České vykání a tykání má řadu odpůrců. Přestože mezi ně nepatřím, nepřekvapuje mě to. Lidi nemají moc rádi složitosti (obzvlášť ty jazykové) a zrovna tahle dokáže nadělat spoustu vrásek a vyvolat nejednu trapnou situaci. Člověk si kvůli existenci vykání musí pamatovat osoby, s nimiž už si potykal, odhadovat věk u lidí, s nimiž ještě ne, snažit se vybavit si, jak zněla ta tykací/vykací pravidla, a zvažovat, jestli má být on tím, kdo tykačku nabídne, nebo radši trpělivě vyčkávat. Slušná dávka zbytečných starostí.
Někteří lidé proto volají: Zrušte vykání! Inu, to je vskutku legrační a utopická představa, ono totiž češtině nejde nic moc přikazovat. Není to pes, neposlouchá oddaně naše pokyny (což vlastně leckdy nedělá ani ten pes, tak co teprv jazyk, že?). Nebo
si umíte představit, že vám jeden večer ve zprávách řeknou, že od
zítřka se ruší vykání, a vy ráno přijdete do pekárny a řeknete: Ahoj,
dáš mi, prosím tě, dvě koblihy s marmeládou?
Já jako slušně vychované děvče vykám vždycky. V opačném směru nemám leckdy problém s tím, že mi někdo tyká. Rozhodujícím faktorem je zpravidla to, jestli mám nebo nemám s tím člověkem něco společného. Starší kolegyně v práci? Vesele mi tykejte. Osoba podobného věku, která se mě na ulici zeptá na cestu? Jen tykej. Rodiče mých kamarádek, kteří mě leckdy znají roky? Směle do toho. Řidič autobusu, kterého slušně pozdravím Dobrý den? Tak to prrr!
Já sice uznávám, že umím vypadat jako čtrnáctiletý kluk, pravda však je, že když potkávám tohohle tykacího řidiče, bývám v nejlepší formě. Je totiž páteční večer a já jsem většinou čerstvě po sprše, po umytí vlasů, po nalíčení, po opuštění domu - prostě jsem celá taková čerstvá. Často s výraznou rtěnkou na rtech. A jestli nevypadám v tu chvíli na svůj věk, tak minimálně na číslo jemu velmi blízké. Ne na čtrtnáct. Ne na dítě. Ne na cokoliv, čemu je odpostatněno tykat. Ani poloviční jízdenku si nekupuju!
Častokrát s sebou vozím krabici s nějakou dobrotou. Si zase pekla? (Si zase drzej?!) Nikterak to samozřejmě nehrotím, je to maličkost, nad kterou se povznesu, že ano. I když musím uznat, že když mi ten řidič ještě netykal, žertovali jsme jednou o tom dortu v krabici a já jsem se zařekla, že příště mu taky přinesu. Přinesla, a on zrovna nejel. Když potom zase jel, zrovna jsem nic nepekla. Naštěstí. Dobrý den. Hradiště. - Dej mi jenom deset korun. Dám. Ale tu dortovou ochutnávku už, pane řidiči, nedostanete. Beztak už máš sto kilo, ty kluku nevychovaná... Takže jak říkám - nehrotím a povznesu. A vám doporučuju totéž.
Žádné komentáře:
Okomentovat