostali. Ovčáky nerozeznají od Osudové, notovat se radši nesnaží ani jedno a do auta sedají jen na místo spolujezdce, naštěstí.

Mezi těmito dvěma póly je průměrná většina. Ti, kdo sice neumí noty, ale zvládnou u táboráku obstojně zazpívat pár lidovek a Stánky. Ti, kdo bez problémů řadí, brzdí i kroutí volantem. Dosud je to všechno v pořádku. Ovšem neplecha začíná, když se ti na chvostu domnívají, že jsou ve skutečnosti na špici. Díky nim existuje v soutěžích typu Superstar Hvězdná pěchota a silnice jsou nevyčerpatelnou studnicí nadávek.

A protože lidí v Hvězdné pěchotě je mi líto a sprostá slova nemám ráda, řídím se heslem Ševče, drž se svého kopyta. Já se tedy budu i nadále držet not a rytmu a šajtrpáku přenechám jiným. Snad mě žádný z nich na přechodu nesejme. (A jestli jo, přečtěte mi tohle prosím na pohřbu, bude sranda.)