Ještě v Česku jsem s předstihem dumala, co tady kristepane krom šprtání na státnice a panikaření budu dělat. A ukázalo se, že když vám nevadí začít od píky (a když si to můžete dovolit, to hraje zásadní roli, a já jsem moc vděčná, že si to dovolit můžu), tak stačí trocha slušného vystupování a vlastní iniciativy a ta píka je vážně k mání. Ta moje se jmenuje Česká škola bez hranic. Pár mailů, jedno osobní setkání a jsem součást týmu. Rovnýma nohama do vody hned první den. Nečekala jsem, že si tohle vůbec někdy pomyslim, a když už bych si to dovedla mlhavě představit, tak určitě ne v Belgii, ale - fakt asi budu muset přehodnotit svou životní filozofii, která od předmaturitních dob skálopevně stojí na tom, že všechno a vždycky je problém, který navíc musím jaksepatří vyhrotit.
Na vlně nabytého optimismu a sebevědomí jsem se pod heslem Já na to mám jednoho typicky podzimního dne vydala z naší periferie do centra. Na kole. Podle Google Maps 20 minut tam a 20 minut zpátky, a když si poradím na jedné větší křižovatce, vážně nejde zabloudit (podotýkám, že v Praze bych nejela na kole ani po 5 letech bydlení v ní, ale Brusel mi najednou připadal takovej vstřícnej). Takže cesta do města se protáhla na třičtvrtě hodiny. Nepatrně mi ji zkomplikovala grupa stávkujících dopraváků, která zacpala okolí mého cyklocíle, ale zase byli dost ochotní odnavigovat mě jinou trasou. Ztratila jsem se stejně, jen co jsem měla jejich petardy a megafony z doslechu.
Po bloudění do centra jsem sestoupila z růžového obláčku a řekla si, že cestu domů si zjednoduším a prostě sednu na tramvaj, která mě vyhodí až u našeho baráku (Nic není problém! Prostě pojedu mhdčkem, to není kapitulace, ale řešení!). Stávkující dopraváci? Význam tohohle spojení mi nějak ne a ne docvaknout… Takže jsem po procitnutí u zamčené podzemní stanice zase sedla na kolo (nutno podotknout, že můj rozkrok z přítelova sedla v úrovni, kde bych měla mít ramena a ne zadek, nebyl ani trochu nadšenej) a vydala se domů. Po hodině bloudění za nonstop mrholení už mě to přestalo bavit a padl mi zrak na mhd zastávku a mapu v ní! Rozhodla jsem se doskákat domu od zastávky k zastávce.
Hned v té první se mě chopila místní babička (pár spojů nadále jezdilo, ale ten můj prostě ne), která se nenechala odradit jazykovou bariérou (jo, mimochodem - nemluvim francouzsky) a vysvětlila mi kam a jakým metrem jet. Očividně i podle ní nic není problém a ztracenou cizinku je nutno opečovávat. Já jsem se ale nehodlala vzdát kousek od cíle (spíš jsem nechtěla vyplácat jízdu z permice), tak jsem uctivě poděkovala a omluvila se, že to stejně zkusím na kole. A fakt jsem v součtu za hodinu a třičtvrtě dojela dom. Hladová, zmoklá, zmrzlá a mrtvá. Kolo jsem s pocitem odporu švihla do sklepa, ať tam navlhlý rezne a stydí se. Tak!
Jinak to tu ale jako mladá usměvavá cizinka, která neumí místní řeč, mám v těch každodenních záležitostech paradoxně dost jednoduchý. Pokud něco nevím/hledám, ptám se anglicky/ rukama/nohama a lidi se hodně snaží, i když někdy jsou na tom s angličtinou jako já s francouzštinou. Nedávno jsem se hecla a chtěla jsem pokročit na level už si zvládnu normálně objednat v řeznictví. Doteď jsem to řešila lístečkem, který jsem vecpala řezníkovi pod nos, ale posledně jsem si doma poctivě trénovala výslovnost. „Kuřecí prsa, prosím,“ to přece zmáknu. Výsledkem bylo nepochopení, oboustranné rozpaky a přechod do angličtiny. S úsměvy na rtech jsme ale krom správné francouzské výslovnosti probrali taky odkud jsem a že se těšíme na příště. Když jsem to pak doma vyprávěla muži, trefně poznamenal „Jo, tohle Ti závidim. Mě by poslal někam.“ A myslím, že nebyl daleko od pravdy. Buďte holka, usmívejte se a nic není problém.
A jednu z posledních milých chvilek má na triku velmi stará paní, která si vedle mě jednou sedla na autobusové zastávce a začala na mě něco francouzsky. Následovala moje klasická omluva, že pardon, neumím francouzsky, takže si pokecáme jedině anglicky (tohle jsem měla natrénovaný ve francouzštině, ještě než jsem tu byla poprvé, ale zatím jsem se neodvážila to vypustit z pusy a rovnou přecházím do angličtiny). A čekala jsem ticho. Místo toho spustila v angličtině a přišlo na přetřes, co dělám v Bruselu bez znalosti frániny. Po vyslechnutí mé stručné story považovala asi za svou povinnost mě uklidnit, že všechno bude dobrý, a tak mi povyprávěla, že když před šedesáti lety potkala manžela, taky francouzsky neuměla. „Ale naučila jsem se to snadno. To je jako když spíte v jedný posteli se psem… Taky chytnete jeho blechy.“ Takže teď se ve výtahu, v obchodech a v tramvajích snažím nachytat nějaké ty frankofonní blechy, abych si mohla jednou říct, že objednat si tady v kavárně kafe s mlíkem bez cukru a vafličku s nutelou a šlehačkou není vůbec žádný problém.
Napsala Lucie
Žádné komentáře:
Okomentovat