Už pár let tvrdím, že vlastně kafe nepiju. Je to svým způsobem pravda. Piju totiž latté. A nestydím se za to! Teda... většinou. (Záleží, jak moc opovržlivě se na mě obsluha zadívá.) Na to, že vlastně kafe nepiju, trávím v kavárnách dost času. A dost ráda. Většinou si k sobě s lattéčkem přibereme do party ještě kus dortu a je nám tak setsakra dobře. Tak proč si to najednou z rozmaru nezakázat a nezkusit, jestli mi bez toho bude setksakra špatně, no ni?
Den nula. To mi to pěkně začíná. Kavárna, v níž si chci dát rozlučkové kafe, je neplánovaně zavřená. V baru sice dostávám super pěnu, ale chuťově není bůhvíjaká, stejně jako celé kafe. Tu chuť budu mít na jazyku a na paměti celý... celých deset dní!
Den jedna. Celý den je mi tak špatně, že na kafe, natož dort, ani nevzdechnu. Jen houšť!
Den dva. Dostávám hned dvě pozvání na kafe. Mé srdce pláče. A chuťové pohárky mě nenávidí. Vlastně nejen ony. Já se taky nenávidím. A svoje nápady obzvlášť.
Den tři. Další pozvání na kafe! Celý svět se proti mě spikl!
Den čtyři. V lednici mě odpoledne vítá tácek plný dortíků z cukrárny. Mazaně se dopracuju k výmluvě, že moje oblíbená trubička s krémem není přece dort, ale zákusek. O vteřinu později už ji do sebe láduju. Kafe je všude. I v konverzacích s lidmi, kteří ho ani nepijou. Náhoda? Nemyslím si.
Den pět. Nevědoucí máma mě hned ráno vítá větou, že si asi udělá kávový den. Díky, mami!
Den šest. Budím se po čtyřhodinovém spánku a jediné, co chci, je kafe. Teda nejdřív umřít. Pak to kafe. A v nebi dort. Mají v nebi dorty? Jakože za odměnu? Doufám!
Den sedm. Nikde žádné kafe! Bůh mě miluje!
Den osm. Bůh mě nenávidí. Testuju svou odolnost v kavárně a objednávám si kakao, protože chutná skoro jako latté. Skoro. Kakao nemají. Dávám si horkou čokoládu. Je na ní šlehačka. Aspoň nějaká radost, říkám si. Šlehačka je zkyslá. Tragická jako mé dny bez kafe. Nechápu, jak jsem bez něj mohla dvacet let žít a myslet si, že žiju plnohodnotný život.
Den devět. Dostávám další pozvání na kafe. Za těhlech deset dní jich mám víc než za všechny předchozí roky dohromady. Fakt. (Nevěnujte pozornost tomu, jak smutné to pro mě a můj běžný život je.)
Den deset. Cílová rovinka! Snažím se myšlenkami popohnat čas. Ne, nefunguje to.
Den jedenáct. Hurá! Cesta ke kafi je volná. Na dosah ho mám už od rána, já si však masochisticky dopřávám ještě pár dalších hodin bez, klasika. Nakonec to vydržím až do pěti. A pak... mňam! Už nikdy jinak!
... Leda ještě s tím dortem.
Žádné komentáře:
Okomentovat