Vegetariánem na zkoušku

Občas mívám trochu šílené nápady. Jeden takový týkající se jídla mě napadl na letošní rok. Jestli k němu dojde, zatím ještě pro svou lenost nevím, vím ale, že jsem si do předsevzetí napsala, že zkusím být měsíc vegetariánem a měsíc veganem, takže aspoň to dát musím. Původně jsem chtěla začít od podlahy s veganstvím, ať to mám hned po prvním měsíci v roce za sebou. Jenže pak mi došlo, že bych za celý leden nemohla na kafe a udělalo se mi slabo. Nový rok jsem proto začla jen bez masa.

Měla jsem za to, že to nebude tak těžké. Maso si sem tam dám, ale doby, kdy jsem se neobešla bez šunky k svačině a kuřecího k obědu, jsou fuč. Přesto během onoho měsíce zjišťuju, že až taková sranda to nebude.

První potíž přichází symbolicky hned první den. Vstávám po silvestrovské noci, obhlížím stůl se zbytky jídla a mlsně zaostřím na kamarádčiny řízečky. Hned poté, co mi hlavou projede představa, jaká to bude dobrota, si uvědomím, že nebude nic. Dnes ani následujících třicet dní.

Odpoledne obtíže pokračují. Jedeme k babičce na slavnostní oběd. Svíčková. Tu nejím, takže bez problému. Babička mi místo toho nabízí... řízek! Přes celý talíř, s pořádnou dávkou strouhanky, prostě poctivý schnitzel á la babička. Odmítám ho stejně jako vegetariánskou variantu v podobě talíře plného brambor. A přestože babičce všechno vysvětluju, pár minut nato mi nabízí znova svíčkovou s tím, že je fakt moc dobrá. A libová! Ty babičky...

O pár dní později si užíváme si pokoncertní raut a já do sebe házím jednu jednohubku za druhou. Ke kamarádce na tácek si odkládám minipáreček v listovém těstu a když se později znovu v davu najdeme, leží na jejím tácku už jen on, takže ho automaticky chytám do ruky, vedu k puse a... Sakra! Jsem přece vegetarián, dochází mi v poslední vteřině a dobrotu s lítostí v očích (nebo je to hlad?) vracím zpět.

Další afterparty, další komplikace. Všude samý chlebíček se šunkou a já začínám mít obavy, že z těch prohýbajících se stolů neochutnám vůbec nic. Zachraňuje mě ale svým občerstvením kovaná vegetariánka. Přesto přešlápnu. To když naslepo sáhnu do balíčku TUCek, do jedné kousku a k vlastnímu zděšení cítím něco jiného než pouhou sůl. Chmatám po celém balení, čtu název a zvědavě zkoumám složení. Bohužel. K mému vlastnímu překvapení slaninové TUC opravdu nějakou tu miliontinu slaniny někdy potkaly. Můj první hřích je na světě. A ani to nestálo za to.

Zajímalo by mě, jak dlouho to trvá vegetariánům od chvíle, kdy si řeknou, že jsou vegetariáni, do chvíle, než si zvyknou, že jsou vegetariáni (lízo pro toho, kdo tu větu pochopil napoprvé!). Já si ještě v půlce třetího bezmasého týdne málem kousnu nejdřív do utopence a pak do klobásy. Masožravec ve mně má stále hlavní slovo.

Po zbytek měsíce bojuju bez větších problémů. Maso mi nechybí, když zrovna v ledničce nehledám, co si šoupnout na chleba, a nemrkne na mě šťavnatá šunčička. Ale přiznám vám to. Když jsem přišla v noci na prvního února vyhládlá domů, nacpala jsem si pusu salámem. Fuj.