První úlek přichází už v noci na pondělí, když k vlastnímu překvapení zjišťuju, že už je po půlnoci. Aha, takže už jako jedeme. Ne, už si nedám
Hlad. To je první myšlenka, se kterou se ráno budím. Ale oproti Doprdele, pondělí! je to vlastně docela příjemná změna. Vítám i to, že mi odpadá povinnost připravovat a konzumovat snídani, takže rázem mám ráno o dvacet minut více času na to,
Dopoledne je překvapivě bezproblémové, hlad moc nemám, sil mám naopak dost. První zatěžkávací zkouška ale přichází během oběda, kdy si děti ve školce pochutnávají na mé oblíbené voňavé polévce s kapáním. Paráda. Nemohla být prostě třeba čočková...
Odpoledne mě po příjezdu domů přepadá opravdický hlad. Tu mám chuť sáhnout po gumovém bonbonu, tu po mandli. Ale i zatemnělá mysl ví, že jedna mandle by mě nespasila a jenom by udělala velkou kaňku na mém dosud neposkvrněném dni. Hlava taky už bolí docela dost a pusu mám od všech těch ovocných šťáv jako cukrkandl.
S večerem se situace nelepší. Musím navíc strávit jistý čas v kuchyni. A to fakt v tomhle stavu nechceš. Hladově se rozhlížím kolem sebe, několikrát vracím zpět ruku nevědomky nataženou po kusu žvance a pozoruju svou čerstvou alergii na slovo jídlo. A ano. Především se zaměstnávám přemítáním nad tím, co všechnu do sebe po půlnoci naláduju.
0:01. Dilema. Vyskočit z postele a zatočit se vším jídlem, které doma najdu? Nebo se překonat nadvakrát a vydržet to až do rána? Nakonec vítězí střídmost a touha po rychlém spokojeném usnutí s aspoň trochu plným žaludkem. Spořádám půl krajíce chleba a spokojeně usínám. Spokojeně proto, že jsem to zvládla, ale hlavně proto, že se můžu ráno zase nasnídat. Jídlu zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat