Jak jsem si představovala samu sebe v pětadvaceti

Je to v pytli. A jestli není, tak za pár dní bude. Budu se muset přestat vysmívat o chlup dříve narozeným kamarádům, že jsou staří. Pětadvacet, vždyť co to je za věk? - říkáte si? No, možná to není moc, ale rozhodně to je o rok víc než mi bude ještě den předtím. A o šest víc, než když jsem maturovala. A... a dost. I když vlastně ještě jedno a - a o dost víc, než když jsem si vytvářela tyhle představy o tom, jaká budu, až mi bude pětadvacet. No, dost jsem si fandila. Myslela jsem si totiž...

... že budu mít chlapa.
... že budu mít regulérní práci.
... že budu bydlet jinde než moji rodiče.
... že už budu umět chodit na podpatcích.
... že si budu schopná v restauraci vybrat bez cizí pomoci.
... že budu hrozně chytrá a vzdělaná.
... že rozhodně nebudu vycházet z domu s mastnými vlasy.
... že budu vědět, jaké nádobí může a nemůže do mikrovlnky.
... že mi nebude vadit sprchovat se před cizími lidmi.
... že mi bude chutnat suché víno.
... že budu mít prochozených x párů bot z toho všeho cestování.
... že budu umět aspoň dva cizí jazyky.
... že nebudu mít pleť jako puberťák.
... že budu mít řidičák.
... že conversky už nebudou moje nejoblíbenější boty.
... že se budu umět namalovat.
... že nebudu znát cestu na pracák i poslepu.
... že budu mít konečně tu zrcadlovku.
... že si fakt odlakuju nehty hned, jamile přestanou vypadat k světu.
... že už budu umět jezdit na snowboardu.
... že rozhodně nebudu nosit děravé punčocháče a každou ponožku jinou.
... že budu mít sexy zadek a pevná prsa.
... že už dávno nebudu utrácet za hlouposti.
... že budu mít tam, kde bydlím, pořádek.
... že už prostě fakt budu dospělá.

Tak třeba za rok...