Co nás ženy nikdo nenaučí (ale měl by!)

Být ženou je zábava. Taková zábava, až je nám z toho občas do pláče. Vlastně myslím, že prvotní příčinou většiny ženských pláčů je prostě to, že nemáme penis. A všechno další, co z toho vyplývá. Potýkáme se spoustou věcí, které muži neřeší. Nejen že je řešit nechtějí, ale ani je řešit nemusejí. (Nebo jak často jste viděli muže, který se nemohl rozhodnout pro ideální velikost tampónu?)

Absolvujeme školu života a řídíme se heslem Neuč se, život tě naučí. Ale kdyby bylo na mně, šoupla bych od šesté třídy někam mezi tělocvik a chemii předmět PMS - Porod, muži, sakra!. A tam bychom se to všechno naučily. Vybrečených slz a zmatených mužů by pak bylo v našich budoucích životech mnohem méně. A nebo možná vůbec ne.

Nosit výraznou rtěnku. Nošení výrazné rtěnky není jen tak, předchází tomu dlouhý proces. Nejprve to zkoušíme jen doma a zvykáme si na novou podobu svého obličeje. Pak se dlouho odhodláváme, a když nakonec s rtěnkou na rtech opustíme dům, pravděpodobně ji nervózně setřeme za nejbližším rohem. Pokud ne, stejně se ke svému běžnému vzezření vrátíme o pár chvil později, kdy se nám rtěnka vlivem různých faktorů smyje (jako že třeba pijeme, nedejbože jíme a vůbec děláme věci, které protřelá nositelka rtěnek nedělá) a nám je prostě hloupé vytahovat zrcátko a začít se líčit na veřejnosti.

Manipulovat s kočárkem. Věřím, že nejsem sama, kdo měl někdy v životě představu, jak elegantně vozí svého potomka městem v kočáru. Tak nějak samozřejmě, ledabyle, třeba i jednou rukou. Pak jsem dostala možnost povozit si cizího potomka městem v kočáru. Jak jako ledabyle jednou rukou?! Vždyť je ten kočár skoro nezkrotitelný stroj, který jako by se občas chtěl vydat na jinou cestu a té naší se brání. A jak se s tím jede po eskalátorech? Kde je tady sakra výtah? A pomůže mi s ním někdo do tramvaje, nebo mi tři ujedou, než to náhodnému kolemjdoucímu vzteky nařídím?

Chodit v podpatcích. Zní to možná neuvěřitelně, ale fakt existují pohodlné boty na podpatku! Smutná zpráva však je, že život není tak dlouhý, aby se většině z nás poštěstilo na takové narazit. Jako bychom si snad chození na nich musely zasloužit. Jako by samy ty boty byly testem, zda to zvládneme, zda na to máme, zda jsme dostatečně dobré, abychom si mohly toto priviliegium užívat. Jako by si ho některá z nás snad chtěla užívat cíleně. Pravda, občas máme takové záchvěvy (spíš pomatení mysli), navíc víme, že podpatky dělají hezké nohy, a po pár krocích v obýváku máme pocit, že to vlastně není tak hrozné... A pak půlku plesu proskučíme, domů jdeme bosé, druhý den vyžadujeme masáž chodidel a lodičky házíme na dno botníku. Potvory si ale nějakým záhadným způsobem zase za pár měsíců najdou cestu ven.

Kojit na veřejnosti, aniž by nám to přišlo trapné. Za svého předtěhotenského života jsme - nebo aspoň většina z nás - ve veřejném odhalování prsou celkem břídilky. Občas něco málo ukážeme ve výstřihu, přes léto sem tam vytáhneme plavky, ale už při tom se řada z nás cítí trapně. Jak si pak máme připadat, když najednou tasíme celé naše ňadro bez okolků ven na denní světlo? Nemluvě o tom, když je na onom denním světle navíc jako naschvál někdo úzkoprsý (klidně i doslova), pro nějž je jedno takové prso z miliard hotovou životní katastrofou.

Čůrat venku. Prvním oříškem je už příprava, tedy nalezení vhodného místa (tady si představte největší uvozovky ever). To by mělo jednak zaručovat, že na nás není vidět ani z jedné strany, a zároveň by zvolená oblast měla být co nejchudší na výskyt kopřiv a bodláčí. Pravda je, že s přibývajícím věkem, sílící tmou a rostoucí nutností potřeby ze svých nároků dost snižujeme (čti: nemáme žádné). Druhým oříškem je samotný průběh. Dřepět na bobku - což je už sama o sobě fakt nepohodlná pozice - do toho si přidržovat kalhoty a zároveň se snažit: a) nepřepadnout dopředu, b) nepřepadnout dozadu a c) nepočůrat si nohu... To prostě vyžaduje ženský multitasking.

Rodit. To máme holt na první dobrou.