V jistých dobách patřil můj mobil k největším fešákům ve své branži. Byl mezi průkopníky, kteří neměli skoro žádná tlačítka a kteří díky svému velkému displeji umožňovali sledovat videa bez obav, že si za pět minut podívané přivodíte jednu dipotrii navíc. Jenže ty doby rychle pominuly a můj fešák už vlastně nebyl vůbec fešák, navíc ani nebyl smart. Jak stárnul, stal se z něj takový můj otloukánek. Tu spadl na silnici, tu na dlaždičkách. A tak není divu, že ho tenhle život přestal bavit a rozhodl se s ním skoncovat. Nepovedlo se, ale bez následků nevyvázl. Přestal totiž chytat signál. Taková věc, která je pro telefon poměrně zásadní...
No, co už. Pár dní jsem vyvíjela mírnou snahu s tím něco udělat, ale pak jsem rezignovala. Vždyť mi stejně nikdo nevolá. A věčně nemám kredit. Tak co? Hlavně že můžu používat hodiny a budík. Víc vlastně nepotřebuju.
Ukázalo se, že jsem měla víceméně pravdu. Mně absence možnosti domlouvat se s kamarády za pochodu nevadila. Vadila ostatním. Já jsem si poměrně rychle zvykla na to, že co se řekne, to platí. Konečně jsem začala chodit trochu víc včas (rozuměj: neměla jsem větší zpoždění než patnáct minut). Neměnila jsem plány jen proto, že se mi v danou chvíli třeba víc chtělo víc domů než na kafe (ok, špatný příklad, nikdy se mi nechce nikam víc než na kafe). A plány nakonec neměnili ani kamarádi. To protože věděli, že neexistuje způsob, jak mi dát vědět. A ono je to občas vážně fajn.
Jenže jenom občas. To jsem takhle jedno pondělní ráno už skoro půl hodiny přešlapovala na zastávce a čekala na kolegyni, která mě vozí do práce. Pak jsem to vzdala, došla jsem do práce pěšky o tři čtvrtě hodiny později a kolegyně mě přivítala slovy: Přišla ti ta smska, že jo?
Ale to jsou jenom začátky. Postupně se všichni dozvědí, že mobil nemáte, a přestanou vám na něj psát. Jenže pak jsou tací, kteří nemají Facebook. A když jsou náhodou dvě kamarádky - jedna bez mobilu, druhá bez Facebooku - je společná komunikace už celkem kumšt. I to se dá nicméně zvládnout, tímto děkujeme vymoženosti jménem e-mail.
Jsou však věci, které se zvládnout fakt nedají. Ne v době, kdy každý předpokládá, že máte mobilní telefon. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem potřebovala někam poslat peníze, přihlásila se do internetového bankovnictví, zadala všechny potřebné údaje a... měla jsem transakci potvrdit zadáním kódu, který mi právě (ne)přišel smskou. Ale já se nedám, nehodím mobil (i když skoro nefunguje) do žita. Tenhle boj totiž zdaleka ještě nekončí.
O kom je řeč v předposledním odstavci? :O Tbilisanka Káč:D
OdpovědětVymazat