Vždycky jsem chtěla být ta holka, co se moc nelíčí. Ne že by nechtěla, ale nemusí. Z mého pohledu já i kdybych nechtěla, tak musím. Nebo bych s ohledem na okolí aspoň měla. Holt nejsem ta květinka, která má hezky souměrný obličej, zajímavé oči a jemnou alabastrovou pleť (k tomu poslednímu bodu - k mé pleti ještě nedorazila informace, že mi už není sedmnáct, takže podle toho taky většinou vypadá).
S pomocí nějakých těch líčidel proto svému zjevu - a samozřejmě i sebevědomí - v drtivé většině dní pomáhám (teda pokud opouštím pohodlí domova - pokud ne, házím na to bobek a pak se jen stydím před pošťákem). Pravda je, že bez make-upu vypadám trochu jako teenager, trochu jako
kluk, trochu jako po probrečené noci, trochu jako s kocovinou. V každém případě nevypadám ani trochu tak, jak bych chtěla.
Mívám pár záchvěvů, to ne že ne. Dní, kdy mám pocit, že je to dobrý a že není třeba s tím nic moc dělat. Jeden z nich si velmi dobře pamatuju. Přišlo mi, že výjimečně můj obličej tak nějak dává smysl. A rozhodla jsem se tentokrát vynechat linku - pro mě celkem typickou. Byl to nezvyk, to jo, ale i bez ní jsem si přišla koukatelná. Pak vletím k mámě do krámu a jako první slyším: Co je? - Co jako? - Tys brečela? Díky, mami!
Ale jak stárnu a víc o věcech přemýšlím (většinou o kravinách, to jen tak mezi námi), zamyslela jsem se i nad touto. Nad tím, že se mi tohle kosmetické divadlo vlastně nelíbí. Že nechci být obětí své kosmetické taštičky a cítit se nervózní, pokud se náhodou někde ocitnu nenamalovaná a bez možnosti to změnit. Že si chci zvyknout na sebe, jaká jsem, v ulicích plných lidí.
Tuhle svou výzvu jsem přesto absolvovala poměrně srabácky. Naplánovala jsem si ji s jistotou, že v některých dnech ani nikoho nepotkám. Taky jsem sama sobě dovolila dva kosmetické produkty (kategorie beauty - low), které mě v krásku rozhodně neproměnily, ale aspoň jsem měla pocit, že do ulic nevysílám tu příšeru, která se občas vzbudí v mé posteli. (Taky se někdy divím, co tam dělá, věřte mi.) Myšlenek mi hlavou prolétlo spoustu...
Pořídit si k nulovému líčení zároveň rýmu je super! Aspoň lze můj hrozný vzhled na něco svést.
Na ulici se po mě skoro nikdo neohlíží. Nedivím se.
Vypravit se ráno kamkoliv mi trvá neuvěřitelně krátkou chvilku. Teď
vidím, kolik jsem promrhala drahocenných ranních chvil, které jsem mohla
strávit lépe (rozuměj: spát o deset minut déle).
Promnout si svobodně oči je neskutečně boží pocit. Stýskalo se mi po něm.
Vzhledem k tomu, že rtěnku ani řasenku nepotřebuju, nemusím je ustavičně hledat po domě nebo po kapsách.
No a samozřejmě to bylo přínosné a v jistém smyslu osvěžující. Vím, že si tenhle režim budu ordinovat častěji. Proto, že si ráda mnu oči. Proto, že ráda dlouho spím. I proto, že ani den po skončení výzvy jsem se nenalíčila a trvalo dva týdny, než jsem na sebe znovu načmárala ten obličej co dřív.
Žádné komentáře:
Okomentovat